Jsem doma za služku a neumím to změnit
Prosím poraďte mi, jak mám donutit ostatní členy domácnosti, aby se zapojili do její údržby. Jsem utahaná, otrávená, rozzlobená a zároveň lítostivá. Když totiž po někom z nich něco chci, následuje série všelijakých ksichtů a poté z mé strany několikeré připomenutí a nakonec to většinou stejně musím udělat sama.
Přitom děti už nejsou malé, je jim 17 a 15 let. Od malička jsem se snažila vést je k tomu, aby byly pořádné, někdy to šlo, ale většinou jsme se kolem všeho dlouho dohadovali. Teď je to ještě horší. Patrně mají pocit, že matka je doma něco jako inventář a uklízet bordel po všech ostatních je pro ni ta největší zábava na světě.
Bohužel, manžel je na tom podobně jako děti. Sám od sebe nikdy nic neudělá, vždycky čeká, až jestli mu neřeknu, případně, pokud je mu to už hodně blbé a vidí, že nevím, kam mám dřív skočit, vezme do ruky vysavač nebo to přikáže dětem.
Vadí mi to, už jsem jednou i vyhlásila stávku. Vydržela jsem týden nevařit, nenakupovat, neprat, neuklízet, nic jim nepřipomínat, prostě jsem se o ně přestala starat. Řeknu vám byla to docela slušná anarchie a stálo mne to hodně sil vytrvat. Ten binec, který se během těch sedmi dnů dokázal doma vytvořit, byl 
neuvěřitelný. A s nimi to nehnulo. Dodnes považuji za svůj největší životní hrdinský kousek, že jsem tehdy vydržela. Prostě jsem v tom binci seděla a četla si, nebo se sebrala a šla na kafe ke kamarádce.
Mnohem hůř než nepořádek snášeli prázdnou lednici a studenou plotnu. Nejčastější slova byla: To zas není nic k večeři? A taky: Tady není vůbec nic k jídlu. Vybičovalo je to však jen k tomu, že se jeden z nich uvolil vyběhnout do krámu pro rohlík a šunku.
Po týdnu jsem je všechny zapřáhla, dala jim befelem, co kdo udělá, a musím říct, že nějakou dobu to pak fungovalo a všichni poměrně dobře šlapali. Po čase to však vzalo za své a vše je opět ve starých kolejích. Na opakování toho „trestného“ týdne nemám už nervy, ač se to nezdá, stálo mne to hodně sil.
Zajímalo by mne, jak to funguje jinde. Je normální, že se se všemi musím doma dennodenně dohadovat o to, kdo umyje nádobí nebo pověsí prádlo? Někdy mám chuť nechat je napospas a odstěhovat se někam hodně daleko.
7.3.2012 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 56 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem doma za služku a neumím to změnit
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
neposkládat...
Verera: tak to už bych si ani já ani ségra a ani moje děti nedovolily nepokládat....u nás byl velký respekt z otce....a u mě v mojí rodině též...
jen tohle , u mých dětí bylo cca před 20-25 lety....to byla ještě děcka poslušná
Verera:
přesne tak to probíhá u nás - resp tohle konkr. proběhlo je jednou, protože pak jsem tam musela dlooouho stát a "komandovat", aby to jakž takž všechno poskládala a vrátila do skříně....a příšte to stejne nesložila
sharon: A jak jsi zajistila,aby tam tu hromadu vesele nepřekračovaly dalších 14 dní? Topak musíš mít ještě další páky. Protože vyházet věci ze skříně, to není např. pro mé děti žádný trest, to je jen zajímavé maminčino chování, které lze pozorovat se zájmem, ale žádnou odezvu nevyvolá. Maximálně mi vysvětlí, že sice ve skříni nebylo vše až tak srovnané, ale shrnutím na podlahu jsem to teda rozhodně nevylepšila. . Nicméně pokud to shrnou je straně, můžou tam i tak jakž tak žít, když teda myslím. 
tak ti už jsou dost staří na to aby zastali i tebe..........u nás se nic neříkalo třikrát...jednou , dvakrát a po třetí lítali facky....
ono je už u 4-5 letých dětí vidět jak jsou vedeny z domu, stačí kouknout ve školce do jejich skříněk.....většinou tam mají oblečení jen " hozené" málokdo je má jakž takž poskládané.........
naše maminka vždycky mě a sestře jednou řekla...porovnat skříně....po druhé šla a všechno nám vyhrnula na hromadu na koberec....tak jsem to dělávala i já našim
Verera: 
PEGG:
Terku neodsuzuju - jen konstatuju - aspoň u mně to tak je - je mi jasný, že tím, že JÁ jsem včas (myslím v určitém veku) nezačala deti dusledne ukolovat a uteklo spoustu let, tak ted s to ze dne na den nezměním. kdo jiný by měl děti k pomáhání vést? sousedka?
Mne zase přijdou nerálný demonstrativní odjezdy na ctrnáctidenní dovolenou, ke kamarádce atd - nevím, kolik z vás by to opravdu udělalo. já ne - nechápu, co bych tím dokázala - je mi jasný, že by to přežili a za pár dní by stejne bylo všechno jako dřív. A navíc bych na ně hodila v podstaě i to, co si myslím, že je moje práce - já opravdu nevidím nic na tom, že se matka stará o prádlo, nákupy, vaření a uklid dejme tomu společných prostor. Osobně řeším spíš jednorázovou pomoc - ať už samostatnou nebo na vyžádání a uklid jejich pokojů - tam mne ta ignorace a věčné diskutování unavuje. (pokoje tedy řeším stejně jako mam-ča - nevstupuju a čekám...
