Začínám být stejná jako otec a děsí mne to
Téma, které mě trápí, se už tady v diskuzích několikrát objevilo. Pokaždé to ale bylo v humorném světle, jen jako několik příběhů pro zasmání, ale nikdy jsem z toho nevyčetla nijaký závěr. Jenže já mám teď ohledně toho opravdu starosti, a tak bych chtěla požádat zdejší ženy o jejich názor a zkušenosti.
Jedná se o to, že začínám být stejná jako moji rodiče. Je mi lehce přes čtyřicet let a mám dvě děti, se kterými žiji sama. Moji rodiče jsou úplně normální, asi jako kteříkoliv ostatní. Mají spoustu dobrých vlastností, ale také spoustu těch, které nesnáším a vždy jsem je nesnášela. Čím jsou starší, tím je to horší a ty špatné buď utlačují ty dobré, nebo jsou silnější, než byly.
Možná jsou pořád stejní a jen já to vidím v horším světle, protože už toho mám za ta léta občas opravdu plné zuby. To je asi jedno, vyjde to nastejno. Vidíme je podobně já, děti a občas i další lidé. Hlavně tátu. Začíná být nesnášenlivý, nerudný, vztahovačný, na všem vidí chyby a nikdo mu není po chuti. Do hospody moc nechodí, většinu času tráví doma u televize, ale není jediný pořad, který by od začátku do konce nekomentoval a nekritizoval. Vydržet v jeho přítomnosti večerní zprávy je nad lidské síly. Ze zpráv neslyšíme skoro nic, zato víme, jak je všechno špatně, všichni jsou zloději, neschopní, zkorumpovaní, hloupí a bůhví co ještě.
Už jako malá jsem mnoho z jejich vlastností nesnášela a zařekla jsem se, že já nikdy taková nebudu. Dlouho jsem si myslela, že to tak bude, ale čím jsem starší, tím častěji se přistihuji, že se občas začínám chovat stejně jako oni. Tedy většinou jako táta.
Každý říká, že je to normální a že to má taky tak. Jenže právě toho se děsím. Teď si to ještě uvědomuji, a tak se snažím hlídat a dávám si pozor na svoje postoje a řeči. Jednou ale přijde den, kdy už to neuhlídám. Bojím se toho, že i moje děti a kamarádi se ode mne začnou odtahovat a budu všem nepříjemně lézt na nervy.
Pozoruji na sobě, že mám podobné uvažování jako otec, a nevím, jestli se toto dá vůbec změnit. Snažím se nahlížet na svět jinak, hledat jeho pozitiva a ne negativa, od lidí očekávat nejprve to dobré a eventuálně se zklamat až potom, a ne naopak. Cítím ale, že mi to moc nejde a že do této pozice se nutím. Nejde mi to z krve, z povahy, z mojí přirozenosti. Jsem věrná kopie svého otce a jeho rodiny. Nevím, co mám dělat, jen vím, že taková jako on být ve stáří nechci. Ale cítím, že budu.
Jestli máte některá radu, sem s ní. Někdy si říkám, jestli ten násilný pokus být jiná má vůbec cenu a neměla bych si to morousovské stáří naplno užít. Okolí mě bude nesnášet, ale já budu třeba spokojená. I když nevím, toho tátu vlastně všechno hrozně štve. Ale být naprogramovaná jako z nějaké sekty asi také není pro vnitřní klid nic přínosného. Jak to máte vy? Co byste dělaly nebo co děláte?
2.12.2010 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 53 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Znáte nějakého starého papriku?
- Manžel o sebe na stará kolena přestal dbát
- Rodiče se nám pletou do života
Diskuse ke článku - Začínám být stejná jako otec a děsí mne to
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.moták: mám kamarádku a její manžel taky vše komentuje a hodně vulgárně. Nejhorší je, že se šeredně chová i k manželce a myslí si, že ženská má všechno vydržet. Ona se nemůže v klidu podívat na nějaký film v televizi, protože do všeho kafrá a nemůže nic říct, protože by ji utřel, že to jsou stejně hovadiny a on to vidět nepotřebuje Co si pamatuju, tak se takhle chová už asi od 30 let
bohunka - 2.12.2010 11:14 - ne,není,ale i tak se s tím přece dá něco dělat nebo ne?
Zaffira: Jo deprese - jenže pro tyhle lidi je to jen sprostý slovo, takovou nemoc oni neuznávají.
orinka - 2.12.2010 8:25
Radko, jelikož nám rodiče předali každý půlku genů(podle mě,každý ty horší) tak zákonitě musíme být stejní jako oni. Ale myslím, že už to,že si to uvědomuješ je veliký pokrok a že překonáš sama sebe a budeš jiná. Mám vlastní zkušenost, taťka je vztekloun a mamka pořád nadává, takže kdybych se tomu poddala,tak chudák moje okolí. Možná to je i tím,že jsem si jak se říká,sáhla na dno. A řekla jsem si,že život je i tak nesmírně těžký a být ještě protivná i sama sobě je už moc. A tak se snažím být milá, vstřícná a veselá a věř,že se mi to daří. Musím sama sebe pochválit(i když se to nemá)ale jsem na sebe v tomto ohledu hrdá, vzepřela jsem se osudu nebo co to je
Držím Ti palce a věřím,že to dokážeš
ja zacinam byt jako svoje matka. a ona zacina byt vic a vic jako babicka. ach jo. jestli to dopracuju taky tak daleko, tak pevne doufam, ze me nekdo v 80 milosrdne zastreli.
moták: tak mě napadá, jestli takový stavy nemůžou být známkou deprese..... ale nejhorší na tom je, že takovej člověk nekomunikuje, mele si to svý, a není mu pomoci
Vždycky jsem si říkala, že nebudu jako moje matka a někdy se přistihnu, žek tomu mám sklony. Ale všemožně se tomu bráním. Dokud si to uvědomuji, tak je to dobré, ale později....nevím, nevím...
