Jsem doma za služku a neumím to změnit
Prosím poraďte mi, jak mám donutit ostatní členy domácnosti, aby se zapojili do její údržby. Jsem utahaná, otrávená, rozzlobená a zároveň lítostivá. Když totiž po někom z nich něco chci, následuje série všelijakých ksichtů a poté z mé strany několikeré připomenutí a nakonec to většinou stejně musím udělat sama.
Přitom děti už nejsou malé, je jim 17 a 15 let. Od malička jsem se snažila vést je k tomu, aby byly pořádné, někdy to šlo, ale většinou jsme se kolem všeho dlouho dohadovali. Teď je to ještě horší. Patrně mají pocit, že matka je doma něco jako inventář a uklízet bordel po všech ostatních je pro ni ta největší zábava na světě.
Bohužel, manžel je na tom podobně jako děti. Sám od sebe nikdy nic neudělá, vždycky čeká, až jestli mu neřeknu, případně, pokud je mu to už hodně blbé a vidí, že nevím, kam mám dřív skočit, vezme do ruky vysavač nebo to přikáže dětem.
Vadí mi to, už jsem jednou i vyhlásila stávku. Vydržela jsem týden nevařit, nenakupovat, neprat, neuklízet, nic jim nepřipomínat, prostě jsem se o ně přestala starat. Řeknu vám byla to docela slušná anarchie a stálo mne to hodně sil vytrvat. Ten binec, který se během těch sedmi dnů dokázal doma vytvořit, byl 
neuvěřitelný. A s nimi to nehnulo. Dodnes považuji za svůj největší životní hrdinský kousek, že jsem tehdy vydržela. Prostě jsem v tom binci seděla a četla si, nebo se sebrala a šla na kafe ke kamarádce.
Mnohem hůř než nepořádek snášeli prázdnou lednici a studenou plotnu. Nejčastější slova byla: To zas není nic k večeři? A taky: Tady není vůbec nic k jídlu. Vybičovalo je to však jen k tomu, že se jeden z nich uvolil vyběhnout do krámu pro rohlík a šunku.
Po týdnu jsem je všechny zapřáhla, dala jim befelem, co kdo udělá, a musím říct, že nějakou dobu to pak fungovalo a všichni poměrně dobře šlapali. Po čase to však vzalo za své a vše je opět ve starých kolejích. Na opakování toho „trestného“ týdne nemám už nervy, ač se to nezdá, stálo mne to hodně sil.
Zajímalo by mne, jak to funguje jinde. Je normální, že se se všemi musím doma dennodenně dohadovat o to, kdo umyje nádobí nebo pověsí prádlo? Někdy mám chuť nechat je napospas a odstěhovat se někam hodně daleko.
7.3.2012 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 56 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem doma za služku a neumím to změnit
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Já teda vidím hlavní problém v otci - dokud nebude pravidelně a bez dementních keců pomáhat on, tak děcka v tomhle věku se na to vybodnou taky. Když nemusí on, tak proč já...? Takže jako první bych zapřáhla tatíka - jasně, že bych ho hned nepostavila k žehlícímu prknu, ale dojít s odpadky, omýt nádobí, to snad zvládne... Když někde zůstane šmouha? MLČET!!! Jasně, že si tu jednu skleničku pak přemeješ, ale pokud pokaždé, když někdo z nich něco už přeci jen udělá, kafráš, že to není dokonalé, otráví je to. Vím, měla jsem to takhle s matkou. Takže - chválit a podporovat. Jak s malými dětmi, já vím, asi to není ideální, ale lepší než nic... 
.jpg)
Milá Terko. Mám doma holcicky 15 a 17 a pocitacoveho maniaka. Co nereknu neudelaji, vsichni tri jsou hromadne postizeni slepotou. Jediny co vidi, je ze uz zase v lednicce nic neni. Resim to systemem prikaz a bud udelas a dostanes a nebo neudelás a nedostanes. Rozcilovat jsem se prestala uz pred lety. Sejri me to desne a pripadam si doma jak general, ale bud budu general a nebo se udru, nic mezitim neexistuje.