)
Naše holky na tom byly stejně.Občas si uklidily svůj pokoj, o vynesení smetí jsem musela říci nejméně 4x, pralaj sem, žehlila, vařila, uklízela. Ale chtěla jsem, aby se učily a připadalo mně to normální. Ale nebyly nepořádné, to byla výhoda. Dnes, když už jsou dávno vdané, tak vzpomínají, jak bylo doma dobře.
Manžel dělá doma takové ty práce "opravy a údržba všeho druhu", ale s domácností mně nepomáhal nikdy, protože chodí pozdě domů z práce. Výjimkou jsou nákupy.Ale nikdy mně to nevadilo...
Je fakt že důsledně a zcela záměrně pracuju na tom, aby žádná má práce v domácnosti nebyla brána jako samozřejmost. Když synek (13) několikrát přišel poněkud naštvaně do kuchyně, a stěžoval si, že ještě není oběd a on má hlad, zeptala jsme se ho, co on osobně udělal pro to, aby oběd už byl.
Když má hlad teď, chodí se už ptát s čím může pomoct, aby byl oběd rychleji.
Ono se hrozně těžko nutí někoho dělat něco, co nepovažuje za nutné a je otázka, jestli na to má někdo vůbec právo, pokud je dodržena určitá úroveň pořádku.
Třeba moje maminka si pořád stěžovala, že jí doma nepomůžeme, že prý se mám rozhlédnout a udělat co je třeba, ale ať jsme se rozhlížela jak jsem chtěla, nic jsem nenašla a to jsem se fakt snažila. Že ona považovala za nutné přeleštit čistou podlahu, umýt čistou vanu apod., to mě opravdu nemohlo napadnout.
Možná je vážně jediná cesta dohodnout se doma, brát v úvahu názory všech, trochu slevit ze svých požadavků a pak být důsledná- nedělat co měl udělat někdo jiný a z každou takovou neprovedenou práci nechat dojít do důsledků, které budou hříšníkovi vadit.
Pokud tohle nedokážeš, pak si můžeš vážně stěžovat jen sama sobě.
Protože pokud s manželem a velkými potomky jednáš jako s malými dětmi (což to věčné nařizování a kontrola je), nutíš je, aby se jako malé děti chovaly, tj. nevyvíjeli vlastní iniciativu a zajímali se jen o zábavu, ne povinnosti.
PEGG: Tohle už snažim šéfovat dopředu, abych taky takhle nedopadla po mateřský. A to ještě ani nevim, kdy budou děti. Jenom občas, když na to přijde řeč, tak pronesu - ale je ti jasný, že až budu doma na mateřský a budu všechno dělat, tak nás budeš muset živit, páč budu mít málo peněz z mateřský, ale zase doma všechno zastanu, ale jak pak pujdu zase do práce, tak budeš muset dělat opět domácí práce a ještě se starat o děti. Několikrát už jsme se o tom bavili a vždycky mi bylo řečeno, že to takhle přesně chápe a je mu to jasný. Tak uvidíme . Naštěstí si tyhle věci pamatuje a už se mi několikrát ověřilo, že co slíbí to dodrží.
Jelikož máma byla samoživitelka, tak doma jsme prostě pomáhat museli s bráchou už od malička. Samozřejmně já víc, že. Naučila jsem se s nim pracovat a pak to šlo. Šla jsem na něj chytře. Dala jsem mu vždycky vybrat - utřeš prach, vypereš, pověsíš a dojdeš s košem nebo jenom umeješ nádobí a vyluxuješ. Vždycky si vybral to za tim slovem jenom . A vůbec ho nenapadlo, že moje čtyři úkony jsou vlastně ve finále míň pracný než ty jeho. Stejnou metodu používám někdy na partnera (když je doma a je potřeba uklidit). Funguje to spolehlivě, ale je pravda, že se to musí dělat takhle od začátku. Špatně se převychovává.
Až budu mít děti, tak si tady z těch článků musim vzít příklad a pokuset se to nepodělat.
.jpeg)
Nika1 - 7.3.2012 10:36
Já bych Terezu neodsuzovala, takové ty řeči - jaký si to uděláš, takový to máš - nemám ráda. Někdy se to v životě tak zvrtne, že člověk jenom kouká. Mě se to stalo taky, po dobu mateřské jsem stíhala a v podstatě po manželovi nic nechtěla, taky mi připadalo divné, abych ho hnala stírat chodbu, když přišel večer z brigády, na kterou šel hned po práci. On se staral o finance,já o to ostatní. Jenže pak jsem nastoupila do práce, on přestal chodit na brigády, ale nějak ta domácí práce zůstala na mě. Dalo mi to dost práce a spoustu úsilí než jsem se z toho vybybabrala. Pomohl jen když jsem si řekla a mě to strašně unavovalo, ale vytrvala jsem. Teď už jemu říkat nemusím, dětem řeknu a jdou i když se někdy tváří všelijak. Ale je to o 100% lepší. Taky je pravda, že už nedělám spoustu věcí, které jsem dřív dělala a taky žijeme a bordel nemáme. 
Jo a včera se tu některá dámy předháněly, jak by v životě nechtěly někoho na úklid, protože přece VŠECHNO ZVLÁDNOU SAMY. Tady je ten původ.
Mitrola: Nesouhlasí 100% s tím, že za si to 100% udělala sama paní. Žijeme v určité společnosti, kde se jaksi pořád očekává (naše rodiče, tchánovci a bohužel i dost dnešních mladých mužů vychovaných matkami budovatelkami všezvládnu sama, to očekává), že domácnost a děti - to je věc ženy, muži že pomáhají resp. si hrajou s dětmi. A další perlou pak je, můžeš si za vše sama. Promiň, sice z části může, ale nežije ve vzduchoprázdnu a vliv očekávání společnosti je sakra velkej.
