Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Stala se mi podivná věc, která velmi otřásla mým, dosud velmi pragmatickým, vnímáním světa. A nějak si to stále neumím v hlavě srovnat a proto bych se vás chtěla zeptat, jestli někdo z vás někdy taky nezažil něco podobného.

Abych byla přesnější, ten samotný zážitek se nestal mně, ale mé pětileté dcerce.  Minulý víkend jsme byli na chalupě u mého bratra. Koupili ji teprve nedávno, je to usedlost na polosamotě, postavená v polovině devatenáctého století, na štítě je letopočet 1846. Chalupa samozřejmě prošla několika rekonstrukcemi, ale pořád z ní dýchá něco jako historie, nebo jak bych to nazvala. Dole je jedna velká místnost, kde jsou dokonce kachlová kamna, nahoře jsou pak tři světničky, kde se spí. Také je tam stodola a bývalé chlévy, které chce bratr přestavět na další obytné místnosti.

My jsme tam byli poprvé a musím říct, že na první pohled mne to tam uchvátilo. Opravdová krása, romantika. Kolem lesy, louky, za chalupou teče potok. Večer jsme uložili naši dcerku spát a seděli jsme dole. Bratr a jeho žena zatím děti nemají. Pořád jsme seděli dole a povídali si, bylo už po půlnoci, když začala dcera zoufale volat a plakala. Letěli jsme nahoru, mysleli jsme, že se jí zdálo něco ošklivého.

Malá seděla na posteli a vyděšeně koukala do rohu místnosti a pořád křičela, jdi pryč, jdi pryč. Když se nám konečně podařilo ji uklidnit, řekla nám, že v rohu stál nějaký pán, kterému chyběla jedna noha a díval se na ni. Zamrazilo mne, pochopila jsem, že z takové vidiny musela být pětiletá holčička zcela vyděšená. Vzali jsme ji dolů a já s ní pak zůstala spát ve spodní místnosti. Nahoru už nechtěla ani za nic.

Druhý den jsme si o tom, co viděla, povídali a bratr vyprávěl něco, při čem mi ztuhla krev v žilách. Stará paní, od které chalupu před časem kupoval, prý byla hodně povídavá a ráda vykládala historii své rodiny. Co si brácha pamatoval, tak prý rodina té paní se do chalupy přistěhovala krátce před první světovou válkou, kdy ji koupil tatínek té paní od svého strýce.

Tatínek tam založil rodinu, respektive byl v té době už ženatý a měli tři děti. Když vypukla válka, narukoval a po dvou letech se vrátil jako válečný invalida, byla mu amputována jedna noha. Na usedlosti žili ještě další roky, postupně se jim narodily ještě  čtyři děti, z nich nejmladší byla právě ta stará paní, která chalupu bratrovi prodávala. Narodila se jako poslední a vlastně jako pohrobek, její tatínek zemřel dva měsíce před jejím narozením na zápal plic.

Maminka zůstala sama se sedmi dětmi, ty starší už byly naštěstí velké, takže nějakou práci v hospodářství zastaly. Po nějaké době se maminka znovu provdala za taky ovdovělého souseda ze vsi. Společně pak na chalupě všichni žili.

V průběhu let se rodina rozprchla, děti se odstěhovaly pryč, dva synové zemřeli za druhé světové války v koncentračním táboře, jeden skončil v padesátých letech v komunistickém lágru. Na chalupě zůstala jen nejmladší dcera, vdala se, měla dvě děti. Ovdověla a zůstala sama, a jak jí roky přibývaly, docházel ji na takový velký dům dech. Děti o usedlost zájem neměly, proto se rozhodla ji prodat a za peníze z prodeje si zaplatila pečovatelský dům, kde dnes žije a je spokojená.

Musím říct, že takové rodinné historie mám velmi ráda, když bratr vyprávěl, ani jsem nedutala. Hodně jsem to zkrátila, protože jinak by to bylo moc dlouhé. Co je však v přímé souvislosti s noční „vidinou“ naší dcerky je ten beznohý muž v rohu světnice, který na ni beze slova zíral.

Neumíme si to vysvětlit. Ona nemohla mít ani tušení o nějaké rodinné historii a už vůbec ne o tatínkovi, který se vrátil z války s amputovanou nohou a o tom, že se jeho poslední dítě – dcerka, narodila až po jeho smrti.

Možná si pomyslíte, že jsem blázen, ale mně to od té doby pořád vrtá v hlavě. Je možné, že v tom domě je po skoro sto letech duch toho tatínka? Napadlo mne zajet za tou starou paní a na všechno se jí zeptat, jestli tam toho ducha v minulosti už někdo někdy viděl. Co myslíte, jsem cvok, nebo by vám to taky vrtalo v hlavě? Stalo se vám někdy něco podobného?