Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

sevenofnine: Vdovský důchod a sirotčí by snad měl být dokud je dítě nezaopatřené, ne? Ale možná je to jen můj dojem z toho co jsem kde vyčetla.

Ilono sorry, ale jste strašně sobecká, pokud vnučku doopravdy milujete tak vězte, že dítě potřebuje vyrovnanou maminku. Uvědomujete si, že snacha zůstala na všechno sama? Je na mateřské a pokud se nezměnil zákon tak bude mít 1rok vdovský důchod a pak už nic. Kde bydlí? Musí splácet hypotéku? Ona opravdu nemusí mít čas, třeba zoufale shání byt kde by mohla bydlet, přivýdělek k mateřské nebo jesle pro malou. Musí být k dispozici Terezce ve dne v noci a musí ji zajistit šťastné dětství, nemůže si dovolit sedět a plakat. Moji kamarádce tchýně taky krátce po smrti manžela vyčetla, že na něj zapomněla, ona nezapomněla, ale prostě musela fungovat, malý byl v 1.třídě a malé byl rok, ona neměla čas na truchlení, ale padala únavou, denně musela vstát a nakoupit, uvařit, vyprat, učit se s malým, hrát si s malou, shánět peníze, ty děti přišli o otce ne o matku ta to musí ustát a jít dál právě kvůli nim.

Při čtení o příteli snachy se mi vybavila moje kamarádka, které zahynul manžel, měla v té době roční dítě. Ta se taky za necelý rok znovu vdávala a já to moc nechápala, takže v tomhle rozumím, co prožíváš. Taky mi moc nejde pod fousy to, že když někoho miluju, tak s jeho smrtí tu lásku zahodím a hned ji věnuju někomu jinému jakoby se nechumelilo. U mě to aspoň trvalo dost dlouho, než ten cit vymizel a byla jsem si ochotná připustit, že bych se mohla zamilovat i do někoho dalšího. Je mi jasné, že tu dobu má každý nastavenou jinak, ale půl roku se mi zdá tady moc brzo.

Ale jinak mají holky pode mnou ve všem pravdu, musíš si najít nějaký svůj smysl bytí a nebýt závislá na ostatních. Copak tě nic nebaví? Nemáš koníčky a přátele? Nedokážeš žít sama se sebou? Když už tak nutně potřebuješ někomu předávat tu lásku, tak to přeci nemusí být nutně jen vlastní příbuzní. Na světě je tolik jiných duší, kteří naopak touží po někom, kdo by je měl rád, zkus se realizovat tam, ať už to jsou dětské domovy nebo útulky pro zvířata, podprahová centra atd, co ti bude vyhovovat. A třeba najdeš i někoho pro život, kdo bude mít rád tebe a budete fajn dvojka. Budu držet palce

medved: Něco podobného mě taky napadlo.

Zažila jsem situaci, která se dost dotkla mě i maminky, ona to hodně špatně psychicky snášela, já taky nic moc, musely jsme se s tím nějak vypořádat, ale měla jsem pocit, že ji musím podpořit, pomoct, že ona je na tom přece jen hůř ne já. Bydlíme daleko, takže to bylo jen po telefonu, ale časem, kdy já už jsem se s tím jakž tak vyrovnávala se mi při každém zazvonění telefonu dělalo zle při představě, o čem se zase bude mluvit, i když jsem chtěla pomoct. Začala jsem se těm telefonátům vyhýbat a zase jsem z toho měla špatné svědomí.

Nakonec jsem se mamince zmínila, ona si vůbec neuvědomovala, jak na mě působí, potřebovala se vypovídat.

Od té doby jsme si volaly taky dost, ale už bez vzpomínání, naříkání apod. , normálně jsme si povídaly, pro mě to byla úžasná úleva, jí to pomáhalo taky.

Tím chci říct, že pokud dva lidi něco postihne, neměli by s eupínat na sebe navzájem, protože pak se z toho nevyhrabou, když tak se vypovídat u někoho nestranného. Protože jakmile se jeden dává torchu dohromady, ten druhý ho pořád stahuje zpátky a on se musí v zájmu sebezáchovy nějak odtáhnout, je to obrana, aby to vydržel.

Snacha už zřejmě překonala to nejhorší období, našla si někoho nezasaženého tragédií, kdo jí pomáhá zase žít, je jí hloupé říct, že vaše návštěvy ji psychicky deptají, tak se vymlouvá.

Zkuste si najít na tyhle věci někoho jiného, nebo třeba nějakou Linku důvěry apod., nějaké kamarádky a se snachou se bavte jen o neutrálních věcech, snažte se být veselá babička, která při návštěvě vnese pohodu. Z počátku to dá možná hrozně přemáhání, ale stojí to za to.

