Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

vzpomínáme na našeho pekiňáčka Čárlího (Karlíka).........už je to dlouho, ale vzpomínáme pořád !

Tak to já zapomněla napsat, že jsme měli také andulky, křečky, morčata, Želvy jsme měli dvě, muž je nechal proběhnout a od té doby máme jen jednu, mapovou ta byla pomalejší. Nádherná možná přežívá v rybníku.

Taky se přidám... pro mě je naprosto nepřekonatelná naše Baruška...od srpna už tady s námi bohužel není



Dalšího pejska zatím nechceme, tak jsme si pořídili alespoň dva andulčí kluky - pěkné uličníky. Jsou na fotce v článku - Toník a Frantík.

Ačkoliv bydlíme v paneláku,měli jsme a máme kočku,respektive perského kocoura.Prvního kocoura jsme měli téměř 17 let a odešel do kočičího nebe předloni 3 dny před vánoci.Vánoce to byly smutné,byl to přece jen člen rodiny,uměl vycítit špatnou náladu a nemoc a v tom případě se šel tulit a utěšovat,ikdyž normálně chodil,jen když on chtěl a měl náladu.Když zemřel,už jsme uvažovali,že si už nepořídíme.Ale během několika měsíců,jsem zjistila,že mi stále něco chybí-kočičí duše a přítel.Tak jsme si pořídili nového kocourka a opět perského. Je to mazlík a lumpík,ale je tu zase "živo".Děti jsou už velké a mají svůj život,takže Takže,když je manžel v práci a já mám volno,mám tu stále někoho.Ale Macek byl prostě první a často na něj vzpomínáme.

Nejde mi dnes vkládat fotky, tak jen krátce slovně. Nejvíc vzpomínáme na amerického kokršpaněla Sammy, o kterého jsme přišli před 5 měsíci. V srdcích máme i společnou andulku Lotra, co jsme koupili v den mé maturity. No a z dětství fenku Ťapku (kříženec polského nížinného ovčáka - tenkrát ji vedli na utracení a ve finále skončila u nás a žila u nás ještě pár let), vlčáka Bora, korelu Lóru, křečka Filipa, králíky, slepice... Prostě já bych bez zvířat žít nemohla.

Jinak už jsme měli doma za posledních 25 let tolika zvěře a ptactva všeho druhu, že by to dalo dohromady minizoo. Psů nepočítaně... jedině snad hada jsem doma ještě neměla. Tedy mám na mysli zvěř typu pokojový mazlíček, do paneláku se jaksi nic většího vzít nedá, takže prase, ovce a podobně, to ne...

majucha: jéje, takový podobný hnědý želvovinový stvoření mám doma taky. Ale oči má oranžový... a pak ještě druhé zvíře klasicky mourovaté. To má tu výsadu, že má vlastní fotogalerii na Rajčeti, ač si vůbec tolika pozornosti nezaslouží, neb je to škůdce a ničitel.

http://suzi62.rajce.idnes.cz/Kocka_domaci.../

Vzpomínám na všechna zvířátka co prošla mím životem. Jako dítě jsem si hrála s kozou, babičce jsem vykoupala malý králíky- to babička málem nepřežila. měli jsme doma i kočky, tu už, ale nechci, protože se nadají udržet na zahradě jako psi. Dívat se jak trpí když jim někdo ublížil na to nemám. V osmnácti jsem domů přitáhla prvního pejska, byla to čistokrevná uliční směs. Stal se miláčkem. od té doby se jich u nás již několi vystřídalo. Tejď máme dva pekiňačku Nelu a pitbula Spikeho k ním patřila ještě Sebastiana, ale ta je již v psím nebíčku. Když k nám přišla Bastina tak jsme měli Čerta, ten umšl také oholit stromek od čokolády.

toto je náš pitbul s dceřiným bulíkem Derilem







tady mu zase do pelechu lezla od druhé dcery bulička Dixí

Sofffie:

majucha: to je ta vlevo nebo ta vpravo?

Mám ráda všechny svoje kočky, ale Mafinka, ta je prostě úplně extra výjimečná a nejlepší kočička v celé galaxii

Když byly holky ještě doma, celou dobu nás provázeli křečci. Měli jsme 2 klece a křečků nepočítaně. Byli sladcí, každý jiným způsobem, každý měl jinou povahu. A nejkrásnější bylo, když jsme měli 11 malých křečků a místo televize jsme pozorovali, jak se perou, lezou po sobě, pijí a pištía jak se o ně matka stará.Byla z té početné rodinky úplně grogy.

Rada spominam na nasho kocura Sebastiana. Bol slepy od narodenia. Cez vikendy jazdil s nami na chalupu. Najradsej sedel uprostred skalky a chytal muchy. Doteraz neviem pochopit, ako sa mu podarilo vyliezt na skoro najvyssi bod strechy. Kedze bola tma a on bol cierny, chvilu trvalo, nez sme ho nasli, hoci mnaucal o zivot. Od Vianoc do Troch kralov napriek slepote postupne "odstrojoval" stromcek - oberal ozdoby postupne zdola nahor. Oddychoval priamo na konaroch a ani zvuk konzervy ho neprinutil zliezt odtial. Vzdy vedel, ze ked urobil nieco zle, treba sa schovat u dcery v izbe pod postelou. Zial uz odpociva nedaleko svojej skalky.. a nasej fenke teraz robia spolocnost jedna macka a jeden mlady nevyblazneny kocurik.

Měla jsem taky velmi ochočenou potkanici Gizelu...Měla doupě na předsíni za skříněmi.Tam si natahala vše možné-starý chleba,ohryzky,zrní,papíry všeho druhu,panenku...Bohužel to začalo děsně smrdět,protože tam chodila i na záchod(ve svém akváriu skoro nebyla).Odšoupnout ty obří skříně s podstavci a nástavci nám dal obrovskou práci a pak jsme jen zírali...Gizka žila asi jen 2-3 roky,ale je nezapomenutelná...Nyní máme nalezence-paní Lízu,kočku už 11 let.

Johanka74: Jé, ta je nádherná. My máme potkanky jen dvě, na velkou smečku nemáme čas ani peníze. Ale jsou úplně zlaté. Mají už přes dva roky.
Hlodavců jsem už předtím měla několik - pískomila a džungarské křečky, za život celkem čtyři. Ale potkani jsou nejlepší, je zábava je sledovat, když se snaží ukrást a do klece odnést věc větší než oni sami nebo se vám třeba za každou cenu nacpat do úzkého rukávu

Jinak největší zvířecí láska je samozřejmě náš pes. Umluvily jsme se sestrou rodiče, když mi bylo 12. Psovi je teď 14 let, je skoro hluchý a začíná slepnout a sprostě toho zneužívá a dovoluje si čím dál víc. Zůstal u rodičů, ale vždycky, když k nim jedeme, těším se na něj skoro nejvíc. S rodiči si přecejen můžu zavolat, nebo pokecat přes Skype, s ním ne.
A brzo se snad povede koupit vlastní štěně. Drahý choť je s tím už srozumněn, jen říká, že mu nejdřív budu muset všechno vysvětlit a naplánovat, jak se o něj starat a jak ho vychovávat, protože nemá se psy žádné zkušenosti.