Jediný syn se chce natrvalo usadit v USA
.jpg)
Mám šestadvacetiletého syna, kterého jsem vychovala prakticky sama. Jeho otec ještě před jeho narozením emigroval do ciziny, kde zůstal i poté, co se v roce 89 změnil režim. Dařilo se mu dobře, usadil se v USA, a když syn trochu povyrostl, naše vzájemné vztahy se obnovily alespoň do té míry, že jsme byli schopni se dohodnout na synových návštěvách u něj a dalších záležitostech, které se ho týkaly.
Syn tak od svých asi deseti let jezdíval každý rok za svým otcem na půlku prázdnin, občas i na vánoční či jarní prázdniny v průběhu roku. Nebyla jsem proti, dokonce jsem jeho otci ani nezazlívala, že mne tady tehdy nechal těhotnou. Byli jsme oba hodně mladí, nevyzrálí. Tenkrát jsem to samozřejmě cítila jinak, ale čas to vše obrousil.
Nakonec jsem byla ráda, že syn „našel“ svého otce a je mezi nimi pěkný vztah, i když na takovou vzdálenost. Já měla v průběhu let několik nevydařených vztahů, bývalý partner se v USA oženil a založil rodinu, kterou má dodnes.
Teď mne však syn postavil před hotovou věc. Rozhodl se přestěhovat k otci. Jak jsem psala, tomu se daří velmi dobře a není pro něj problém tam pro syna vytvořit výborné startovací podmínky. Dokonce by syn prý nastoupil k němu do firmy.
Syn je z této příležitosti nadšený, já, ač mu to velice přeji, již méně. Mám velký strach, že ho ztratím. Odstěhuje se na jiný kontinent a myslím, že s největší pravděpodobností se na něm usadí natrvalo.
.jpg)
Je mi z toho smutno. Nebylo to pro mne jednoduché, když jsem tady zůstala sama a těhotná. Přesto jsem se dokázala postavit na vlastní nohy a překlenula i prvotní, absolutní nezájem jeho otce. Pravda, díky režimu to nebylo moc jednoduché, když žil jako emigrant „na Západě“. Když se pak ozval, nebránila jsem mu v kontaktu s jeho dítětem, vycházela mu všemožně vstříc. I přes finanční zajištění, které nám oběma pak poskytoval, největší díl starostí a péče o syna ležel vždy na mně.
A teď tady zůstanu sama. Syn jde za lepším, za třpytivým pozlátkem, za životem v Americe, který mu učaroval. Díky svým častým dlouhodobým návštěvám u otce umí skvěle anglicky, má tam zázemí, přátele a od letošního léta i dívku, jak se mi svěřil. Myslím, že ona je tím hlavním důvodem, proč se rozhodl přestěhovat natrvalo.
Vím, je dospělý, je to jeho život, násilím ho držet nemůžu. Přesto je mi hodně těžko. Připadám si jako odložená, nepotřebná věc. Syna a případná budoucí vnoučata budu vídat sporadicky, zůstanu tady sama. Asi mi nikdo neporadí, není v podstatě co. Spíš bych si ráda přečetla názory a zkušenosti, jak se s něčím takovým můžu jako matka vyrovnat.
Je to mé jediné dítě, v podstatě jsem mu obětovala celý dosavadní život. A teď si říkám, že to asi bylo špatně, že jsem se měla víc starat i sama o sebe, o své citové a partnerské zázemí. Je mi šestačtyřicet, najít si v tomto věku partnera je téměř nemožné. Mám ze všeho úplné deprese. Všechno se mi zhroutilo a já nevím, co budu dělat dál.
24.11.2010 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 57 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Naše dcera chce konvertovat k Islámu
- Máme děti odvézt do ciziny?
- Syn se chce stát horolezcem. Pomoc!
Diskuse ke článku - Jediný syn se chce natrvalo usadit v USA
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Stanik: to je vlastně taková úvaha o tom, že si přeju, aby byly šťastné............a v tomhle ohledu v určitý okamžik kompetence, schopnosti a možnosti rodičů prostě skončí.
Jak budou šťastné, už nechám na nich, když to bude v mých silách, pomůžu, ale podstatu si musí hledat svou.
Grainne: me likey ;-)
Tak mu to prej...Syn je dospely a nemuze se vecne drzet maminy sukne. To by jsi ani nechtela, ne...? Sama jsem v 19 odesla z domova (do USA na studia) a od te doby se toulam po svete (ted uz s manzelem). A musim rict, ze si velmi vazim moji mamy za to, ze mi to nikdy ani v nejmensim nevycetla. A ze je sama. Je uz 9 let vdovou a moje mladsi sestra uz take vyletla z hnizda, mama je hodne sama. Ale snazi se mit vlastni zivot. Je na nas pysna a nebrani nam v osobnim rozletu. V tomhle je uzasna mama na jednicku 
. Ja ji za to moc dekuji. Bez jeji podpory takhle na dalku by to nebylo jednoduche....