Možná by neškodilo i něco v tom smyslu snaše říct- promiň, asi tě ty moje řeči už musely deptat, neuvědomila jsem si to, už to dělat nebudu, chci si jen užít vnučky a vy můžete mít s přítelem chvilku času jen pro sebe.

p.Ilono je to opravdu těžké ,ale snacha má právo na novej život osud to tak chtěl s tím nic nenaděláme určitě je Vám těžko ,smutno a vnučka je vše co máte ,ale je tu to ale život jde dál určitě maličkou budete vídat jen to chce čas přeji hodně

mashanka:bizuna:není co dodat...

medved: přesně to mě taky napadlo

"Přiznám se, že mne to dost zarazilo, neplynulo ani půl roku od smrti mého syna, jejího manžela a ona už za něj měla náhradu. Ale nic jsem neříkala, asi je dnes jiná doba a já tomu nerozumím." - Tak tohle si myslím, že snacha od vás cítí, že s tím nesouhlasíte. Uvědomte si, že syn zemřel a snacha potkala člověka, se kterým chce být. Kolik je podle vás "správný čas" si najít nového partnera - rok, dva...? nebo nikdy, a podle toho ani vy nikoho nehledáte? "Dnes je jiná doba a já tomu nerozumím" - no tohle kdyby napsala osmdesátiletá babka, ale ve vašem věku...? Zkuste začít zase žít a ne se jenom upínat na to, kdy uvidíte svou vnučku.

mashanka: 2:59 Přesně tak. Člověk může zároveň truchlit i znova milovat.

Nejsi v lehké situaci. Asi bych zkusila začít ještě jedním rozhovorem se snachou. Možná se bojí, že jí budeš vyčítat nového partnera, nutit ji a vnučku vzpomínat na manžela, porovnávat je. Třeba teď prostě potřebuje, aby si její dcera vytvořila pevnější vztah k otčímovi a vzpomínání na tatínka by ji mátlo. Vyložila bych snaše po pravdě svoje pocity, že ti vnučka chybí, že bys ji ráda vídala, ale i to, že do jejího života nehodláš zasahovat, že jí přeješ štěstí v novém vztahu. Prostě možná od tebe potřebuje slyšet ujištění, že ji respektuješ a že jí nebudeš vyčítat, že si našla nového muže příliš brzo. A pak bych se jí zeptala na skutečné důvody, proč se vymlouvá. Pokud návštěvy vypadají jako slzavé údolí a ty celou dobu vzdycháš, jak je malá podobná tatínkovi, jaké je to neštěstí a jak ti na světě zbyla jenom ona, tak se jí ani nedivím. Pochybuju, že by se ti vymlouvala bezdůvodně, když jste spolu měly dobrý vztah.
A tobě bych doporučila najít si i jinou náplň volného času než vzdychání po manželovi, synovi a vnučce. Neříkám, že na ně máš zapomenout, ale tvůj život ještě neskončil a pro vnučku budeš taky mnohem lepší babička, když budeš aktivní a budeš jí moct něco ukázat a předat. Najdi si nějaké koníčky, choď na procházky, sejdi se s přáteli, prostě začni pomalu zase trochu žít.

mashanka: 2:41 není co dodat

Je to smutné, ale jako ovdovělá žena musim říct, že kecy typu - našla si brzo náhradu - fakt miluju. Já jsem si našla nového partnera taky po půl roce. Po půl roce největších sraček, co sem kdy zažila a jenom díky tomuto partnerovi jsem se nezbláznila nebo nezabila. Takže tolik k tomuto.
Taky pozoruju, že méně a méně vyhledávám kontakt s minulou tchýní a tchánem. I když je mám moc moc ráda, tak každý setkání je pro mně hrozný hození zpátky a několik dní mi pak trvá než se zase uklidnim. Scházím se s nima kvůli vzpomínkám na mého milovaného a hlavně kvůli nim, protože jim to dělá radost. Děti jsme naštěstí neměli, takže se mi lépe začínal "nový život". Je mi to líto paní Ilono, ale budete muset najít jiný smysl života.

Upínat se v životě na někoho a myslet si,že je to navždy,je nesmysl.Chápu,že často mluvit o mrtvých je pro někoho dobré,si je připomínat,zvykat si na to,že už s námi nejsou....Ale po době delší než 2 roky už to asi není v dnešní době zvykem,stále se něco nového děje a lidi mají pocit,že jsou vzpomínkami na nebožtíky doslova "otravováni".Ve vašem případu to asi taky tak nějak bude...V zájmu vašeho duševního zdraví se musíte odpoutat z takových vazeb,jako máte ulpění na vnučce.Představte si,že odjeli daleko předaleko a uvidíte se až za dlouho a svůj život zaměřte jiným směrem.Mě je více než vám,rozhodně bych svůj život nenaplnila jen vnoučetem...a nic víc !

medved:

Mám pocit, že tu podobný článek byl - zemřel syn a prarodiče si stěžovali, že jim snacha nechce děti dávat...
A pak se ozvala snacha... A napsala svoji verzi.