Každé ráno jsme na rozvod. Jednou se snad zabijeme.
Můj problém možná některé z vás pobaví. I já, když se snažím na něj podívat s odstupem, si říkám, že jde vlastně o pitomost, ale z tohoto postoje mě nemilosrdně vytrhne hned následující ráno. To mám totiž chuť manžela zabít a stejné myšlenky má pravděpodobně i on.
Každý den u nás začíná dusnou atmosférou a do práce chodíme naštvaní jeden na druhého. Možná byla chyba, že jsme spolu před svatbou delší dobu nežili. Těch pár měsíců se totiž můj muž dokázal skvěle přetvařovat. Až o několik týdnů později, když jsme měli jeden na druhé „papír“, se projevil ve své vlastní podstatě. Alespoň co se rána a vstávání týká.
Pro něj by totiž rána neměla být. Je okamžitě naštvaný. Vytržení ze spánku snáší hodně těžko a v okamžiku, kdy ho budí budíková melodie, zahájí den nějakou hodně peprnou nadávkou, kterou zde ani nebudu citovat. Když se to stalo poprvé, říkala jsem si, že se prostě špatně vyspal. Ale už jsme manželé skoro rok a je to s ním čím dál horší. Vstává, jak se říká, „prdelí napřed“.
Mně to hrozně vadí. Myslím, že ve svých skoro třiceti letech by se měl umět za prvé ovládat a za druhé smířit se s tím, že je v produktivním věku a chození do práce a ranní vstávání k tomu prostě patří.
Ráno se vypravujeme oba stejně, oba děláme od osmi. Já vstávám dřív, protože mám ráda klid a pohodu a na všechno dostatek času. Dám si sprchu, připravím snídani, v klidu se upravím. Tedy v klidu moc ne. Klid mi končí ve chvíli, kdy z ložnice vyleze jeho natáhnutej ksicht. Tváří se jak kaktus a to je ještě hodně lichotivé označení. Ostentativně dává najevo, jak trpí a očekává z mé strany absolutní pochopení, politování a servis. Prudí neskutečně. Jakmile není volná koupelna ve chvíli, kdy on do ní chce zrovna jít, dokáže vytvořit takovou scénu, že kolikrát jen němě zírám. Řve na mě, ať dělám, že snad jsem se už mohla vypravit. Přitom já už připravená jsem kolikrát tam jen zajdu naposledy přečísnout vlasy apod.
Připravenou snídani znechuceně přežvykuje, mlčí a dusno, které se kolem něj šíří, by se dalo krájet. Hotová tragédie je, když musíme ráno probrat nějaký plán na odpoledne. To stačí, abych jen špitla: „Takže jak jsme se domluvili, v pět se sejdeme a pojedeme se podívat do Ikey, jo?“ To je jako bych mu vrazila nůž do zad a ještě tam s ním otočila. Vztekle mi odpoví, že snad není blbej, aby si nepamatoval, na čem jsme se domluvili. Přitom mě nejde o nic jiného, než o zahájení nějaké normální konverzace a přerušení toho tíživého ranního dusna. Pravda je, že většinou tyhle pokus vzdám a ráno se u nás nese v duchu mlčení, kdy si každý děláme to své a řekneme si pak jen ahoj při loučení.
Jenže pro mne je to strašné, takhle každý den začínat den. Jsem navíc těhotná, takže i to je důvod, proč jsem citlivější.
Zajímalo by mne, jestli je šance, že se manžel časem změní a dojde mu, že tyhle zbytečně vytvářené ranní nerváky přestane provozovat. Nebo myslíte, že je to už dané povahou a já se mám připravit, že tímhle způsobem bude fungovat až do smrti? Přiznám se, že je to pro mne dost děsivá představa. Hlavně i s ohledem na naše očekávané dítě. Opravdu nechci vidět, až bude nevyspalý z maminkovského pláče. To nás pak snad zabije oba dva.
16.2.2015 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 55 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Každé ráno jsme na rozvod. Jednou se snad zabijeme.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..JPG)
No, já jsem taky po ránu na zabití, zvlášť když musím vypravovat naši totálně zpomalenou dceru do školy. Manžel to vyřešil tak, že mi ráno prostě neleze do cesty.
Mě hlavně překvapuje, že to nedovedeš vyřešit. Prostě vypadni dřív, než manžel vyleze. Snídani bych mu nedělala, když je za ni ještě protivnej, ale to není důležité.
Hlavně se proboha nesnaž zahajovat "normální" konverzaci, když už jsi snad přišla na to, že to nejde. Na důležitých věcech se domluvte večer.
