Už dvacet let slavím pětatřicáté narozeniny
Někoho potěší, když ostatní obdivují jeho úspěch v práci, početnou a spokojenou rodinu či smysl pro humor. Pro jiné však má největší cenu ujištění, že vůbec, ale vůbec nevypadají na svůj skutečný věk.
Nedávno běžela v televizi reportáž o senzibilech, kteří dokáží ohýbat příbory silou vůle. Jedna z nich pak na kameru vysvětlovala, jak to dělá: prý jde jen o to, jak moc člověk věří tomu, co říká a co chce, aby se stalo. Ohýbačka vidliček přidala další příklad: „Podívejte se třeba na mě,“ řekla, „vypadám na pětašedesát? No samozřejmě že nevypadám, protože tak nechci vypadat“.
Musím uznat, že paní vypadala opravdu dobře. Jako vitální a spokojená padesátnice. Jenže mě napadlo: A co je sakra špatného na tom, když někdo vypadá na tolik, kolik mu je?!
Asi je přirozené, že lidé chtějí vypadat dobře – udržují se v kondici a chodí hezky upravení. Současný komerčně laděný svět však klade na vzhled lidí takové nároky, že by se snad dalo říct: být starý je NEODPUSTITELNÉ.
Touze po věčném mládí podléhají hlavně ženy. Hystericky skupují všechny anti-aging a anti-wrinkle výrobky, ty zapálenější podstupují nákladné plastické operace. Kdejaká modelka se v rozhovoru svěří: teď zatím ne, ale až mi bude třeba čtyřicet, asi si taky nechám do čela napíchat botox, aby mi nebyly vidět vrásky.
Jako by snad bylo něco nepřirozeného na tom, že když zvědavě nakrčíme čelo, objeví se řada
„nespokojených“ vrásek. Jako by snad bylo společensky přijatelnější mimiku zcela umrtvit a tvářit se, že moje vrásky v podstatě nikdy neexistovaly.
Přitom je mezi námi spousta žen, které dokáží stárnout přirozeně. Neskrývají, že už jim nějaký ten pátek je, a přesto vypadají krásně. Naproti tomu pro jiné ženy je málem otázkou života a smrti, jestli vypadají „ještě na 49“, nebo „už na 50“. Ani si neuvědomují, že kvůli snaze nezestárnout působí na své okolí spíše směšně.
Kosmetické firmy se předhánějí v produkci výrobků, které mají stárnoucí pleť přesvědčit, aby nebláznila a hodila rychle zpátečku. Jenže – nikdo nemládne. A spoustě lidí pak kvůli posedlosti mladým vzhledem úplně unikne, že existuje řada způsobů, jak si život i v poněkud pokročilejším věku užít.
Do které skupiny patříte vy? Bojíte se stárnutí? Snažíte se je zpomalit? Anebo jste s postupujícím věkem vyrovnaná, víte, že svůj věk stejně nemůžete obalamutit, a snažíte se o sebe dbát v souladu s tím, kolik let vám je?
20.8.2007 Rubrika: | Komentářů 58 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Už dvacet let slavím pětatřicáté narozeniny
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
chytrájakrádio: 
stáří je náhodou v pohodě, pokud se s tím člověk dokáže důstojně vyrovnat a nerezignuje. nejhorší jsou ty starý lidi, který jen sedí doma a čumí na bednu, maximálně jdou na procházku do krámu a zpět 
nebo jak spousta lidí rezignuje na svůj vzhled - třeba nepoužívají už ani voňavku, protože "už je to jedno". myslim, že život je život i když je ti 20, 40, 50 nebo třeba 70. pořád platí takový to heslo: žijem jen jednou, tak ať to stojí za to 
kdo se tím ale neřídil už v mládí, asi ho v šedesáti pankáčskej bůh neosvítí 
Nyotaimori: Většinou. Jsou i vzácné, ale opravdu vzácné, vyjímky.
Nyotaimori: Paní má ten správný šmrnc!
hancze: U někoho hraje vzhled hodně velikou roli a jsou sebevědomí právě kvůli té kráse, co mají v hlavě a jak se chovají, je pro ně druhořadé.