Funguje to zhruba takto: ja nakupuji (jako jedina pouzivam auto a mam po ceste z prace nekolik samosek). Kdo co v kuchyni / koupelne dobere nebo nacne posledni baleni napise na listek. Nenapise nekoupim, i kdyby se jednalo o toaletak (mám sama pro sebe schovanou rulicku v loznici 
pro pripad nouze). Pokud chteji neco spesl k svacine nebo na vikend MUSI byt napsano na listku nejpozdeji ve ctvrtek vecer. Peru v sobotu, v léte dopoledne aby mi to stacilo uschnout. Prádlo se musi odevzdat nejpozdji v patek vecer, neodevzdaji perou si samy. Obvykle slecnám nestaci pockat do dalsiho vikendu a tak si holt vyperou sami. Vysvetlila jsem jak funguje pracka, jak vyprat event choulostive pradlo, v nejhorsim mi poslou smsku. Uklizim spolecné mistnosti (=utrit prach, vyluxovat, vytrit), obcas zaprahnu manzela stylem brouku tamhle je vysavac a hoste prijdou v 6 vecer - do ty doby at je vysato. Jestli vysaje hned a nebo 5minut pred prichodem navstevy je mi sumák. Nevysaje klidne pred jeho znamymi omluvim bordel stylem, jo on se zapomel u pocitace tudiz se nekoukejte po zemi. Potomstvo at si schnije v pokojicku. Jejich pokoj = jejich problem. Pokud neni vyndané nádobi z mycky nevarim - nemám v cem. Pokud nekdo neco nekde zapomene (talir na stole, sacek od chipsu...) nechám lezet, neuklizim. Kdyz nejsou talire a neni z ceho jist klidne se najim i z papiroveho a rodine oznámim, at si nejaky nekde ulovej. Obvykle do pul hodiny je plná mycka. Netvrdim ze to funguje vzdycky, ale v 90% ano a to mi staci.
Myslím si, že to u vás doma fungovalo tak, že když byly děti malé a ochotné pomáhat, tak jsi byla tak náročná, že když to neuděly tip top, tak jsi to po nich stejně předělala a protože byly všímavé velmi brzy zjistily, že když to neudělají vůbec, tak to vždy uděláš ty, takže jaké sis to zavedla, takové teď sklízíš plody. Asi budeš na úklid dost náročná, když tě týden bordelu stojí velké nervy. Já bych takovou befelovou matku nechtěla. Co to zkusit po dobrém a s menšími nároky?
.jpeg)
Je pravda, že s nadšením u nás taky nikdo nedělá a musím si o to říct, ale jdou a udělají. Pokojů dětí si nevšímám už spoustu let, kdyby tam měli kupku hnoje, je mi to jedno, ale ku podivu , nemají. Jen to zatracené jídlo je pořád na mě. A otázku co bude k večeři jsem alergická.
.gif)
Když se podařilo jednou dát jim to befelem, tak nějaké rezervy jsou. Udělej to i podruhé a nedopusť, aby to sklouzlo zase zpět. Starej se hlavně o sebe a svoje věci...u nás jsem jednu dobu několikrát musela použít vůči synovi nátlak typu...Dokud to neuděláš, nedostaneš večeři. Nejlíp to fungovalo, když bylo něco na co měl chuť a těšil se
Souhlasím, že je třeba to změnit. A Modrooočka má pravdu, že když je pro Tebe neúnosné se týden dívat na to, jak to doma "nefunguje", jak by sis představovala, je lepší na pár týdnů vypadnout na dovolenou (nebo jen ke kamarádce, rodině, ...