.gif)
Rodič má bejt aspoň trochu sobec, žít si svůj život s partnerem, koníčky a podobně, a ne se "obětovat"dítěti. Svoje dítě miluju a rozkrájela bych se pro ní,ale vocaď pocaď, odjakživa mám svůj život, koníčky, kamarádky, stejně jako moje dcera. Nebudu jí pak přece viset na krku jako koule..a to mi vylítne z hnízda předpokládám tak v mých 38..to bych se pak asi musela jít oběsit 
Já naopak pevně doufám,že dcera dostane rozum a napadne jí jít žít a pracovat jinam, pryč z Čech. Tady by byla se svojí školou (pokud nepůjde na vejšku) do smrti hodně chudá. A dítěti by měl člověk přát, aby se mělo líp.
Doporučuju Heleně okamžitě vymyslet nějaký koníček - břišní tance, zvířátka..prostě něco,kde přijde mezi lidi a bude mít možnost si konečně najít přátele. Tedy nikoliv vyšívání u televize nebo čtení.. Ženská ve 46 letech mi přijde dost mladá 
nebo je taky možnost osvojit si nějaké dítě, možná s tou pečovatelskou náturou by to bylo vhodné řešení. A mohla byste pomoct se startem do života někomu dalšímu..
.gif)
evropka: taky to chápu....můžeš dětem dopřát všeho i té "volnosti" ale pořád jsou to tvoje děti
.....víme o čem mluvíme, že !
.jpg)
jasně že mu musíš dát svobodu helčo,opakem jsi jeho úhlavní nepřítel...ale že z toho máš deprese a je ti smutno,to naprosto chápu
,vždyt je to tvoje dítě...
Křeček: no tak nejak, nektere matky se chovaji jako masochistky a pak maji potiz dat detem volnost.
.JPG)
Obávám se, že máš jedinou možnost, nechat mu otevřené dveře, aby se mohl vrátit, když zjistí, že tam přece jen žít nechce.
A souhlasím s ostatními - když se matka obětuje dítěti (dětem), skončí to přesně takto.
co blbnes Heleno! ve 46 mas zivot jeste pred sebou! a partnera taky najdes. ne kazdy chlap chce mladou, protoze ta by chtela dite a po tom kazdy zraly netouzi. ty uz mas dite za sebou a zbytek zivota pred sebou. a kdyz bude nejhur, porid si psa.
.jpg)
Grainne: SOUHLAS
Bellana: my máme známé s jediným synem, snachou a dvěma dětmi se kterými se kvůli majetku nepohodly a tak se vůbec nestýkají....na svatbě nebyli, vnoučata neviděli.........tohle bych já osobně nezvládla...kvůli majetku
Helenko, nesmutni s tím nic nenaděláš a podvědomě jsi s tím přeci musela počítat.Syn má svůj život a ty buď šťastná že on bude spokojený, vím že se mi to mluví když mám rodinu kolem sebe, jak ale řílám , bránit mu nemůžeš a nic nezměníš. Jak píší děvčata, zaměř se konečně sama na sebe, máš krásný věk a přece nebudeš sedět doma za pecí a fňukat........moc ti přeju potkat spřízněnou dusi.........
Grainne: 
kez by tak uvazovaly vsechny matky!
Já se obávám, že naším výsostným úkolem matek (rodičů), je vykopnout z domu životaschopné jedince.
Životaschopný jedinec se projevil a jde za svým cílem, za svým životem, svým směrem. Úděl se naplnil.
Co víc k tomu říci?
Nic, smířit se s tím a zčít žít svůj život, nemůžeme být balvanem a zátěží pro své děti, kromě situací, kdy se právem domáháme potřebné pomoci, ale i způsob té pomoci bychom měli nechat na nich.
.JPG){kind=avatar}
Znám jednu paní, má jediného syna, který bydlí asi 100 km daleko. Svá vnoučata ještě neviděla, i když jim je asi patnáct let, syna viděla snad někdy před deseti lety, a to jen na chvilku. 
Já ji mám docela ráda, jenže já nejsem její dcera a netroufám si říci, kde se stala chyba. Na vzdálenosti nezáleží, záleží na vztazích. A ten věk - máš před sebou ještě asi 35 let života, jsi jen lehce za polovinou. To ji hodláš prosmutnit? Já jsem starší, ale stará si nepřipadám. Ber to jako výzvu, je tolik věcí, které teď můžeš dělat. A hlavně nic synovi nevyčítej, on po tobě oběti nechtěl, to bylo jen a jen tvoje rozhodnutí rezignovat na vlastní život.
