Jediný syn se chce natrvalo usadit v USA
.jpg)
Mám šestadvacetiletého syna, kterého jsem vychovala prakticky sama. Jeho otec ještě před jeho narozením emigroval do ciziny, kde zůstal i poté, co se v roce 89 změnil režim. Dařilo se mu dobře, usadil se v USA, a když syn trochu povyrostl, naše vzájemné vztahy se obnovily alespoň do té míry, že jsme byli schopni se dohodnout na synových návštěvách u něj a dalších záležitostech, které se ho týkaly.
Syn tak od svých asi deseti let jezdíval každý rok za svým otcem na půlku prázdnin, občas i na vánoční či jarní prázdniny v průběhu roku. Nebyla jsem proti, dokonce jsem jeho otci ani nezazlívala, že mne tady tehdy nechal těhotnou. Byli jsme oba hodně mladí, nevyzrálí. Tenkrát jsem to samozřejmě cítila jinak, ale čas to vše obrousil.
Nakonec jsem byla ráda, že syn „našel“ svého otce a je mezi nimi pěkný vztah, i když na takovou vzdálenost. Já měla v průběhu let několik nevydařených vztahů, bývalý partner se v USA oženil a založil rodinu, kterou má dodnes.
Teď mne však syn postavil před hotovou věc. Rozhodl se přestěhovat k otci. Jak jsem psala, tomu se daří velmi dobře a není pro něj problém tam pro syna vytvořit výborné startovací podmínky. Dokonce by syn prý nastoupil k němu do firmy.
Syn je z této příležitosti nadšený, já, ač mu to velice přeji, již méně. Mám velký strach, že ho ztratím. Odstěhuje se na jiný kontinent a myslím, že s největší pravděpodobností se na něm usadí natrvalo.
.jpg)
Je mi z toho smutno. Nebylo to pro mne jednoduché, když jsem tady zůstala sama a těhotná. Přesto jsem se dokázala postavit na vlastní nohy a překlenula i prvotní, absolutní nezájem jeho otce. Pravda, díky režimu to nebylo moc jednoduché, když žil jako emigrant „na Západě“. Když se pak ozval, nebránila jsem mu v kontaktu s jeho dítětem, vycházela mu všemožně vstříc. I přes finanční zajištění, které nám oběma pak poskytoval, největší díl starostí a péče o syna ležel vždy na mně.
A teď tady zůstanu sama. Syn jde za lepším, za třpytivým pozlátkem, za životem v Americe, který mu učaroval. Díky svým častým dlouhodobým návštěvám u otce umí skvěle anglicky, má tam zázemí, přátele a od letošního léta i dívku, jak se mi svěřil. Myslím, že ona je tím hlavním důvodem, proč se rozhodl přestěhovat natrvalo.
Vím, je dospělý, je to jeho život, násilím ho držet nemůžu. Přesto je mi hodně těžko. Připadám si jako odložená, nepotřebná věc. Syna a případná budoucí vnoučata budu vídat sporadicky, zůstanu tady sama. Asi mi nikdo neporadí, není v podstatě co. Spíš bych si ráda přečetla názory a zkušenosti, jak se s něčím takovým můžu jako matka vyrovnat.
Je to mé jediné dítě, v podstatě jsem mu obětovala celý dosavadní život. A teď si říkám, že to asi bylo špatně, že jsem se měla víc starat i sama o sebe, o své citové a partnerské zázemí. Je mi šestačtyřicet, najít si v tomto věku partnera je téměř nemožné. Mám ze všeho úplné deprese. Všechno se mi zhroutilo a já nevím, co budu dělat dál.
24.11.2010 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 57 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Naše dcera chce konvertovat k Islámu
- Máme děti odvézt do ciziny?
- Syn se chce stát horolezcem. Pomoc!
Diskuse ke článku - Jediný syn se chce natrvalo usadit v USA
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Helenko, zkuste se, pokud uz neumite, zacit ucit anglicky. Mohla by to pro Vas byt dobra motivace, ze jeho a pripadna vnoucata budete moct obcas navstivit. A nebo nejake konicky, ktere byste rada delala a do ted jste na ne nemela cas. Je to asi tezke, pro mamu, co ma jen jedno dite a nema partnera. Chapu, ze o nej muzete mit i strach. Ale jak tu psaly nektere pisatelky, treba budete mit na dalku jeste lepsi vztah. O te dalce toopravdu neni. Snazte se najit pozitiva. Treba to,ze se take casem nekam podivate do sveta.
Jen ať jde, tam alespoň něco funguje a ne jako tady v absurdistánu. A nevidíte to moc černě? Přece by Vám, pokud se chytí, mohl párkrát do roka poslat letenky, když se koupí hodně dopředu, tak to není ani takový ranec. A pokud jste si myslela, že denně uvidíte vnoučata (v ČR) tak to byste ani snaše, i když byste byla milionová, lezla na nervy. 4x do roka byste tam letěla vy, někdy oni sem, v důchodu byste tam mohla zůstat delší dobu. Přejte mu to, jste dobrá máma.
