Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

clanek mi zive pripomnel, jak jsem si brigadnicky zkusila me vysnene povolani pruvodkyne na zamku. prvnich 14 dni me nehorazne bolely nohy a zada, protoze projit tu trasu, po ktere ma bezny navstevnik usoupany nohy, za den 5-6x, to byl docela narez. pak jsem si nejak fyzicky zvykla, ale zase jsem se strasne psychicky zacla nudit. clovek vlastne mele furt kolem dokola to samy. lidi se ptaji na to samy. uz jsem se pak i nekdy pristihla, ze neco rikam a najednou jsem se jakoby probrala a vubec jsem netusila co jsem to vlastne rikala a kde mam navazat no rozhodne jsem zjistila, ze tohle delat v zivote nechci ani nahodou

a vysnene povolani mam....i kdyz uplne jine nez delam. presne o sobe vim, co bych dokazala delat dobre a zajimave a co by me bavilo. mohla bych byt ucitelka vim, ze umim ucit a vysvetlovat a bavi me to....tedy ucit bych dokazala jedine dospele lidi, tak na vysoke skole. deti fakt ne uvidime, treba se jeste nekde naskytne moznost jen tak pro legraci par hodin na nejake VS ucit.

Arna: Věř, že není co závidět.

Arna: Ja jsem tady v pacovni dobe
Pred sebou dva monitora ze dvou ruznych PC, tuto diskusi mam na notebooku. Na pocitacich mi probiha automaticky vypocet, ja kontroluji, zda probiha jak ma... hodinu do nej rvu data
do druheho PS se mi stahuji data z modemu - kontroluji, zda funguje, poud ne, odstranuji zavady
Jo, jsem tu v pracovni dobe, ale jen proto, ze jsem schopna delat 2-3veci najednou
a ted uz musim makat

Nejsem moc spokojená. Pracuju v kanceláři a moje práce probíhá tím stylem, že je období, kdy se nezastavím, který střídá období, kdy není nic. A mít málo práce a přesto muset setrvat po celou pracovní dobu je opravdu to nejhorší, protože to vůbec neutíká, člověk si připadá zbytečnej a šílí nudou.
Takže bych brala něco, kde je vytíženost přiměřená a pořád stejná a nejlíp mít kancelář sama pro sebe, protože kolegy si taky člověk nevybírá, že.
Ale vlastně ne, nejradši bych byla rentiér a nedělala nic

Já si můžu psát,jak se mi zachce,ale pak to samozřejmě doháním třeba večer...

Pracuji ve zdravotnictví, nevím co to je mít všechny víkendy volné,dovolenout která začíná v pátek odpoledne a končí až za 1-2-3 týdny v pondělí ráno.Nevím co je pracovní týden od pondělka do pátku. Přesto bych neměnila. Jen kdyby se dodržovalo vše tak jak by to mělo být a ne jen to co se hodí vedení.

Ale komu tady závidím? Těm které jsou tady i v pracovní době.A není jich málo.

Ještě jako brigádnice o prázdninách jsem začínala s fyzickou prací. Poštovní doručovatelka, potom jsem v pekárně rovnala rohlíky do takových kolébek, než šly do pece, uklízela jsem, na pionýrákách jsem loupala brambory ... a bylo mi jasné, že se chci živit hlavou. Pak jsem brigádničila v kanceláři, ale byly to tupé přepisy nějakých protokolů do počítače. Tak jsem si založila vlastní firmu na programování a výrobu internetových reklam. To mě hrozně bavilo, ale jaksi nebylo v módě platit faktury za práci, takže mi dodneška visí někde mezi lidma asi 70 tisíc a já neměla ani na zaplacení složenek. Tak jsem nastoupila do zaměstnání a dělala jsem administrativu mezi dělníkama. Naučila jsem se spoustu hrubých slov a byla jsem expert na hospodskou politiku. Odešla jsem na vysokou školu, kde mi zas připadalo všechno zkostnatělý a zdlouhavý. Pak jsem po nějaké výměně názorů odešla středem, abych se zas vrátila k těm dělníkům, jen jim tentokrát šéfovat ve výrobě. Nic horšího jsem asi nezažila. Pokorně jsem se vrátila na vysokou, kde jsem doteď a jsem ráda, že jsem v teple, relativním klidu, nedělám stereotypní práci, je to tvůrčí... a ta zkostnatělost se s nástupem dalších generací docela vytratila, takže fakt jsem ráda, že dělám co dělám a nerada bych někdy měnila. Leda tak za zaměstnání typu rentiér, multimiliardář, ředitel polokoule atd.