A Sallie má zase pravdu v tom, že by mohlo pomoct se starat jen o své věci. Ona taková puberťačka, která zrovna nemá k dospozici svoje oblíbené oblečení by aspoň kvůli němu mohla hnout zadkem a naučit se o prádlo starat. Chlapům asi na oblečení tak nezáleží, ale ty by mohl pro změnu motivovat žaludek. Ono rohlíky se šunkou jim taky po týdnu polezou krkem. Možnáý bych jim k tomu koupila nějakou pěknou Kuchařku pro začátečníky,
Bohužel máš to takové jaké sis to udělala...!!! Kdybys je od mala nekompromisně vedla k dělbě práce, tak se dnes nemusíš nervovat. Sama jsi viděla co na ně platí, jedině tudy vede cesta. U nás všichni dělbu práce považují za zcela normální, mají to zažité od mala a všichni jsi v pohodě.
.JPG){kind=avatar}
Ptáš se, jestli je to normální, denně se dohadovat. Je to asi hodně rozšířené, takže se to dá považovat za normální. Jinak ale souhlasím s Veverou a sallie. Přestat se dohadovat a přestat dělat to, co se delegovalo na ostatní členy rodiny, včetně manžela, samozřejmě. Nedělat drába, radit jen tehdy, když si o radu řeknou. V tomto věku dětí už je za pět vteřin dvanáct.
Tak to dopadá, když jeden z rodiny, nejčastěji matka, má pocit, že ona jediná ví, co je správné a nejlepší a všechny ostatní označuje za nemožné bordeláře, kteří by bez ní shnili zaživa. Je známé, že čím víc se snaží jeden, tím míň ti ostatní.
Znám to z domova. Představy mé maminky o uklizeném bytě mi byly naprosto cizí, protože mi připadaly přehnané a výsledek naprosto neadekvátní vynaloženému úsilí. Mluvit se s ní nedalo, ale když jsem neuklidila já, udělal to ona, uklizeno bylo podle ní, já jsem se mohla věnovat tomu, co jsem považovala za důležité.
V tomhle věku dětí už nejde je nějak úkolovat a čekat vykonání bez řečí. Co třeba je pro změnu vyslechnout? Třeba jim tvé představy o pořádku naprosto nevyhovují. Sedněte si, sepište každý svoji představu o chodu domácnosti a snažte se dojít k nějakému přijatelnému systému. Pochybuju že v takovou chvíli někdo řekne, že nemíní doma nic dělat, ale jestli chtějí mít děti v pokoji haldy věcí, proč ne. Já jsem domluvená, že bude volný průchod k oknu a skříni, protože šlápnout potmě na kostku lega je děsná bolest.
Na mé děti momentálně platí, že pokud nesplní dohodnuté, není večer počítač, tj. když nejsou splněny povinnosti, není čas na zábavu. Třeba by se našlo něco , o co hodně stojí i větší děti, takže by je to motivovalo.
A trénuj trochu odolnost. Neznám nic hezčího než se rozhlídnou doma po binci a pak si říct, že se to pro jednou nezblázní a sednout si ke knížce
prostě to přestaň dělat. Např. urči, že je třeba nakoupit dle přiloženého seznamu - když nakoupí, můžeš uvařit večeři. Můžeš nacpat prádlo do pračky a otočit knoflíkem, ale pověs si jen svoje, poskládej si jen svoje a zbytek může být ve vaně. Vykliď si svojí místnost (ložnici, koutek v obýváku) a tam si vegetuj.
Ale ne na týden - už NAVŽDY. Když nebude umyté nádobí, nebude uvařeno (páč není v čem). A nech na nich, co kdo udělá - ONI ať se dohodnou, kdo nakoupí, kdo vyluxuje, kdo pověsí prádlo... ty to nedělej. Už nikdy.
vezmi si dovolenou alespoň na 2 - 3 týdny, odjeď s kamarádkou... naplánuj to tak, aby domácí zásaby byly dobrány, prádlo nevyprané... nic rodince neusnadňuj. Nech je v tom žít a uvidíš, že to zase bude nějaký čas fungovat. Já bych na Tvém místě nikomu nic neřekla, napsala bych cedulka, nevím, kdy se vrátím. 
U nás to celkem funguje, každý jeden něco udělá, sice ne s nadšením, ale přece.
