Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

tak ten celý týden ve školce...to musela učitelky klepnout pepka ne?

já jsem nějak nebrečela, ale pamatuju si, že jednou jsem byla delší dobu nemocná a pak se mi taky chtělo brečet když jsem viděla mámu docházet.
A taky se mi pak nechtělo do školy když jsem byla třeba jen na krvi a měla jít později a než zkončila první hodina,tak jsem šla domů a když tam máma byla

starší syn v pohodě, s mladším to bude boj, je děsnej "mamánek"

Toj e mi dcerky moc líto. Naše malá plakala snad 4 x, pak si zvykla a pomohla sáhodlouhé vysvětlování a nepodceňovat děckou psychiku. Pak pomáhalo ji za odměnu, že to ve školce zvládla vzít občas do cukrárny. SAmozřejmě, když byla nemocná, tak jsme jeli nanovo, ale čase to bylo lepší a lepší.
Nevím jak to máte doma s výchovou vy, ale měla sjem sousedku, co svou dcerku od mala pořád něčí strašila. Néé úmyslně čertama a výmysly, ale to bylo pořád samé "pozor kočka, nesahej na tu kočku, škrábne tě!!..pozor pes, rychle pryčč!! jééžiši štěňátko radši na něho nesahej, abys mu něco neudělala.." a ta holčička byl achudák. Od maminky se nehla na krok, když byly spolu na hřišti, tak celou dobu seděla u maminky na klíně nebo vedle a to už jí bylo třeba 5 let, když chtěla ze společného stolu tyčinku, tak ji musela podat máma, protože ona se děsně styděla, tatínek s ní chodíval v 5 letech na klouzačky a absolutně s s dětma nebavila a rodičům to pak samozřejmě vadilo. Vě školce plakala pořád. Na výlety nejezdila, to si rodiče brali volno, protože to měla z té změny hysterický záchvat celý den. Prostě chudák asociální dítě Takže možná bych neřešila aktuálně jen školku, ale ve volném čase chodit do koutků, kroužků aby si dítko zvykalo na ostatní děti a nebyl to pro něj takový šok. Tohle doporučuji už od ranéo věku, protože pak jde fest poznat, že jsou děti otrkané!

Vzpomínám si,jak ve vedejším domě bydlela rodina,měli dva kluky,a ten mladší byl stále jen s mámou,nechodil do školky ani si hrát na dvůr.Když někdo cizí na toho kluka promluvil,třeba i jiné dítě,tak se dal do pláče a šel se schovat mámě pod sukni a to mu bylo už skoro 6 let...Zajímalo by mne,jak asi dopadl(je to už asi 40 let)...Já jsem nezažila jesle,jen školky,dokonce "noční provoz"-to jsme byli ve školce celý týden od pondělí ráno do soboty odpoledne...Co se ale dalo dělat....Tam brečely večer všechny děti,se mnou tam byl mladší brácha a ten tak řval,že nakonec dali jeho postel k mojí a pak teprv to nějak vydržel...Tam se děti počůrávaly,ale jejich matky s nimi nemohly být doma.... kvůli penězům a pod.

Verera: No, ano, jsem přesně ten případ, co Orinka, introvert špatně zapadající do kolektivu. A on člověk může být i tak spokojený, víš? Školku jsem teda prořvala, školu překlepala, teď pracuju sama a stýkám se s minimem pečlivě prověřených a vybraných lidí, kteří mi sednou, a jsem konečně spokojená. Člověk nemusí být společenský za každou cenu.

Jo tak přesně takhle jsem ve školce vyváděla já. Nevím, jak dlouho, z matných vzpomínek bych snad i tvrdila, že jsem prořvala celou školku (i když na nějaké světlé chvilky si vzpomínám, ale na druhou stranu mě to párkrát chytlo ještě i v první třídě ZŠ ) A když tady čtu to teoretizování o tom, že to malá tak plánuje, aby dosáhla nějakého cíle... tak mám zase sto chutí jít a někomu dát po tlamě, lhostejno komu. Jasně, předškolní dítě něco plánuje a řve za nějakým účelem.
Dneska, s tím, co vím o světě, bych skoro řekla, že to byla nějaká dětská forma deprese. Já neměla v hlavě jedinou myšlenku, jen smutek.

orinka: No jo, jenže to by mu pak bylo líp doma i místo školy a když by se mu dařilo vyhýbat všemu kontaktu s ostatními, pak bude jako dospělý zoufalý a neschopný existovat ve společnosti.