Jsem OSVČ,čili,co si nevydělám,to nemám.Nejvíce záleží na tom,jestli budu mít práci-ale to nemůžu ovlivnit.Letošní sníh všechno zpomalil,ale něco je.Jsem v kanclu i v terénu,můžu si to organizovat,tak jak to vyhovuje mně,když se mi jó nechce,tak zůstanu doma...Nikdy jsem nechtěla být jen v kanclu,to by mě nebavilo.Takhle to mám rozmanité,práce je na PC i nějaké ruční kreslení...Jsem sama a tak mě nikdo nezdržuje ani neotravuje...skoro ideál.Kdybych si mohla ještě vybrat,tak vždy se mi líbila práce v knihovně,miluju knihy,ale je za to málo peněz a moc pracovní doby...Já sice,když na to přijde,taky dělám večer,v sobotu,neděli,asi 7 let jsem neměla dovolenou,ale už by nebavilo být zaměstnancem a někoho poslouchat a o všechno se milostivě dovolovat....

tak já jsem se svou prací spokojená, ale ještě před deseti lety bych si snad ani nebyla schopná představit, že já se svým strachem ze zvířat budu něco takovýho dělat

Tak to já v práci někdy sedím, někdy pobíhám, někdy pracuju hlavou, někdy rukama, nemám kolegy, ale přijdu do kontaktu s lidma, někdy pracuju pod střechou a někdy venku - nemám já vlastně ideální práci? Vyzkoušela jsem ledacos a nejhorší práce je taková, které je málo a neutíká. Na svojí první brigádě jsem dostala jako služebně nejmladší funkci "hlídačky" - jak tenkrát v každé samoobsluze jedna prodavačka stála někde v rohu a sledovala, jestli lidi nekradou. Jsem přesvědčena, že to je nejhorší práce na světě, i hradní stráž se střídá po dvou hodinách.

když jsme přemýšlela, co bych fakt nemohla dělat - tak ve smradu - krmivo pro zvířata třeba, o odpadcích nemluvě, nebo jatka...
Škoda, že nemám buňky na to, dělat nos - tedy vyvíjet parfémy, nebo třeba takový someliér, to by mě bavilo

domnívám se, že nejlepší zaměstnání je takové, které vykonáváme rádi, s chutí a které nás něčím obohacuje. Šťastní lidé, jimž je práce i koníčkem-to bylo vždy mým snem. Chtěla jsem něco hezkého vytvářet a ne jen sedět v kanceláři a počítat výplaty - hledání chybičky i přes noc nebylo výjimkou. Tak jsem odešla do tranzita u dráhy a raději obíhala vagony, připravujíc nákl.vlaky k odjezdu. Práce zajímavější a mnohem lépe honorována a při dvanáctihod.kolotoči jsem lépe zvládala domácnost+další dítě,coby samoživitelka. Pak pomalý postup přes signalistku až k výpravčí-obojí velmi zodpovědné. Po přestěhování na druhý konec republiky opět nenáviděná mzdovka, ale jen krátce. Ještě pár let v příjemném kolektivu coby mistrová a ten kontakt s lidmi, objíždění vesnic a školení topenářů, jen ždibínek administrativy-bylo velmi přínosné. Pak reorganizace a od dalšího sezení ve mzdovce mne zachránil inval.důchod-tak jsem konečně doma něco vytvářela, co mělo hodnotu a líbilo se. Už je vše passé- ale /se slovy básníka/ čím jsem byl-tím jsem byl rád. Vše mělo svá pozitiva i negativa.

jasne, ze vsude je neco.
Praci je narocna,ale zjistila jsem , ze mi mnohem vic vyhovuje prace pod tlakem a byt porad trochu poklusu...a co bych rozhdone nemenila je ten ciste muzsky kolektiv. Je to fakt parad, pohadat se do krve a za pet minute se nomalne bavit. Neresit , kdo ma co na hlave, nebo na sobe.. a nezdrzovat se drbanim o karvinach... musim rict ze sef je nejlepsi ze vsech mych zamestnani , co jsem mela.. proste bych nemenila :-)))

Ve své práci jsem s něčím spokojená (prácovní náplň) a s něčím nespokojená (šéfová + 1 řiťolezecká kolegyně = plno manipulací, lží a bohužel i zastrašování).

Pracovala jsem před MD jako učitelka. Bavilo mě to a myslím, že jsem v tom dobrá. Na MD jsem měla pocit, že už se k tomu nevrátím, ale postupně jsem dospěla k tomu, že by mi to chybělo. Takže to zase zkusím. Bylo to docela fajn, žádná jednotvárnost, každá hodina jiná. Ale taky musel být člověk pořád ve střehu, připravený na všechny varianty. A že jich bylo, těch možností - jako když si třeba holka v osmičce na referát připravila knihu mein kampf a na závěr řekla, že se jí to docela líbilo a některý ty názory fakt dobrý. celou hodinu jsme to rozebírali - neplánovaně
No a samozřejmě jsem se setkala s pohrdavými názory na tohle povolání. nevím, mám pocit, že kdokoli, kdo prošel základní školou, má pocit, že by to uměl taky a líp. Netvrdím, že nejsou špatní kantoři, stejně jako jsou špatní doktoři nebo kuchaři - to se stačí podívat na Pohlreicha. V každém povolání jsou kvalitní a míň kvalitní lidi A taky názor, že učitelé ho.no dělají, dyť mají furt prázdniny a do práce chodí na 4 hodiny denně. Je to psychicky fakt vyčerpávající někdy, pamatuju, jak jsem po šesté hodině učení v kuse tupě zírala do zdi a musela jsem na chvilku ten mozek vypnout, stohy sešitů a písemek jsem opravovala po večerech a byla jsem za tu možnost vděčná. Představa, že bych to musela - nějakým nařízením - dělat v kuse, byla dost hrozná.
Tož tak.