Takovou bych chtěl mít dovolenou, jakou ty máš práci
.jpg)
Když jsem za svých mladých let pracovala v jednom velkém krajském knihkupectví, bylo mým tajným přáním být zaměstnaná někde, kde je možnost u práce sedět. Byla jsem naprosto přesvědčená, že ten, kdo u práce sedí, se vlastně nemůže unavit.
Jako prodavačka jsem měla za celý den nohy ošoupané až ke kolenům a patnáctiminutová přestávka na oběd to nevytrhla. I přes mé mládí mne nohy večer co večer třeskutě bolely a tajně jsem snila o pěkném, teplém místečku v nějaké útulné kanceláři, kde bych hezky v poklidu hačala na prdýlce a občas něco naťukala do psacího stroje.
Když jsem později po mateřské dovolené na takové místo nastoupila, záhy jsem zjistila, že má představa o klidném a pokojném úřednickém zaměstnání byla realitě na hony vzdálená. Vtípky o kancelářských myších, které si v pracovní době lakují nehty, mne přiváděly k šílenství. Z hlavy se mi ze všech možných uzávěrek a hlášení kouřilo, z ustavičného cvakání na stroji jsem měla pomalu tik a prdelka mne od nepřetržitého sezení večer co večer třeskutě bolela. Se zamáčknutou slzou jsem nostalgicky vzpomínala na cvrkot za knihkupeckým pultem, kontakt se zákazníky a na vůni nových knih.
Čím to, že člověk vždycky chce to, co nemá? Co se týká zaměstnání a náplně práce to platí snad dvojnásob. Ten, kdo od rána do večera do úmoru fyzicky dře jako kůň, závidí tomu, kdo se živí hlavou, a naopak. Ti, jejichž náplní práce je duševní činnost si kolikrát přejí pracovat manuálně a mít takzvaně čistou hlavu.
Maminka na mateřské tajně pofňukává při vzpomínce na své pracovní místo a s pocitem viny se sem tam přistihne, jak ji domácnostní stereotyp unavuje, její bývalá kolegyně si zase ze všeho nejvíc přeje jít na mateřskou a mít svůj klid. Žena, která šílí ze svého šéfa či nesnesitelných kolegyň, by zase ráda pracovala z domova. Ve svých představách vidí dokonale uklizenou a opečovávanou domácnost a stoprocentně odvedenou práci pro zaměstnavatele. Pokud se ji podaří tento sen splnit, po několika týdnech či měsících zjistí, že mít doma zároveň i práci je vyčerpávající a někdy až frustrující. Člověk nemá možnost odnikud nikam utéct. Neustále je doma a neustále je v práci. Deprimující.
Když o tom tak přemýšlím, docházím k závěru, že naprosto stoprocentně vyhovující zaměstnání snad ani neexistuje. Všude je něco, všechno má své výhody a nevýhody. Myslet si, že na jiném místě na tom budu líp, je čiré bláznovství. Ano, zbavíme se třeba toho, co nás momentálně štve, ale zároveň získáme něco, co nás štvát teprve začne a o čem jsme dosud neměli ani tušení.
Jak jste na tom vy se svým zaměstnáním? Jste spokojené? Převažují ve vaší práci klady nad zápory, nebo naopak? Měnily jste někdy svou dosavadní práci za nějakou naprosto odlišnou, v úplně jiném oboru? A splnila tato změna vaše očekávání?
