Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Chtěla bych s něčím poradit. Před pěti lety jsem se rozvedla, manžel pak odjel dlouhodobě pracovat do Asie, takže jsem na výchovu syna zůstala sama. Myslím, že s Honzou, který letos oslavil šestnácté narozeniny, máme opravdu dobrý vztah. Hodně spolu mluvíme, jeho puberta probíhala a probíhá docela nepovšimnuta. Studuje na gymnáziu, známky má o něco lepší než průměr, zajímá se o počítače, o sport, pomáhá mi s domácností, v podstatě si na něj nemůžu nijak stěžovat.

Myslím, že spolu vycházíme i proto, že se vzájemně respektujeme. Nevyslýchám ho, neprohlížím mu poštu ani mobil, nešmejdím v jeho pokoji. Honza mi sám řekne nebo napíše, kam odchází a s kým, na době návratu se domluvíme. Doposud nám takový systém vyhovoval a nebyly s ním žádné problémy. Poslední dobou si Honza několikrát vyjel s kamarády za město do přírody. Byla jsem jedině ráda; má dost učení, jen ať se odreaguje na čerstvém vzduchu. Přijížděl nadšený, výlety se mu líbily, ukazoval mi spoustu fotek podzimního lesa. Bohužel se ale nepochlubil s cílem těch výletů.

Chodím do práce na směny, takže občas bývám doma v době, kdy už je Honza ve škole. Líbí se mi mít chvíli pro sebe. Uklidím, co je potřeba, někdy navařím, prostě pohoda, klídek, piánko. Honzův pokoj neuklízím, zvládne to sám. Jen mu tam ráno chodím otevřít okno a na chvíli vyvětrat. Předvčerejškem jsem tam šla taky, a když jsem se vracela od okna, ucítila jsem divný pach, který se u nás doma běžně nevyskytuje. Ne nadarmo Honza říká, že mám nos ohaře. Šla jsem po čichu a dovedlo mě to ke skříni, na které si Honza sušil jakési houby. Docela mě to překvapilo, protože u nás doma se houby nejedí. Ještě tak dvakrát do roka žampiony, ale houby sbírané v lese, to ne.

Vrtalo mi to hlavou, a tak jsem si sedla k internetu. Ty houby jsou na 99 % lysohlávky. Dokonce je právě teď jejich sezona, jak jsem zjistila. Jsem z toho vedle, vůbec nevím, jak se mám zachovat. Už dva dny na to myslím, zatím dělám jakoby nic. Honzovi jsem nic neřekla, on se taky tváří, že je všechno v pořádku. Jsem si jistá, že tohle je první várka, co se u nás suší. Ten pach se tu dřív neobjevil. Mám z toho strach. Četla jsem si o těch houbách a nelíbí se mi riziko nejistého dávkování, ani průvodní znaky jejich působení. Nechci, aby můj syn s drogami – ani přírodními – vůbec začínal.

Co mám dělat? Co byste na mém místě dělaly vy?