Můj manžel je to stejné v bleděmodrém. Jen s tím rozdílem, že vše komentuje hodně sprostými slovy. Jsem z toho dost něšťastná a bohužel mi řekne, cokoliv mu na to téma vytknu, že on je takový a měnit se nebude. Někdy mám chuť se s ním rozvést a poslední dobou na to dost často pomýšlím
bohunka: tak to je hrozný. Taky nejsem ráda, že se můj manžel začíná podobat svému otci, ale vidím, že jiní jsou na tom hůř
orinka: Jarča*: jo, mit sama sebe natolik rada, abych se takhle netrestala, to je ono
Radko, clovek se menit muze, v necem vic, v necem min, ale muze. A pritom muze byt sam sebou.... Ja bych rekla, ze ani tak nejde o to "nadavat", ale zacit sama pro sebe veci zpracovavat tak, aby mi nevadili a potom ani nebudu mit potrebu nadavat a mrzounit. Je to fuska, ale jde to. Proste se sama se sebou dohaduju v duchu, kdyz me napadne negativni myslenka, ktera by me vedla k tomu byt protivna, tak si proste sama se sebou povidam a hledam ruzne pohledy na vec, jak uz tu nekdo psal. Postupem casu se to dostane do krve a pak uz se tak casto ani sama se sebou nehadas... A jak uz psaly holky, je to o tom neublizovat si...
Holky, jak přemýšlím - že je táta na stará kolena mrzout, to mi vadí dost. A le daleko víc mi vadí, že můj manžel se začíná podobat své matce - mé tchyni - škudlení, názory a víra. Zamlada takový nebyl, teď si někdy připadám že spím se svou tchyní
orinka: hezky jsi to napsala.
Když jsem byla mladší, tak mě některé vlastnosti mých rodičů vadily a teď vidím, že to nebylo tak hrozný, že jsou ostatní lidi podstatně horší. Mně by nevadilo být jako moje mamka, protože je pořád dobře naladěná, nestěžuje si, s každým vyjde po dobrém. Říkala mi moje kolegyně, že to je taky hrozný, že se takoví lidé přetvařují. Ale určitě je to lepší než být pořád v opozici. S přibývajícími léty vidím, že už je mi přednější klid než se hádat kvůli blbostem. To mi za hádku nestojí.
orinka: přesně.
Proč myslíš, že ze sebe pořád dělám debila a ze všech průšvihů, co se mi stanou, si dělám srandu? Protože jináč bych už visela na nejbližší větvi
Čím je člověk starší a má zkušenosti,tak více vidí,co se děje špatného,už umí předpovědět,jak to a ono dopadne...S tím se nedá nic moc dělat,jen omezit pohled jen na to špatné,ale snažit se vidět i pozitiva,i když se mi zdá,že je toho hezkého,dobrého,přijemného,milého čím dál tím méně......Já byla vždycky spíš melancholický flegmatik,tak to vidím spíše černě,že svět pomalu,ale jistě spěje do záhuby,tedy do změn,které se dotknou našich vnuků(pravnuků),zasáhne nás krutá islamizace a chudoba,s tím se musíme smířit.Hodně za to mohou média,my dnes víme jakoukoliv zprávu ještě "teplou" a nevím proč,jsou to hlavně neštěstí,nemoci,obecně smutné a nepříjemné zprávy....Přitáhne to asi více pozornosti,než prezentovat něco kladného ?? Totéž je i s filmy a knihami,stačí si přečíst jen názvy a stručný děj-člověk už ani nemá chuť se dívat na vraždy,neb o ničem jiném se už ani v nich nejedná a nebo nepíše.
Jarča*: Taky se na svět dívám jinak od maminčiny nemoci. Ona - ač hodně nemocná a bolavá, nikdy se nepřestávala usmívat a její krédo bylo - "na všem hledej pozitiva". Je to asi trošku z jinýho soudku, ale taky jsem si jako malá říkala, že nebudu jako ona, když jsme ten rok už pošestý šibovali s nábytkem, když mi vyhazovala na Vánoce rohlíčky z plechu, protože některý byly "jiný" než ty ostatní a při spoustě dalších věcí. Dneska jsem stejná, ale beru to s úsměvem. Říkám si, že geny prostě nepředělám a snažím se občas sama sebe mírnit. Taky někdy lezu okolí na nervy. Ale hlavně že jsme zdraví. Kdo nepoznal druhou stranu mince, nedokáže úplně pochopit. A tím to nemyslím zle, prostě je to tak.