Ale to jsou extrémy. Takhle to většina lidí nemá, je to spíš jen nezvyk , neznámé prostředí a jiný režim než doma.

Já si pamatuju ze školky taky málo, ale jeden den, kdy jsme brečela a odmítala se rozloučit s maminkou ano. Žádný důvod to nemělo, jen mi najednou nějak přišlo líto, že odchází a říkala jsem si, že když budu dostatečně dlouho a zoufale brečet, třeba mě vezme domů. No, nevzala, tak jsem toho nechala, když odešla.

Ono do školky se nechodí proto, že by si to tam děti měly užívat víc než doma (což samozřejmě nevylučuje, že ano), ale proto, že je nemá kdo hlídat a taky aby si zvykly na děti, na to, že budou bez rodičů, třeba se i naučili něco, co doma ne.

já se vracím duchovně o moc let zpátky a dokážu si vybavit pocity sebe jako dítěte, kdy jsem měla jít do nějakého dětského kolektivu. Jsem jedináček a měla jsem kolem sebe jen dospělé. S výjimkou o rok starší kamarádky z ulice. Proto jsem byla v jakémkoliv dětském větším kolektivu hodně nesvá, dětské reakce mi připadaly nepochopitelné a zlé, protože jsem byla zvyklá na spíš rozumové chování i jednání a bývala jsem radši sama. Do školky jsem chodila jen krátce, nepamatuju si z toho nic, jen to, že mi vadilo spávat po obědě, v cizím prostředí vůbec neusnu a tam jsem usnula pouze jednou: koruna všeho - sousedce na lehátku někdo nalepil do vlasů žvýkačku a bylo to na mně, přitom jsem výjimečně spala. Takže ani do školy jsem se netěšila. První den jsem tam proplakala. Na tábory jsem taky odmítala jezdit. Hromadné školní akce, třeba sportovní jsem protrpěla. Je to dost založením člověka, já jsem tedy kolektivem oblíbená a žádnou legraci nezkazím, ale co mě to stálo vnitřního boje v dětství! Teď už to zcela jistě zvládám, ale tenhle rys se táhne celý život. Proč to vlastně píšu....jen tolik, že jestliže je dítě takové, nějak to přežije, ale radost ze školky mít nikdy nebude, je mu líp doma.

moje děti brečely a brečely. Když jsem je vedla do školky, tak kvůli tomu, že nechtějí do "KOLKY" a když jsem pro ně přišla, tak zase, že nechtějí ze "KOLKY" a tak to šlo pořád dokola. Pak mezi tím onemocnělly a zase se to opakovalo. . Prostě jsme chodily s křikem do i ze školky. Nevím, za jak dlouho to přestalo, ale trvalo to hodně dlouho. Abych nezapoměla, tak já jsem pak taky brečela, když jsem odcházela ráno ze školky a nadávala si, jaká jsem matka, ale to je asi život.

ja bych taky dceri v zadnem pripade neustoupila, stejne jako to nehodlam udelat ted s nasi predskolackou vloni nastoupila do skolky uplne v pohode, sice tyden lehce fnukala, ale pak v pohode, skolku mela rada, vylozene se ji tam libilo. ted po prazdninach taky nastoupila s usmevem na lici, tesila se na kamosky, kazde odpoledne mi nadsene vypravi co delali a vylozene ji to tam bavi....no a posledni tyden se ji hnulo v hlave a zacla rano delat sceny. nejdriv brecela az po mem odchodu (jak jsem zpetne zjistila), pak zacla vyvadet v satne a dneska delala potize cele rano i doma pri vypravovani tvrdi, ze ve skolce je vsechno v pohode, naopak mi prijde, z letos ji to tam bavi vic jak kdy jindy, odpoledne je nadsena, ja do ni porad hucim co se deje, proc to dela, at to nedela, motivace pozitivni, negativni a vysledek zatim nula resp. spis je to kazdy den horsi u takhle velky holky me to fakt rozciluje ustoupit ji samozrejme nehodlam, do skolky bude chodit a tecka, a pokud trva na tom, ze to bude s revem, tak to bude s revem, nic s tim evidentne nesvedu

Marjána: Důslednost přece neznamená, že děti nemáme rádi. Spíš naopak.
A děti si ověřují, jestli to co říkáme opravdu v praxi platí, pokud ne, jsou z toho spíš zmatené a v důsledku jim ubližuje, když rodiče nakonec vždycky vyměknou.

