Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Poslouchat vysílání Zelené vlny nebo jakéhokoliv jiného dopravního zpravodajství je někdy dobrodružnější než zprávy na Nově. Pokaždé zbystřím sluch a tipuji, co bude na silnici ležet tuto hodinu. „Na silnici leží křeslo,“ hlásí moderátor, aby další hodinu doplnil zpravodajství z jiné silnice: „V pravém pruhu pozor, leží tam lampa.“

Začala jsem mít pocit, že pokud budu chtít domů nějaký kus nábytku, není nutné chodit do obchodu, ale stačí se postavit k silnici a hlasitě pronést objednávku. Přemýšlela jsem zrovna o tom, že bych potřebovala vyměnit svůj dosluhující sporák, u kterého už nefunguje skoro nic. Všehovšudy tři a půl ploténky a ty ještě žerou jak polský zájezd. A hle! Netrvalo to dlouho! „U Lovosic dávejte pozor, na silnici tam leží trouba,“ ozvalo se z rádia. Výborně, zajásala jsem. A kam si mám dojet pro varnou desku? Tentokrát jsem však čekala marně. Toho dne už na silnici byly jen dvě sražené srnky, „jakýsi válec“, koště a kufr.

Jak může někdo ztratit křeslo? Vrtalo mi hlavou. Křeslo nebo troubu nebo skříň nebo i to koště, vypočítávala jsem na prstech věci, které jsem zaslechla za poslední týden. U malých věcí mi to bylo jasné hned. Položím to na střechu auta, zapomenu na to a rozjedu se. To se stává. Před očima mám pořád situaci, kdy jsem na křižovatce stála za pánem v malém fiátku, na jehož střeše cestovala krabička s jahodami. Snažila jsem se ho upozornit, že veze nepřipoutaný náklad, ale moje posunky si vysvětlil poněkud jinak. Vystrčil hlavu z okénka, vypláznul na mě jazyk a zabušil si na čelo. Inu, byly to jeho jahody, vzdala jsem svoji snahu. Jestli je dovezl, nevím, ale ještě docela dlouho jsem viděla, jak kdesi přede mnou vede kolonu bílá krabička s červenou čepicí.

Ale zpět ke křeslu. Nevěřila jsem, že by ho mohl někdo jen tak ztratit. Ztratit a nevšimnout si toho. Nevšimnout si, že mu ze střechy zcela nehlučně spadlo křeslo, prorazilo zadní okno, zdemolovalo kufr a smetlo dvě auta za ním. Když vezu jakýkoliv náklad, tak ho přeci musím hlídat. A tak jsem dospěla k názoru, že to křeslo nebylo ztracené.

Stačilo, aby mi tento víkend odmítlo nastartovat auto vlastní. Potřebovala jsem se nutně dostat do nedalekého městečka, a tak jsem navoskovala boty a vyrazila na desetikilometrovou procházku po okresní silnici. Vysloveně na ní neleželo nic. Zato příkopy byly všelijakých pokladů přímo plné. Nábytek, kočárek, oblečení, stavební suť a hlavně odpadky, odpadky a odpadky. Ne nějaké, které tam nafoukal vítr, ale pěkně dovezené a vysypané do škarpy. Některé byly dosud v igelitových pytlích. A nebylo to sem tam něco. Odpadky se táhly nepřetržitě celou cestu. Byly jich mraky.

Chvíli jsem přemýšlela o tom, co je to za lidi, kteří odvezou svůj odpad do lesa, do rybníka nebo třeba k té silnici. Kontejnerů je všude dost, ty na tříděný odpad jsou dokonce úplně zadarmo a ve všech vesnicích okolo je pravidelný sběr odpadu, který se do popelnice dát nedá či nesmí. Nepřišla jsem na to. Stačilo se vrátit a rozhlédnout se kolem sebe i v naší minivísce. Po zemi se válely nedopalky, obaly z potravin, víčka od piv, zkrátka co komu odpadlo, to tam nechal. Každému to bylo jedno, a když jsem vzala pytel a šla uklidit aspoň uličku, ve které bydlím, byla jsem terčem posměchu. Potom mi to jeden ze sousedů řekl natvrdo – co je za vrátky, to nikoho nezajímá. Oni sice všechno vymetou ven, ale mají naprosto čistý a uklizený dvorek, jak má být. Každému je hned jasné, že tam bydlí slušná rodina. Zatímco mě patří jen pohrdání, protože mám na dvorku binec. Neustále tam mám zásoby, které čekají na to, až je jednou za čas vyvezu do tříděného, nebezpečného či jiného odpadu. To, že neznečišťuji okolí, není podstatné.

Přehodnotila jsem svoje jednání a nechala to být. Pro mě nikdy nebude slušná rodina ta, která vyveze odpad k potoku, i kdyby měla dvorek nablýskaný jako zrcadlo. A jak je to u vás? Také máte město plné odpadků, nebo je u vás uklizeno? Vyvezli byste svůj odpad někam do přírody? Cítíte se i venku doma? A nechtěli byste ten rozvrzaný kočárek? Pořád tam je...