15.3.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 55 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Takovou bych chtěl mít dovolenou, jakou ty máš práci
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Já jsem s prací taky spokojená. Jsem knihovnice, takže pracuji s lidmi, když je knihovna uzavřena, objednávám knihy, zpracovávám je, vymýšlím různé aktivity (soutěže, hry apod.) Ještě to mám v místě takže ušetřím za jízdné. Dělám to, co mě baví 
.jpg)
Kazdá práce má své mouchy. Musím priznat, ze i kdyz obcas nadávám, tak soucasná práce mi z toho co jsem dopusud vyzkousela vyhovuje nejlíp.... super kolektiv jak na srandicky tak na vázné pokecání, séf ok a má pochopení, pracovní doba pruzná, hlavne musím mít svoje hotovo a jinak se nikdo neptá kdy prijdu a kdy odcházím, práce sice z 99% pocítac, ale ruzné programy a porád se ucím neco nového coz je za prvé zajímavé a za druhé se muze hodit, az zas budu hledat neco nového, na plat si taky nemuzu stezovat.... jediný mínus je vzdálenost a v podstate nedostupnost jinak nez autem a obcas krapet jednotvárná práce.
.jpg)
já mám práci která mě hrozně baví,šéfové pohodáři,vlastně jsem je neviděla od léta,fakt!!jsem tu moc šťastná a zároveň se moc bojím,aby to neskončilo..
.gif)
Tak já asi budu jediná, která je v práci spokojená.
Sedím v kanceláři, většinu sne pracuji na PC - dělám tvůrčí práci, každý den jinou. Mám možnost vyjíždět i do terénu.
Fakt jsem spokojená, a hlavně mám kolem sebe super kolektiv, to dělá strašně moc.
No, pracuji ve státní správě a musím říct, že toho mám za celý den dost. Kolikrát přemýšlím nad prací i doma. A nesnáším věty typu: No jo, tam se máš, sedíš na prdeli, málo práce nohy na stole a plno peněz. Ale bohužel nohy na stole nemám, práce mám jak na kostele a peněz jak chudá kostelní myš. Takže fakt nevím, kde se vzaly ty pověry, že ve státním se hovno dělá. Ale aspoň, že mám dobrý kolektiv a dobrého šéfa.
Hm kdybych mohla do práce,jistě bych se nevrátila ke své tolik milované,prodavačka elektrotechnického zboží,to co mě na tom bavilo,bylo právě to vysvětlování ovládání televizorů,magnetofonů a pod,práce utíkala a mě to bavilp,s každým novým výrobkem jsem se musela znovu učit o výrobku abych jej uměla předvést
dnes to není prodej ale podej krabici a to bych rozhodně nedělala to by mě nebavilo
IHope: tak o tom ucitelstvi bys zmenila nazor po cca 3 dnech. Pracovni doba mozna dobra, ale to s cim pracujes
Dokud jsem pracovala jenom v nemocnici, tak jsem snila o klinice, kde bych byla sama a ted mam oboje - 3 dny v nemocnici a 1 den na stredisku a je to tak akorat, oboje se vzajemne vyvazuje. Pracovat jinde nez ve zdravotnictvi si nedovedu predstavit, i kdyz posuzovano jenom z hlediska pracovni doby by se mi asi nejvic libilo byt ucitelkou na prvnim stupni.
Ja jsem ted momentalne spokojena. Pracuju 3 dny v tydnu (dny, ktere si sama vyberu). Jinak jsem s prckem doma. V praci vetsinou sedim a pouzivam mozkovnu nebo ridim auto a obiham banky, postu atd atd. Doma spis pouzivam tu fyzickou stranku a mysleni musim srovna s mym 2 letym synem. Takze ja jsem ted spokojena (jdu to otukat do dreva:)
Vyzkoušela jsem všechny varianty pracovních možností v kanceláři, v obchodě, doma, práce v noci i přes den... a nejlepší byla práce v kanceláři s dobrovolně-povinnými pochůzkami, kdy jsem letěla jako torpédo městem ne proto, že bych to musela stíhat v rekordním čase, ale abych opět vydržela v klidu a koncentrovaně sedět zbytek pracovní doby. A 2 x týdně jsem s radostí chodila cvičit starší žákyně, se kterými jsem blbla jako jim věkově rovná. Myslím, že tenkrát jsem měla dokonalou vyváženost sedění i pohybu. Všechny ostatní kombice mě ubíjejí, práci v noci zabijí a s postupem věku i nepravidelné spaní mi ubližuje. 