Pamatuju si, jak dcera zhruba ve 3 letech ztropila scénu v sámošce. Před vstupem jsme se dohodly, že nebudeme kupovat žádné sladkosti. A ona se najednou začala dožadovat lízátka, zkoušela chvíli prosby, chvíli pláč.
Připomněla jsem jí, že byla nějaká dohoda na začátku a čekala co bude, protože jsem na něco takového nebyla zvyklá, vždycky věděla, že udělám, co se domluví předem.

A ona najednou místo toho aby pokračovala ve vztekání se usmála a byla vyloženě spokojená, že všechno funguje tak jak má, opravdu zkoušela, jestli hranice platí a žádné lízátko už nechtěla.

Takže to, že dítěti občas ustoupíme a vybrečí si návrat domů, hlídání babičkou apod. je spíš na škodu, bere mu to jistotu že věci musejí být tak, jak říká maminka.

To ale neznamená dítě s pohlavkem strčit za dveře a odejít. Je spousta způsobů jak dát dítěti najevo že ho máme rádi ale určité věci se prostě dělat musejí a školka je jednou z nich.

Tak já se hlásím k těm změkčilým rodičům. Ano, dcera taky ve školce brečela a byla smutná, když tam ve třech letech nastoupila. Vzala jsem jí po třech týdnech pryč a sehnala jí hlídání. Vážně jsem nestála o to mít traumatizovaný a neurotický dítě už od takhle útlého věku. No a o rok později šla do jiný, lepší školky a bylo to ok. Jinak je třeba, jak už bylo řečeno, pátrat po důvodu, u nás to bylo to, že jí tam jedna starší hočička, dcera jedné z učitelek, dala po papuli, měla na ní vztek, že se její maminka futr zabejvá tou novou cizí holkou

Dcera chodila do školky ráda první týden, potom to trvalo také asi měsíc, kdy chodila se slzičkama. Nadšení prvních dnů opadlo, ale zvykla si. Už je to hodně let, letos končí vysokou.

Marjána: Nebyla bych tak přísná!! Děti to zkouší všelijak,ověřují si,jestli je máme rádi...Pokud se jim dostatečně vysvětlí,že máma musí do té práce a oni zase do školky,tak to přijmou.

mashanka: no jasně, na děti musí bejt člověk dostatečně tvrdej a autoritatyvní, aby si třeba proboha nemyslely, že nám na nich záleží nebo je dokonce máme rádi. Ty woe mashanko, chtěla bych bejt tak dokonalá jako ty....

Syn takhle probrečel asi měsíc, jak uviděl školku aspoň zdálky, musela jsem ho vléct, občas i donést, dobrovolně tam nešel. A to mu nevadilo nic konkrétního, prostě to bylo jen neznámé prostředí. Paní učitelka na něj vymýšlela různé fígle, ale on i při hrách jen seděl a pozoroval ostatní. Pak se to nějak samo urovnalo. Dcera tam chodila od malinka na společné akce pro rodiče, takže když nastal čas její školkové docházky, odkráčela do třídy, kde znala všechny učitelky i děti, ani se neohlédla a ve 4 nám vynadala, že pro ni jdeme moc brzo.

Synovec dělal moc pěkné scény. Ječel na celé kolo, plazil se po dveřích, rval kliku, aby se dostal ven. Švagrová z toho byla na prášky. Pak jednou jakoby odešla a poslouchal za dveřmi co se bude dít. Jakmile kluk pochopil, že maminka není a tudíž není pro koho dělat divadlo, šel si normálně hrát.

Takže vydrž. Dej jí s sebou něco oblíbeného, ať má pocit, že má kousek domova s sebou. Někdy se doporučuje , aby jí maminka dala něco svého na hlídání, třeba nějaký šátek apod. Projev pochopení, že jí může být smutno apod., ale nesmí být ani náznak toho, že by byla šance do školky nějakou dobu nechodit, nějaké povolání babičky apod.
Bude míň vyvádět, když pochopí, že tím opravdu nemá šanci školku oddálit.