Jsem povinna říct mu, že bude otcem?
Jsem těhotná. Je mi 26 let, s přítelem jsme chodili tři roky. Poslední téměř rok jsme se dohodli, že vysadím antikoncepci a necháme „věcem volný průběh“. Po dítěti jsem velmi toužila a ani on nebyl proti. Je o dva roky starší než já, měli jsme kde bydlet, zajištěni jsme byli také dobře.
Když jsem otěhotněla, byla jsem štěstím bez sebe. Celá rozradostněná jsem to volala svému příteli, ale jeho reakce mě ochromila. Žádné štěstí, radost, nadšení. Nic. Zprávu o našem budoucím dítěti přijal vlažně a řekl, že si o tom musíme večer v klidu promluvit.
Pak to z něj vylezlo. Prý vlastně neví, jestli se na otcovství cítí, je to velká odpovědnost a podobné řeči. Prostě začal couvat. Zeptala jsem se ho, proč souhlasil s vynecháním antikoncepce. Odpověděl mi, že viděl, jak po miminku toužím, a doufal, že to chytne i jeho. Myslel si prý, že když se to stane a já otěhotním, pak mu to nějak dojde samo a bude moc rád. Jenomže je to jinak a on naopak zjistil, že se unáhlil, když se mnou na miminku „pracoval“.
Zůstala jsem jako opařená. Do té chvíle jsem žila v přesvědčení, že mám vedle sebe vyzrálého chlapa, v němž mám oporu. Najednou jsem viděla, že je to nehotový kluk, který se bojí převzít odpovědnost za vlastní dítě. Udělalo se mi mdlo. Ještě hůř mi bylo ve chvíli, kdy mě požádal, zda bych radši nešla na potrat, že můžeme mít dítě později.
Proboha! Copak je dítě nějaká houska na krámě, kterou si koupím nebo nekoupím? Z mé strany bylo těhotenství bezvýhradně 
chtěné (myslela jsem si bohužel, že i z jeho), neuměla jsem si představit, že bych šla na interrupci jen kvůli tomu, že on si to rozmyslel. Vím, že kdybych mu vyhověla, nikdy bych si to neodpustila. To jsem mu také řekla.
Neskrýval zklamání, začal mi vyčítat, že myslím jenom na sebe. To, že myslím na naše dítě, vůbec nebral jako argument.
Bylo mi na nic. Jeho postoj jsem nepřekousla a rozešla se s ním. Pronajala jsem si garsonku v jedné vile, patřící známým mých rodičů. Přestěhovala jsem se a začala žít samostatně. Na potrat jsem nešla, bývalého přítele nekontaktovala, on mě také ne. Už jsem v šestém měsíci a za celou tu dobu jsem o něm neslyšela. Asi netuší, že jeho dítě skutečně přijde na svět.
Neskrývám, že je mi strašně smutno a velmi hořko. Cítím se osamělá, na miminko se však těším. Pomalu chystám výbavičku, šetřím, abych s ním mohla co nejdéle zůstat doma. Pomoc mi slíbili i rodiče. Nebojím se, že bych se o to malé nedokázala postarat.
Trápí mě jen jedna věc: mám se bývalému příteli ozvat a říct mu, jak se věci mají? Zatím jsem ho neuvedla ani jako otce. Tolik mě zklamal, nechci se ho doprošovat o alimenty. Hrdost by mi to nedovolila. Jenže nevím, jestli mám právo zatajit otci, že má dítě, a pak i dítěti, kdo je jeho otec.
1.10.2007 Rubrika: | Komentářů 58 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem povinna říct mu, že bude otcem?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
chytrájakrádio: ja jsem napsala ze to zadny decko stresovat nemuze? 
nejak to nikde nemuzu najit 
Sheeni: kdychces.. ale kevralovou vestu s sebou.. slibuju, ze nebudu mirit na hlavu
.gif)
Myslím, že bys mu to říct měla - stejně se to časem dozví, může dojít k soudní žalobě (nakonec si třeba rozmyslí, že dítě chtěl...), navíc je opravdu škoda připravit to malé o peníze - navíc pozor, když budeš chtít v budoucnu soc. dávky, budou ti dělat problémy, pokud nebude mít otce v rodném listě. A nezapomeň, to malé se tě časem stejně bude ptát, kdo je táta, a zapřít mu to, to bych asi žaludek neměla.
