Bývalá snacha mi brání v kontaktu s vnučkou
Chtěla bych se zeptat čtenářek, které jsou v podobné situaci jako já. Konkrétně mi jde o to, jak mají vyřešený vztah s bývalými partnery. Není mi vůbec lehko, postihla mne hrozná tragédie. Je mi 54 let a před dvěma lety jsem ztratila manžela. Zemřel v šestapadesáti letech, bylo to naprosto nečekané, do té doby byl naprosto zdráv a nic nenasvědčovalo tomu, že by mu něco bylo. Praskla mu céva v mozku, prý to byla nějaká výduť, nebo tak něco.
Byla to pro mne doslova rána z čistého nebe, několik následujících měsíců jsem byla doslova v šoku, vzpamatovala jsem se až po narození vnučky Terezky. Okamžitě jsem se do ní zamilovala a babičkovství si moc užívala. Když byl Terezce rok, přišla další tragédie, při tragické autonehodě přišel o život můj syn, mé jediné dítě. Bylo to strašné, ani teď nejsem moc schopná o tom napsat víc.
Upnula jsem se na vnučku, na mé jediné štěstí, které mi zůstalo. Zpočátku jsme se se snachou hodně podporovaly, obě jsme prožívaly hluboký žal. Doufala jsem, že naše vztahy budou i nadále dobré (nikdy jsme spolu neměly problémy ani konflikty) a já budu moci být se svou vnučkou, kterou nade vše miluji.
Jenže teď je všechno jinak. Snacha si našla přítele. Přiznám se, že mne to dost zarazilo, neplynulo ani půl roku od smrti mého syna, jejího manžela a ona už za něj měla náhradu. Ale nic jsem neříkala, asi je dnes jiná doba a já tomu nerozumím.
Bohužel jsem však začala pozorovat, že mi snacha začíná čím dál více omezovat kontakt s Terezkou. Té je teď rok a tři čtvrtě. Zatímco předtím jsem ji často hlídala, kolikrát i přes noc o víkendu a snacha byla ráda, teď se neustále vymlouvá. Když zavolám, jestli můžu přijít na návštěvu, nebo zda nepotřebuje pohlídat nebo přijít s malou ona ke mně, nikdy nemá čas. Už jsem Terezku neviděla šest týdnů a strašně mi chybí. Opět se dostávám do špatného psychického stavu, přemýšlím, jestli pro mne má život vůbec cenu. I jsem se to snažila snaše vysvětlit, že by neměla mně ani Terezce bránit ve vzájemném kontaktu, ale ničemu to nepomohlo. Ona říká, že mi přece nebrání, jen prostě nemá čas.
Jenže já si myslím, že na co člověk chce, na to si čas udělá. Je ještě na mateřské, nemůže být přece vytížená nepřetržitě od rána do večera natolik, aby tam nenašla skulinku na mou návštěvu u ní, nebo u mne. Myslím, že mne spíš chce ze svého života odstřihnout, zapomenout i na mého syna, svého manžela. Asi je hodně zamilovaná, což jí i přeju, akorát mne bolí, že to přišlo tak brzy po smrti mého syna a že jsem najednou na vedlejší koleji.
Je mi moc zle. Nevím, co mám dělat, jak se zachovat. Jestli přijdu i o Terezku, nebudu mít už vůbec nikoho, komu bych mohla dávat svou lásku. Jsem přece její babička. Je to všechno strašně smutné, nemíním snaše jakkoli zasahovat do života, respektuji ji, nikdy bych neudělala nic, čím bych jí ublížila nebo ranila. Chci jenom jedno, vídat svou vnučku. Pořád přemýšlím, co bych pro to mohla udělat, ale připadám si strašně bezmocná. Dokáže mi někdo z vás poradit?
24.5.2012 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 58 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Bývalá snacha mi brání v kontaktu s vnučkou
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Monik: to přece neříkám.
Mně to jen připadlo moc brzo půl roku po, vždyť i z obyčejného rozchodu se kolikrát člověk dostává déle, než si to v sobě vyřeší a jde zas s čistou hlavou dál, aby to s sebou netahal do dalšího vztahu. Jiné to ale samozřejmě může být, když už je ten vztah třeba vyčpělý...
Jen pro vysvětlenou, mně to připadá nefér nikoliv vůči tomu zemřelému, ale vůči tomu novému, protože do nového vztahu jdu s vyřešenou a uzavřenou minulostí (v sobě). Jakmile tam něco přetrvává z minula, ať už láska, stesk, touha nebo klidně naštvání a zášť a pořád mě to nějak emočně zasahuje, pak to ten nový vztah ničí. Nebo vám by se někomu líbilo mít partnera, který pořád (ať už v dobrém nebo ve zlém) vzpomíná na bývalý vztah a něco řeší nebo ho to nějak zasahuje? I když to třeba nedává najevo, ale je vidět, že nad věcí rozhodně není? A že vás má třeba jen jako berličku, která mu pomůže vstát, ale za jiných okolností by o vás třeba ani moc nestál? (To neplatí třeba v Jelítkově případu, kde měli společnou sdílenou bolet, to je zas jiné, ale o "cizích"
)
Monik: 11:49 
.gif)
Monik:
s tím srdcem si to napsala hezky
aninka01: To mě ani nenapadlo, že někoho odsuzuješ 
Já to taky tak cítila, že je konec světa a nikdy už mě nikdo nebude tak milovat a já jeho. Bylo zvláštní jak člověk rázem není, ale láska stále trvá. Když se někdo rozejde, tak člověk se nasere a tak nějak se s tim líp vyrovná. Já jsem se plynule přemilovala, ale stejně do dnes nevyprchal ten první cit.Kombinace seznámit se s někym na inzerát a hned si ho brát je trochu divný.
