Když ono jim tak chutná...
Vzpomínám si, jak jsem před lety záviděla kamarádce, že její holčičky málo jedí. Máme stejně stará dítka, a zatímco ona rozkrojila jeden rohlík k snídani pro obě holky, já mazala jak o život. Zatímco ona vysloveně žadonila, aby holky něco snědly, já se v duchu modlila, aby naše děti po vzoru Otesánka nesnědly mámu i tátu.
Dcera byla velice vynalézavé batole. Jak se pohybovala po bytě, nacházela pro jídlo ty nejnemožnější skrýše. Ožužlané rohlíky jsme nacházeli pod polštářky na sedačce, v knihovně či v koši s hračkami. Jak se jí podařilo rohlík od stolu uloupit, jsme nikdy nezjistili.
Když povyrostla, přišlo období „maťa“. Bez masa ani ránu. Pro nožičku párku byla schopná v obchodě ronit krokodýlí slzy a za kus salámu by vyměnila vlastního bratra. Jeden čas jsme chodili po bytě a zjišťovali, co že to tak smrdí. Prolezli jsme úplně všechno, ale nic jsme nenašli. Až o víkendu nás vítala tchyně slovy: „Martina si u nás dělala zásoby na horší časy.“ „Jaký zásoby?“ divil se manžel. „Ále, já se tady s dědkem snažila zjistit, co to tu smrdí, a záhada se vysvětlila, když šel dědek klepat běhouny. Pod běhounem v kuchyni byly nacpaný kolečka šunky. Vy víte, že šunku kupujem jenom pro Martinku, takže ten malej záškodník nám to tu dobře zamořil,“ chechtala se tchyně.
Sotva jsme přišli domů, vrhli jsme se na koberce. Samozřejmě. V kuchyni měla nakřečkované „maťo“ pod kobercem. Ovšem co jí moc nejelo, toho se dokázala bravurně zbavit. Od jisté doby jedli s bráchou v pokojíku, protože stále trvali na tom, že budou papat „šámí“. Jaké bylo mé překvapení, když jsem čočku našla v kapse zástěrky, kterou měl na sobě pidlooký medvěd. „Mates! Tys dala čočku do kapsy?“ „Mejídek je memosnej,“ zněla pohotová odpověď. Cpala jsem do nich luštěniny se slovy, že je musí papat, aby nebyli nemocní.
Ještě horší to bylo se synkem. Už coby mimino se pokoušel prokousat zdí. Omítku se snažil olizovat i ze spaní. Hlavu nacpal na šprycle postýlky a jazyk vyplazil až na zeď. Dle paní doktorky mu chyběl vápník. Dostal sirup, ale omítkou se cpal dál.
Čím byl větší, tím to bylo horší. Postýlku jsme dávali kus od zdi, avšak synek s ní tak dlouho rumploval, až doskákal ke zdi. Omítka vzala brzy za své, a tak nám stále trčel ze zdi rákos, neboť bydlíme v dřevěném domě. Jeden čas už jsme si mysleli, že by bylo lepší potýkat se s dřevomorkou než s naším omítkožroutem. Časem naštěstí jeho nájezdy na naše omítky přestaly. Ovšem apetit mu zůstal.
Piškoty schované v pyžamku, kus tvrdého chleba v batůžku, oválené lízátko v rukavičce, to byla běžná praxe. Hysterický pláč, když měl házet rohlík kačenkám: „Můůůje jojíííík!“ odmítal těm ubohým tvorům hodit kus pečiva. Ostatní maminky a důchodci se dobře bavili, já se hanbou propadala.