ota: ale však my jsme taky kolikrát pěkný dylyny 
Stanik: no, tak možná nejsi paranoidní, ale rovnou blázen. protože hanetice ni v nejmenším nenapadala tvýho manžela. vždyt ani nemohla vědět, že tvůj manžel má v rodným listě otec neznámý. jen napsala, že má nějakou osobní zkušenost (třeba je sama takovým dítětem 
) a na to ty jsi odepsala, že PITOMOST, protože TVŮJ manžel je v pohodě a tak to žádný dítě zřejmě stresovat nemůže 
. A teď tu naprosto paranoidně plkáš něco o tom, že musíš bránit svýho manžela jako lvice a že jako první všechny postřílíš a potom se teprve ptáš, jestli byl světlej nebo temnej 
My jsme se u kafe s kamaradkama bavily o chlapech a ta jedna zanarikala, ze tomu svemu naznacovala, ze by neco chtela k narozkam... a ta druha na ni vyvalila oci a pry: "ses normalni???? Chlapovi a naznacovat???? K chlapovi se mluvi jen ve srozumitelnych, nematoucich, holejch vetach!!!!" 
Stanik: Kdy se můžu stavit na návštěvu?
.jpg)
chytrájakrádio: Stanik: Sheeni: správně
polopatycky na nás , na dylyny
chytrájakrádio: no paranoidni nejsem... jen polovicni carodejka a intuice me jeste nikdy nezklamala.. lepsi predem proverit a vystartovat, nez to hasi az pak.... takze pres "obannou liniiů nejdriv strilim az pak se ptakm, pritel ci nepritel ?
Zavolej mu, že to budou dvojčata A domluvte se na alimentech. To nemáš právo odmítnout- to není hrdost, to by byla blbost.
Stanik: čoveče holka, ty jsi snad paranoidnější než topolánek s paroubkem dohromady s tim se musí sakra těžko žít 
Sheeni: no jo, taky to znám. většinou jsou to ale (naštěstí) kraviny. třeba teď naposledy: v sobotu si jel do servisu pro opravený auto.
včera mi říká: no, nefunguje tam ještě to a to, no stejně se tam musim ještě tenhle tejden stavit, tak to mechanikovi řeknu.
já: ty tam ještě pojedeš tenhle tejden, jo?
on: (podrážděně) no jasně, abych mu dal ty peníze, ne?
já: jsem myslela, žes mu to dal už v sobotu
on: (ještě podrážděněji) ježišmarja, to jsem mu sice dal, ale jen půlku, tu druhou mu dám asi tenhle tejden, ne?!?
tak jsem si z něj začala dělat srandu, páč to jediný zabírá: ahá, tak to promiň, velkomožný, že jsem tak blbá a dovolila jsem si nevyčíst ti z hlavy něco, co jsi mi neřek! 
pak se sklidnil 
.gif)
Dej mu na vědomí, že je otcem I když máš "svou hrdost" brzy přijdeš na to, že je každá koruna dobrá. Na díte by platit měl, když už tedy nic jiného. Proč mu to zlehčovat?
chytrájakrádio: Taky mi to ve vztahu rychle došlo... Akorát úplně vidím tu situaci, co je u Venduly. Ten můj taky něco řekne a pak já vycítím, že se něco děje a on přizná, že to říkat vůbec nechtěl...to bych pak nejradši a můžeš mu říkat tisíckrát, že má říct, jak to chce a co chce...ani bych se vlastně nedivila, kdybych sem psala za pár měsíců ten stejný dotaz
Sheeni: s tim rikanim veci naprimo souhlasim.. naznaky nefungujou, jestlize po nich neco chceme, vyjadrujme se jasne, pokud tak necicnime,a oni tudiz nedelaji, co jemne naznacujeme... nefnukejme, neb si za to muzeme my samotne...
chytrájakrádio: njn.. znas me :-))) za manzela bych se bila jako lvice...
prste startuju drive nez se vlastne neco rekne... co kdyby to nekdo nahodou tak myslel
Sheeni: jo jo, to je zase taková klasická chyba ženských: já mu to naznačím a on to určitě nepochopí. a když ne, je to dement . taky už jsem ve svých skoro 25 letech a po skoro 4 letech vztahu pochopila, že co neřeknu narovinu, to neplatí. a ono to čoveče funguje - ubylo stresů, třenic mezi náma