Vlastně tady v sousedství byl taky takový případ, paní zůstala se 2 malými dětmi, 3 a 1 rok , pak jí pomáhl jejich společný kamarád a to je sblížilo, takže spolu rok po smrti manžela začali chodit, asi se to vyvinulo postupně. Taky to neznamenalo, že na manžela zapomněla, že tajila dětem tátu, jen potřebovala žít dál a s člověkem ,který jí byl oporou v těžkých chvílích je naděje, že by to mohlo i vydržet.
aninka01: 11:36 Kazdy to ma asi jinak.
Ale preci tim, ze ziju s nekym jinym toho puvodniho ze srdce nevyhodim.
Taky mam v srdci nekoho kdo uz neni mezi nami a tim, ze ziju s nekym jinym preci neznamena, ze jsem na nej zapomnela nebo ze uz v mem srdci nema misto. Ma ho tam a bude mit porad. A ted je tam jeste nekdo dalsi. To neznamena, ze ho nahradil. Jen tam pribyl. Srdce neni pocitacovy disk, nema omezenou kapacitu.
Takhle to nejak vnimam.
Asi ma kazdy tu dobu, kdy si pustit do srdce jeste nekoho dalsiho jinak dlouhou.
A ještě pohled z třetí strany. Když mi bylo rok a půl a brácha byl ještě v břichu, tak můj otec tragicky zahynul. Zůstali jsme v kontaktu s jeho rodiči a měli dědu a babičku. Nepamatuju si žádné takové nářky, že jsem jejich všechno atd. Jezdila jsem k nim ráda a dost často mě hlídali doma i na chalupě. Kdybych tam jezdila jako jediný životní štěstí, tak bych se asi dusila.
Bellana: 11:33 To je taky moc hezky napsany.
Zrovna me napadlo, ze by mozna Ilona mela s Terezkou mluvit o novem partnerovi. Treba se ptat co delali vcera, kde byli, zacit se zajimat co zazili za legraci apod.
Nepripomnat ji tatinka ted, kdyz z toho nema rozum a jen ji to mate.
Je to sice asi blba rada, ale napadlo me, ze by mozna v tomhle opravdu pomohl nejaky psyhcholog.
Myslim v tom smyslu, ze by treba aspon Ilone poradil, ceho se ma vyvarovat pri setkani s vnuckou a snachou.
jelítko: Asi jo, já nikoho neodsuzuju, spíš jsem to jen brala podle sebe, jak jsem to měla a třeba právě u té kamarádky mi to přišlo zarážející, protože to bylo seznámení na inzerát. Předtím si rvala vlasy, jak ho milovala a za pár dnů si podá inzerát na seznámení a nastěhuje si domů jinýho.
Můj muž umřel, když jsem byla ve druhém měsící s dcerou, tak třeba jsem byla poblázněná hormonama
, ale já ho milovala ještě dlouho po jeho smrti, ta láska neumřela společně s ním. Věděla jsem, že časem to odezní a jednou ho někdo nahradit může, ale rozhodně ne v tu chvíli... a ta chvíle pro mě trvala skoro sedm let. Teď bych i někoho brala, ale zas už jsem ve starým železe a není zájem 
Ten tvůj způsob je v pohodě, když se to vyvine takhle, tak to jo
Treba kdyz se prestanete upinat jen na Terezku a zkusite davat lasku i novemu partnerovi snachy, tak ve finale ziskate mnohem vic.
Nerikam, ze vam muze nahradit syna, ale treba casem zjistite ze je to hodny clovek a ze tu prazdnou diru ve Vasem zivote taky umi zaplnit urcitym zpusobem.
Nejhorsi ze vseho je, se na nekoho upinat. To potom dotycneho dusi a svazuje a citi se v pritomnosti takoveho cloveka spatne.
.JPG){kind=avatar}
Jednou jsme s manželem navštívili jeho známou, která bydlela se svojí matkou, asi padesátiletou. Ta nás provedla domem. V každé místnosti byla nějaká upomínka na jejího zesnulého manžela (bylo to asi pět let od jeho smrti). Každou okomentovala zlomeným hlasem. Pořád mluvila o tom, jaký skvělý člověk to byl a jak bez něho není život úplný. Byli jsme zděšeni. Připadali jsme si jako v mauzoleu. Takto to prý zůstalo ještě mnoho let potom. Není divu, že od nich utekli oba manželé dcery. V takové atmosféře se nedá žít.