Jiné děti se na písku praly o bábovky, náš synek o kus žvance. Ve třech letech šel s klukama na velikonoční koledu. Maličký špunt s košíčkem a pomlázkou se držel za ruku staršího bratrance a pak šel odhodlaně bušit do dveří sousedce. Jen ta dobrá duše otevřela, náš synek spustil: „Hody, hody dej mi vejce, nebo aspoň chleba.“ Sousedka se smíchy prohýbala. A synek s touto koledou obešel celou vesnici. Synovec pak vyprávěl: „Této, Íkan takhle všude loudil a u Dvořáků dostal kakao a loupák. Prej aby maličkej neměl hladík. Já už s ním nejdu. Po cestě snědl plno vajíček a čokolád a teď je mu špatně.“
Pohled na našeho přecpaného Otesánka byl vskutku žalostný. Ruce od barev, jak loupal vajíčka, na bundičce skořápky a pusu od čokolády. Ten den mu bylo pěkně zle. Ovšem už nazítří se ptal, kde má klacek, že půjde hodovat.
Jak šel čas, na synkův apetit jsem si zvykla. Za pár dní mu bude patnáct. Pod pojmem kousek salámu se skrývají dvě zatáčky točeného, kousek chleba je čtvrt bochníku, trocha omáčky mísa. Knedlíky kolem talíře, a když se ptal, jestli si může vzít k snídani vánočku, a já odpověděla, že jo, taky jsem tím nemyslela celou...
Teta dala na stůl bábovku, nakrojila dva kousky a řekla: „Jen si, kluci, vemte.“ Syn usoudil, že ty dva kousky má tetě nechat, a spořádali zbytek. Tetin tlak dostal zabrat. Včera jsem byla u kamarádky a tiše jí záviděla. Její holky snědly každá jogurt a funěly, jako by spořádaly hostinu o pěti chodech.
Opravdu neznám stav, že by se dítka v jídle šťourala. Že bych je jako malé musela do jídla nutit nebo přemlouvat. Zatímco Martina už tři roky nejradši chroupá zeleninu, syn je věrný svému apetitu. Když byl malý, poslouchala jsem, že roste. Teď má 182 cm a poslouchám, že je v pubertě a ve vývinu. Tak se tiše ptám: „Do kdy se bude vyvíjet?“
11.3.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 53 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Když ono jim tak chutná...
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Jé, tak omítku jsem jedla taky, pamatuji si na oloupanou zed v pokojíku taky mi prý chyběl vápník
JInakjsem byla děsně mlsná anic jsem nejedla...zato pak se to zlomilo
IVUSKA 56: No, opravdu znám 2 případy, kde bych si měla strach dát kafe, že ho vyleju. RAdši si dám vodu. Divím se, že děti nemají roušky.
Sirka: Přesně tak jsem to myslela. Chytrá to ženština 
Kominice, jako bych četla o vlastním synovi. Je mu osmnáct, ale to je jediný rozdíl. Nejlepší hláška asi tak tři roky zpátky, když plenil u babičky lednici a to prosím smrtelně vážně: to víš, my nemáme tolik peněz abysme mohli doma každej den večeřet. Jak na to přišel ví bůh. On který večeří každý den dvakrát.
.JPG)
A kolik váží synátor?
tak ja mela opacne extremy, teda hlavne starsi dcera byla hroznej nimra, nechtela jist vubec. To jsme bydleli u tachanu a ja vecne poslouchala, ze ji neco vecpat musim, tak nejenze jsem byla na nervy z toho, ze nechce Kamila jist, jeste z tchanovcu a jejich pitomych kecu k tomu. Mladsi teda taky nebyla zadnej jedlik, ale to uz jsme nastesti bydleli sami a tak kdyz nechtela, toz nechtela. Ve skolce, kdyz si za ty ctyri roky, co tam chodila asi 2x pridala na obed, zvestoval mi to vsechen personal od uklizecky az po reditelky s uzasem v ocich, ze Sasa si dneska pridala
Maso nemela rada ani jedna, starsi uz ve svych 30ti letech maso ji, ale mladsi max kure, mozna nejakou sunku je ochotna vzit na milost
Zase z druhe strany, kdyz byly tak spatne v jidle jako male, jsou jako proutky, neb si nevypestovaly zadny tukovy bunky. Ted ji jak tasemnice a videt to nanich neni
Zapomněla jsem napsat, že u nás platilo heslo "jak k jídlu, tak k dílu" - světe div se, vážně to funguje. Všimněte si, jestli má pracovně vytížený člověk čas na to, aby se hodinu nimral v talíři.
