Jediný syn se chce natrvalo usadit v USA
.jpg)
Mám šestadvacetiletého syna, kterého jsem vychovala prakticky sama. Jeho otec ještě před jeho narozením emigroval do ciziny, kde zůstal i poté, co se v roce 89 změnil režim. Dařilo se mu dobře, usadil se v USA, a když syn trochu povyrostl, naše vzájemné vztahy se obnovily alespoň do té míry, že jsme byli schopni se dohodnout na synových návštěvách u něj a dalších záležitostech, které se ho týkaly.
Syn tak od svých asi deseti let jezdíval každý rok za svým otcem na půlku prázdnin, občas i na vánoční či jarní prázdniny v průběhu roku. Nebyla jsem proti, dokonce jsem jeho otci ani nezazlívala, že mne tady tehdy nechal těhotnou. Byli jsme oba hodně mladí, nevyzrálí. Tenkrát jsem to samozřejmě cítila jinak, ale čas to vše obrousil.
Nakonec jsem byla ráda, že syn „našel“ svého otce a je mezi nimi pěkný vztah, i když na takovou vzdálenost. Já měla v průběhu let několik nevydařených vztahů, bývalý partner se v USA oženil a založil rodinu, kterou má dodnes.
Teď mne však syn postavil před hotovou věc. Rozhodl se přestěhovat k otci. Jak jsem psala, tomu se daří velmi dobře a není pro něj problém tam pro syna vytvořit výborné startovací podmínky. Dokonce by syn prý nastoupil k němu do firmy.
Syn je z této příležitosti nadšený, já, ač mu to velice přeji, již méně. Mám velký strach, že ho ztratím. Odstěhuje se na jiný kontinent a myslím, že s největší pravděpodobností se na něm usadí natrvalo.
.jpg)
Je mi z toho smutno. Nebylo to pro mne jednoduché, když jsem tady zůstala sama a těhotná. Přesto jsem se dokázala postavit na vlastní nohy a překlenula i prvotní, absolutní nezájem jeho otce. Pravda, díky režimu to nebylo moc jednoduché, když žil jako emigrant „na Západě“. Když se pak ozval, nebránila jsem mu v kontaktu s jeho dítětem, vycházela mu všemožně vstříc. I přes finanční zajištění, které nám oběma pak poskytoval, největší díl starostí a péče o syna ležel vždy na mně.
A teď tady zůstanu sama. Syn jde za lepším, za třpytivým pozlátkem, za životem v Americe, který mu učaroval. Díky svým častým dlouhodobým návštěvám u otce umí skvěle anglicky, má tam zázemí, přátele a od letošního léta i dívku, jak se mi svěřil. Myslím, že ona je tím hlavním důvodem, proč se rozhodl přestěhovat natrvalo.
Vím, je dospělý, je to jeho život, násilím ho držet nemůžu. Přesto je mi hodně těžko. Připadám si jako odložená, nepotřebná věc. Syna a případná budoucí vnoučata budu vídat sporadicky, zůstanu tady sama. Asi mi nikdo neporadí, není v podstatě co. Spíš bych si ráda přečetla názory a zkušenosti, jak se s něčím takovým můžu jako matka vyrovnat.
Je to mé jediné dítě, v podstatě jsem mu obětovala celý dosavadní život. A teď si říkám, že to asi bylo špatně, že jsem se měla víc starat i sama o sebe, o své citové a partnerské zázemí. Je mi šestačtyřicet, najít si v tomto věku partnera je téměř nemožné. Mám ze všeho úplné deprese. Všechno se mi zhroutilo a já nevím, co budu dělat dál.
24.11.2010 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 57 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Naše dcera chce konvertovat k Islámu
- Máme děti odvézt do ciziny?
- Syn se chce stát horolezcem. Pomoc!
Diskuse ke článku - Jediný syn se chce natrvalo usadit v USA
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Je to mé jediné dítě, v podstatě jsem mu obětovala celý dosavadní život. A teď si říkám, že to asi bylo špatně, že jsem se měla víc starat i sama o sebe, o své citové a partnerské zázemí.
V podstatě sis odpověděla sama - je potřeba to, cos zanedbala, zase najít.Svůj smysl života, svoje zázemí.
Je s podivem, že synovi je 26, a ty ještě na něm tak lpíš. Vždyť je to dospělý člověk a má právo si zařídit život po svém.
On opravdu nemůže za to, že tě kdysi opustil partner a že ses pro něho obětovala, bylo to jen tvoje rozhodnutí. On si to nemohl nijak vybrat a není fér ho tím vydírat.