Ani nepsala, ze ho tady chce drzet a ze mu to vycita, ale ze mu to preje. Spis to na me pusobi, ze se z tech tezkych pocitu vypsala sem,prave proto, aby s tim nezatezovala syna.
Proc by mela byt matka hned koule na noze? A hlavne je asi blbost se stehovat s nim, kdyz ma jeho otec uz novou rodinu. To by bylo trochu divne nemyslite? Asi nevite, co to znamena mit "kouli" na noze.
Mam takovou tchyni a to je opravdu des bes. Podle toho jak Helenka clanek napsala, ona rozhodne neni ten typ.
Myslím, že bys mu to měla přát. A být ráda, že je to zrovna USA a ne třeba Jemen nebo Uzbekistán 
V USA bude mít pravděpodobně lepší život než tady a jestli jede i do dobrého pásma, tak i lepší počasí 
Já bych k tomu naopak přistupovala pozitivně - budeš si moct každý rok udělat dovolenou v Americe, kde máš příbuzného, kdo to má? 
Přestaň se utápět v depresi a zkus na to nahlížet tak, že máš šikovného syna, který udělal možná nejlepší rozhodnutí ve svém životě, že se rozhodl přestěhovat právě do USA.
.gif)
a....: dobrý postřeh, kdo z nás by rád žil s koulí na noze? Lépe být milující bytostí někde v dálce, domů se potom rádo vrací.
To je fakt "super rada" , ať se přestěhuje za synem
Nenapadlo vás, že chce chlapec třeba odjet právě proto, žeč ho maminka příliš dusí svou péčí a nevyžádanou pozorností? Že se chce konečně vymknout kontrole? Ale na druhou stranu- řekni mu, že se odstěhuješ s ním, aspoň si ujasníš, jak se věci mají
ola: dobrá inspirace - když se něco zhroutí, vznikne.....nové staveniště.....a je jenom na nás, co a jak na něm začneme stavět.
Na hroucení je vždycky času dost, občas na každého něco padne, já si říkám, no tak z toho se zhroutím až zítra. Zítra už na hroucení obvykle není čas, ani nálada a je tam už prostor pro řešení.
No a nebo se syn se slečnou rozejde, za rok se vrátí domů.
Ještě neodjel a ty už počítáš s tím, že tam bude natrvalo.
Ale i kdyby se vrátil, měl by už mít svůj život, svůj byt a k tobě chodit jen na návštěvy. Starý je na to dost.
Začala bych pracovat na své angličtině. Tuším, že Tvoje případná vnoučata budou používat angličtinu jako svůj hlavní jazyk. A skype je dnes běžná věc, zařiď si to nějak. A taky je otázka, co všechno Tě drží v Čechách. Co se domluvit s bývalým partnerem i se synem a časem se přesunout za synem? Ne samozřejmě přímo do jeho bytu, ale můžou Ti zařídit první podnájem, pomoct sehnat první práci atd. Ale pro tyhle nápady článek obsahuje moc málo informací...
Helco, take si myslim, ze vubec stara nejsi. Mne je 44 a prave jsem take zacla svuj novy zivot. Loni se mi prevratil cely svet vzhuru nohama - nova prace, deti odesly a do toho jsem potkala sveho partnera. Vsichni okolo me mi dnes rikaji, ze me loni litovali, jak se veci sesly a ze si mysleli, ze to neustojim. Ja jsem dnes rada, ze se to stalo, ale je pravda, ze nezustal kamen na kameni. Proste zacni zit svuj zivot, jako radi holky v jinych prispevcich, i kdyz vim, ze to nepujde ze dne na den. Nejdulezitejsi je mit na to chut.
Jsem o rok mladší a stará si rozhodně nepřipadám - jak píšou jiné, mám dítě teprve v druhé obecné a syna na osmiletém gymplu. Manželovi příbuzní žijí léta v Kanadě a paradoxně to jsou právě oni, s kterými se v podstatě stýkáme nejčastěji (když pominu rodiče). Manželovou kanadskou tetu vídám častějí než mého vlastního bratra - a ten přitom žije asi 20km od nás, ale vídáme se jen občas u našich rodičů. Navíc v dnešní době není problém sednout na letadlo a zaletět na návštěvu, nemluvě o komunikaci přes skype. Od té doby, co má tchýně doma skype a webkameru, máme ji "doma" prakticky každý den.
ilazila: predpokladam, ze to by bylo asi trochu slozitejsi... Americka ambasada nevydava viza a nebo zelene karty jenom tak. Ale pokud se syn usadi legalne v USA a nejakou dobu tam pobude tak by to snad v budoucnu nebyl problem...
proč se neodstěhujee s ním?To je taky řešení
A jeste dodam, ze reci o obetovani ze strany matek mi prijdou hrozne hloupe... Jakepak obetovani! To je prece povinnost rodicu svoje deti vychovat, kdyz uz si je poridili... A vychovat je tak, aby jednou vyletli z hnizda a byli jednou samostatne. O to prece jde kazde mame, ne...? 
Ja s manzelem se uz ted tesime az nam tak za 20 let nase cerenka oznami, ze jede spasit svet do Afriky...... A to se ma narodit teprve za 14 dni....