Moje děti jedly jakž takž normálně, jen syn v pubertě musel mít k obědu oválnou kompotovou mísu, aby se mu tam knedlíky vešly:), schovávání jídla byla dceřina specialita, ale z opačných důvodů - když nesnědla ve škole svačinu, měla ji správně donést domů pro slepice, ale styděla se přiznat, že to vrací, a tak to hromadila u sebe v šatní skříni, po čase jsem to pěkně zelené vyhazovala do smetí. A já jako malá jsem jedla u babičky a to byla tak skvělá kuchařka, že od ní chutnalo každé jídlo a taky jsem si stále přidávala. Nikdy jsem hubená nebyla a rodiče mých sestřenic na mě koukali s řečma, že ty jejich holky sním po večeři...
IVUSKA 56: Bridgetj to myslela asi tak, že mají vydesinfikováno, aby u nich nebyly žádný bacily. Já teda na šunce nebo něčem podobným nevidím nic nezávadnýho.
IVUSKA 56: To je fakt. Jedna nejmenovaná příbuzná je tak vyčerpaná péčí o roční dítě, že nic nestíhá a než by uvařila domácí polívku, kupuje denně příkrmy v konzervě.
kominice: s nejstarším synem jsme rok bydleli u tchýně a ta mě považovala za macechu, když jsem mu v necelém roce nechtěla strčit do ruky kus párku nebo čokolády - "podívej, jak mu to chutná" 
.gif)
kominice: Tak synovi bylo osmnáct a vyvíjí se neustále, jednou nás fakt sežere...
Když byl malý, jeli jsme z nějaké oslavy, všichni přežraní, ani mluvit se nám nechtělo, seděl v autosedačce a do ticha pronesl...Já bych si dal páuek...A tohle hlásí skoro denně. Po večeři hledá NĚCO, nějakej ten párek nebo nohavici závinu. Salámy na kolečka, na to se nehraje, ty se krájí po špalících...
Bridgetj: Naklizeno?
Zřejmě se pohybuješ v jiném prostředí než já. Nevaří, neuklízí, protože se starají o dítě nebo dvě.
Moje děti byly také nejedlíci, takže když si něco zamilovaly tak jsem byla ráda, že jí alespoň to. Syn mohl párky od rána do večera. Vím, že to není nejzdravější, ale lepší něco než nic. V půl roce jedli omáčky, knedlíky, polévky. Dnes jsou dospělí, zdraví. Dnešní děti jí asi "zdravě" (nevidím nic zdravého v jídle z konzervy), ale trpí samými alergiemi a jsou pořád nemocné. My jsme asi jedli nezdravě, ale zdraví jsme. Nic se nemá přehánět.
kominice: Taky si myslím. Kolikrát mají doma tak naklizeno, až sterilní prostředí, že se nedivím, že mají alergie a podobné nemoci. My jsme jako děti lezli po zemi, jedli domácí stravu co mamka uvařila a taky žijeme. Chvílema se to fakt přehání.
.jpg)
Mirabelka: před 15-16ti lety bylo normální, že dítě "normálně" jedlo a matky je nekrmily podle učebnice. Takže dítko v kočárku běžně žvejkalo tatranku - kterou mu škodolibě podstrčila tetka, aby bylo co nejvíc opatlané
V té době jsem netušila co je to BIO potravina ani celozrný pečivo.
Dnešní matky se předhánějí v tom, čí dítko bude jíst "zdravěji" a sáhodlouze čtou složení na příkrmech.
Kdyby doma uvařily pořádnou polívku, udělají líp.
JarkaP: TAky si myslím, že kousek párku neuškodí. To by nemohli ani kojeneckou výživu, páč je vyhnaná éčkama aby měla delší trvanlivost.
