Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Chodím přes půl roku s přítelem a v poslední době uvažuji, jestli nemám co do činění s budoucím agresorem. Zpočátku jsem si to tolik neuvědomovala, ale poslední tak dva měsíce mne tahle otázka napadá čím dál častěji.

Připadá mi, že je Honza nepřiměřeně žárlivý, i když se to snaží skrývat. Ale některé signály přehlédnout nejdou. A já nevím, jestli jenom neslyším trávu růst, nebo zda jsou mé obavy a pocity opodstatněné. Mám ho ráda a nerada bych náš vztah nějak zbytečně pokazila.

Honzovi totiž začíná čím dál víc vadit, když se s někým stýkám v jeho nepřítomnosti. A nejenom to. Při každé schůzce se pořád vyptává na kolegy a snaží se zjistit, jaké s nimi mám vztahy. Když jsem mu řekla, že jsem s jedním byla sama na obědě, viděla jsem na něm, že je mu to hodně proti srsti, i když se ovládal. Od té doby se mne na tohoto kolegu neustále vyptává, až je mi to nepříjemné. Když mu řeknu, ať nežárlí, tak se naježí, co prý je na tom, že se jenom ptá.

A nejedná se jenom o mužské kolegy, nebo bývalé spolužáky. Dává mi najevo, že mu není vhod ani mé časté kafíčkování s kamarádkami. Výhrady má hlavně vůči jedné. Je to atraktivní mladá žena, každý chlap se za ní otočí. Ona je však v pohodě, příjemná, milá, má už roky stálého partnera a plánují miminko. Honza však usoudil, že to pro mne není vhodná kamarádka a všemožně se snaží mi v kontaktu s ní bránit.

Když mu řeknu, že jdu s ní někam ven, do kina a podobně, dělá všechno pro to, aby mi to překazil. Vymyslí si něco důležitého, přehazuje z různých důvodů naše naplánované schůzky tak, abych se s ním mohla vidět právě v té době, kdy jsem domluvená s Mirkou. Když své plány odmítnu změnit, vyčítá mi, že ho asi nemám ráda, když mi nestojí ani za to, abych se mu v určitých situacích přizpůsobila. Zavání mi to citovým vydíráním a není mi to příjemné.

Mluvila jsem s ním na toto téma několikrát, ale nikdy jsme se k žádnému závěru nedopracovali. On tvrdí, že není žárlivý, že mne má rád a chce se mnou být co nejvíc. Spíš mne ještě osočí, že mé city k němu nejsou tak silné, jako ty jeho ke mně.

Mám ho ráda, ale tohle mi začíná čím dál víc vadit. Připadám si svázaná, trpím výčitkami, když jdu s kamarádkou ven, nebo se potkám s bývalým spolužákem a zajdeme do kavárny na pokec. Vím, že nedělám nic špatného, ale zjišťuji, že ve mně sílí pocit, že se nechovám správně a co by na to řekl Honza.

Říká se, že každý člověk trochu žárlí, jen by mě zajímalo, kde je ta správná hranice, kdy je žárlení únosné a pochopitelné. To, co mi dělá Honza, mi už připadá trochu nad rámec. Co si o tom myslíte?