Vikina:
Že bych skákala nadšením, že stárnu, to tedy ani náhodou. Bohužel ten ksicht a povadlá pleť nejsou nic hezkého. Na druhé straně, dokud jsem zdravá, ne úplně senilní a celkem štíhlá, tak to ještě jde. Co mi přijde děsné je, že se někdo zasekne v období, kdy mu bylo 40 a od té doby nezmění ani účes, šatník nebo třeba brýle. To jsem se zařekla, že nikdy neudělám.
Na druhé straně chodit oblečená jako dvacítka taky není to pravé ořechové, a to ani tehdy, když na to má ta žena postavu. Tomu moje babička říkala: Zezadu lyceum, zepředu muzeum.
.JPG){kind=avatar}
Narozeniny jsem jsem naposledy slavila v pětatřiceti. I padesátiny jsem nechala bez povšimnutí, ale šedesátiny oslavím pořádně, pokud se jich dožiju. Aby bylo jasné - svůj věk neskrývám a nestydím se za něj, jen nemám ráda oslavy a řeči typu: "Vypadáš o 5 let mladší". Věk nedokážu u nikoho odhadnout, tak jak někdo může poznat, jestli mi je padesát nebo pětapadesát? A je to důležité? U malých dětí snad, ale u dospělých? Prostě jsme se s kamarádkami dohodly, že stárneme s grácií a že je nám fuk, co si o nás kdo myslí. Však my taky o mnoha lidech nemáme valného mínění, tož co je nám do nich. 
.jpg)
Já si zas myslím, že v padesáti můžu klidně chodit ve stejném oblečení jako moje dcera (pokud se do něj vejdu) a komu to vadí, ať si to uřízne 
Já nějak poslední dobou pozoruji,že mi stárnou děti
Nyotaimori: je fakt, že dost starých si myslí, že díky svýmu věku a zkušenostem sežrali všechnu moudrost světa
stárnutí je přirozené, ale komu se chce stárnout, že? mě teda ne, a to jsem ještě mladá. Asi je to opravdu o tom, být vyrovnaný sám se sebou, a když člověk sportuje, věnuje se svým koníčkům a je spokojený, tak si uchová aspoň mladistvého ducha, a to je hodno obdivu.
Naopak ženský, co se v 50 a více snaží vypadat jako 20 a to oblečením a chováním, jsou opravdu spíš k pláči, chlapi, co si narazí mladou holku, chovaj se jak puberťáci, a myslí si, jak jsou úžasní - to samý
Meryl: Já jsem podle testu dlouhověkosti už pár set let mrtvá, takže to zestárnutí..nevím, nevím. :D :D
Mno a úcta - věk je snad nějaká zásluha? Jedna paní profesorka na VŠ pravila (je jí asi kolem sedmdesátky, btw:)) řekla dle mého docela reálnou věc: "...největší podvod světové literatury je, že stáří bývá moudré. To je naprostá hloupost. Stáří je senilní, svéhlavé a nedá se s ním diskutovat."
jupii: LOL. Já to hodnotila z hlediska estetického. ;) Rodiče jsou hodní, ale nevypadají tedy zvlášť mladistvě (ne že bych se divila). S těmi prarodiči jsi to ovšem maximálně rozsekla. :D Ne, opravdu to, co mi z prarodičů zůstalo, nemiluji natož že bych si toho vážila. Už pár let se s tím odmítám stýkat a vím proč. U mě se nevyplatí apelovat na příbuzenstvo, většinu z nich nechci ani vidět.
.gif)
Nyotaimori: stáří je přirozená součást života. Většina lidí se stárnutí bojí právě z těch důvodů, které popisuješ - že už nebudou fyzicky tak zdatní, psychicky a duševně také ne. Ta obava je přirozená, nemohoucnosti se nechce dožít nikdo. A dneska je doba nemilosrdná, všude se hlásá "mládí mládí", stáří je zatracováno... Myslím, že by bylo lepší to otočit a zaměřit se na stáří jinak - třeba i tím, že ti lidé, kteří už nezvládají, nestíhají, nepálí jim to - si zaslouží úctu, pochopení a pomoc od těch mladších. Místo toho je vštěpováno, že být starý je špatně. Není to špatně, je to naprosto "normálně". Každý zestárne, byť to někomu po dvacítce připadá velmi neskutečné a nepravděpodobné.A to není rýpnutí do tebe, to myslím všeobecně.