Snad si vzpomenete na tu sousedku z filmu Den pro mou lásku, která zasvětila svůj život truchlení. Člověk se musí položit otázku, jestli by si ten zesnulý opravdu přál, aby pozůstalí přestali žít a jen přežívali se vzpomínkami na něho.
Holky to píší dobře - ta maličká potřebuje veselou babičku, která jí spolu s matkou připraví pěkné dětství. Na svého otce se jednou bude ptát, ale teď je ještě maličká a neměla by být zatěžovaná něčím, co si nepamatuje. Až bude chtít vědět, co dělal tatínek v jejím věku, jaký byl, co měl rád a co nerad, tehdy je možné jí to říci. Dříve ne.
mashanka to napsala moc hezky.
Ilono, je to moc smutne.
Vsechny mozne rady tu uz padly a tak ani nevim co poradit.
Souhlasim s tim, ze neni asi moc prijemne nejake vzdychani apod.
Muj manzel nastesti zije, ale vim jak je neprijemne vzdychani tchyne pokazde kdyz prijede a hned mezi dverma zacne:" ahoooj, pod sem ke me, dej mi pusinku, vy jste moje jediny stesticka, zlaticka, ja jinou radost nemam apod." Deti samozrejme koukaji trochu zarazene, protoze v takovym pripade by koukaly divne i na kohokoli, koho vidi kazdy den. A ona zacne sebelistostivym tonem:" no jo, vy uz me neznate. vy si na me nepamatujete" a pak zamumla jen tak pro sebe neco ve smyslu jak se to holt nehodilo aby prijela driv apod. Pritom je to treba po 2-3 tydnech.
A me to neskutecne leze na nervy.
Vim, ze je tohle uplne jiny pripad, ale chci tim rict, zkuste Ilono zapatrat ve sve hlave, jestli treba taky nemluvite s Terezkou nebo snachou nejakym vycitavym tonem. Nebo jestli jste se pred ni nezminila o tom, ze je holt ted jina doba, ze ji samozrejme prejete novou lasku, ale ze tomu moc nerozumit apod.
Ono je neco jineho opravdu to prat a jenom delat ze to preju
Jde to pak vycitit a takove skryte vytky i treba jen v tonu, hodne odradi.
Snacha pak pri kontaktu s Vami muze mit krome pocitu smutku ze ztraty, jeste i vycitky svedomi a je to pro ni pak jeste tezsi.
Pripada mi jako dobry napad pozvat vsechny tri na obed a zacit je brat jako celek. Jako rodinu. A zkusit davat lasku i novemu partnerovi snachy. Ovsem pokud se na to citite, ze byste to zvladla bez srovnavani a vycitek. Nebrat noveho partnera jako vetrelce, ale zacit se o nej zajimat z pohledu toho, ze treba ma snachu i Terezku rad a chce jim byt oporou.
Je to asi tezke, vubec si nedovedu predstavit byt v takove situaci.
Tip na získání společenství přátel a pocit užitečnosti je třeba :
http://www.zivot90.cz/8-dobrovolnici
Tohle je v Praze, ale po celé republice se najdou podobné instituce.
Ilono, snacha není "bývalá", stejně jako není bývalá vaše vnučka. Ale obě musí jít dál. Žít svůj život, bez pláče a stesku. To neznamená, že snacha na vašeho syna zapomněla. Má teď přítele, který jí pomáhá se z toho smutku dostat, a ona se s vámi nechce stýkat, protože při pohledu na vás a prostředí vašeho bytu, jí do smutku stále vrací zpátky. Není to necitlivá potvora, ale zraněná mladá žena s malým dítětem.
Zkuste si také najít někoho, kdo by teď, v tuto chvíli o vaší péči a lásku stál. Staňte se třeba dobrovolnou společnicí, nebo nabídněte své "babičkovské služby" nějaké rodině s dětmi. Vzpomínejte na své blízké, ale nelitujte sebe, že jste je ztratila.
Vím, že je to moc těžké. Taky jsem se s dvojím krátce po sobě jdoucím úmrtím svých nejbližších nedokázala vyrovnat, a na čas jsem skončila v péči psychiatra. Ale pomohlo mi to, a jdu dál.
Pořád je ještě na světě spousta lidí, věcí a zážitků, kvůli kterým stojí za to žít.
aninka01: Tam nejde o to, že člověk se nějak plánovaně zamiluje. Já jsem se dala dohromady s naším společným kamarádem. S cizím člověkem by to zřejmě tak rychle nešlo, to je jasný. Nejdřív nás spojila bolest a smutek a společné vzpomínky a časem sme se do sebe zamilovali a navzájem si tím pomohli. Trochu jsem se bála, aby to nebylo založený jenom na společném stesku, ale už jsme spolu přes tři roky a žijeme dál.