A třeba i na tom, že na tohle fakt nejsi zvědavá, že ani tebe netěší vstávat (většinu roku) potmě a do zimy atd.
jeeeje Kamilo a s tím si neporadíš? prostě na něj ráno nemluv. jestli to jde, vypadni z domu než se probudí. a jestli chceš být superskvělá, tak mu uvař čaj do termohrnku, dej mu ho k posteli a on vyleze až si ho vypije. nebo vyměnte tón budíku za něco příjemnějšího. má pomalejší rozjezd, no a?
Hlavně se ho nesnaž měnit. nemůžeš měnit ostatní. ale můžeš změnit sebe. třeba tak, že si to nebudeš brát osobně a nenecháš se tím vytočit.
.jpg)
Mame to doma stejne, me telo ma zhruba dvou hodinovy rozdil mezi vstát z postele a probudit se, ale jsem shopna v tomto stavu jakz takz komunikovat. Kolegove v praci tomu rikaji ze funguju na rezervni baterky.
Manzel je rano naprosto nespolecensky nekomunikativni, funguje coby automat a jakykoliv dotaz ci jenom vyskyt se v jeho pritomnosti je hodny napadu sebevraha.
Reseni: mam klouzavou prac. dobu, vstavam mezi 5-5.30h a vypadnu z domu kolem 6 rano, Manzel vstava kolem 7 ranni. A funguje to uz 20 roku. Proste rano se nesmime potkat, pokud bychom potrebovali koupelnu oba dva zaroven asi skoncime ve vezeni 
orinka:
rychenza:)))přesně tak,u nás to funguje skvěle)))))miláčku,tady máš kafíčko a pak na něj promluvím,až mi vrátí prázdný hrnek)))))))Kamilo,nezměníš ho a ani to nezkoušej,prostě ho nech v klidu.....
Když víš, jaký je, proč se ho pořád snažíš změnit? Prostě na něj nemluv.
>>>Přitom mě nejde o nic jiného, než o zahájení nějaké normální konverzace a přerušení toho tíživého ranního dusna<<<
Nikdy, nikdy, opakuju nikdy nezahajuj normalni koverzaci k preruseni tiziveho ranniho dusna. Predstirej, ze tam neni.
Pro me jsi silenej prudic, sly na me osypky a litovala chudaka manzela jen sem to cetla 
Tvuj manzel te musi hluboce milovat. Ja uz bych te davno zabila.
Neudelas s tim nic a ani on s tim nic neudela. To jsem se naucila jako dite, kdyz muj otec byl stejny jako ty a ja jsem jako tvuj manzel.
Svym ranim vstavanim a pobihanim me dokazal spolehlive pohnout zluci a zkazit nekolik hodin. A ja samozrejme tim, ze at vstanu kdy vstanu, probudim se v 10, jemu taky.
Mam jednu radu - nic, absolutne nic po nem rano nechtej driv nez si vypije kafe. On by pak mel mit ohledy vecer, az pujdes spat se slepicema a on bude plny energie.
Ale chce to komromis. Ja ho nikdy se svym tatou nedokazala najit (respektive on nechtel, nehodlal me pochopit, rano se divil proc nevstavam, vecer proc nejdu spat)
S manzelem jsem ho nasla a obema nam to dokonce diky tomu velice dobre klape. On ma sva klidna rana, ja mam sve vecery.
S miminkem to bylo u nas genialni - ja jsem miminka uspavala a chodila k nim do 2-3 rana a manzel se staral od tech 2 do rana. Vyspani jsme byli oba.
A Ikeu muzes vyresit po telefonu.
Někdo je skřivan, někdo sova. Co s tím lze dělat. Asi bych se snažila nedělat mu publikum, být v jiné místnosti, nemluvila bych na něj a snad bych odcházela z domova dříve nebo naopak vstávala později. Kdyby to šlo. Aby si na sebe a pro sebe vrčel sám.
.gif)
myslím že si časem najdete každý svůj něco jako styl života, že nebudete vstávat současně a že budete brát ohledy jeden na druhýho.....jste spolu teprve rok...my budem za chvíli 40 let a ještě jsme se napozabíjeli i když k tomu někdy daleko nebylo ale čím jsme starší tím víc jsme rádi že jeden druhého máme.....samota a stáří nejdou dohromady........nebude takhle fungovat stále neboj...lidi se mění , můj muž také.....záleží také na tobě jak si ho tzv"vychováš"....nadarmo se neříká že muž je vizitkou ženy......
přeji vám oběma hodně 
a "vydržať"......