Ja mám 47 rokov, žijem sama so synom, ktorý študuje 3 ročník VŠ, tiež som s ním sama a nikdy mi nenapadlo, že som sa pre neho obetovala. Ja som syna priviedla na tento svet a je mojou povinnosťou vychovať ho a priať mu len to najlepšie. Celý jeho život sa pripravujem na to, že až okúsi svet veľkomesta, tak sa už nebude chcieť vrátiť do malého mesta, i keď ktohovie. Mám okolo seba kopu priateľov, ktorým tiež deti vyletavajú z hniezda, chodíme do prírody, mám záhradu a snažím sa žiť svoj život. Myslím si, že až sa tvoj syn v Amerike ožení, bude pracovať v otcovej firme a bude sa mu dariť, tak sa tam môžeš tiež odsťahovať a robiť jeho deťom a svojim vnúčatám babku na plný úväzok, aspoň nebudú musieť zháňať au-pair.
Ona je největší blbost "obětovat se" dětem a rezignovat na vlastní život. Nemusí si člověk zrovna najít životního partnera, ale pěstovat si svoje koníčky a budovat si síť přátelských vztahů. Zkus to napravit právě teď, 46 ještě není žádný věk, vždyť máš 19 let do důchodu!
Maminky jsou vždycky smutné, když jim děti vyletí z hnízda, i když to není až do USA. Ale v dnešní době jsou opravdu jiné možnosti - počítač, skype, webka. A jistě tě syn pozve na návštěvu nebo přiletí za tebou.
Žádná kaše se nejí tak horká jak se uvaří a určitě si zvykneš. Přátelé, koníčky a nebudeš se cítit tak sama.
.jpg)
Ach jo. Nesnáším takové to "obětovala jsem se synovi". Tak má autorka teď možnost tu životní pitomost napravit a začít konečně žít sama za sebe.
46 let? No sláva - začni konečně žít! Děti některých rodičů bydlí ve stejném městě a vidí se méně, než ti co bydlí za oceánem...
Nainstaluj Skype a komunikujte. Ano, je to daleko a cestování stojí moc peněz a vnoučata si neužiješ, budou vyrůstat v jiné kultuře - ale stejně s tím nic nenaděláš, tak se pokus svůj čas konečně využít pro sebe.
Ale to je přece normální, že jdou děti za svým. Je to jejich život a není možné po nich chtít, aby se nám obětovali jen kvůli tomu, že máme pocit té oběti my. Kontakt neztratíš. Ostatně - je docela možné, že se budete vídat častěji, než kdyby se odstěhoval na opačný konec republiky. V dnešní době technických vymožeností, skype apod. se neztratí. Přejte mu to štěstí, kdyby kvůli vím zůstal doma, do smrti by vám tu zahozenou šanci vyčítal. Kdo se může pochlubit tak dobrým zázemím, co tam bude mít? Najděte si jiný smysl života.
Milá Heleno, mně je taky 46 a vůbec stará si nepřipadám. Sice mám kolem sebe rodinu, tak se asi úplně nedokážu vžít do tvých pocitů, ale možná, že právě to, že syn odjede, ti pomůže, aby ses konečně začala věnovat i sama sobě. Je spousta možností, kam chodit - cvičit, do klubu turistů, koupit si předplatné do divadla. S hledáním přítele bych asi netlačila na pilu, ale dřív nebo později se určitě nějaký najde. A myslím si, že vztah se synem může být nadále intenzivní a pěkný, jak píšou děvčata, v době počítačů to není problém. Možná spolu budete v kontaktu víc, než kdyby byl "za humny".
Je mi jasné, co cítíte a jakou máte v sobě hořkost, za to co jste pro syna udělala a teď jde za lepším a za tím, kdo se o něj celý život pořádně nestaral a Vás nechá doma samotnou. Bohužel s tím nic nenaděláte a pokud mu budete bránit,tak to bude ještě horší. Mám doma 4 dospělé děti a už jsem s nimi něco zažila, tak vím o čem mluvím. Musíte teď začít víc myslet na sebe, najít si nějakého partnera, třeba i s menším dítětem, abyste přišla na jiné myšlenky a měla pro koho žít. Žít jen pro děti je krásné, ale jak vyrostou, tak už Vás nepotřebují a nikdy neocení to, co jste pro ně udělala. Když jsem se rozvedla, taky jsem to řešila, nakonec jsem si našla hodného muže a teď když nás děti postupně opouští, mám pořád pro koho žít.
sama si odpovídáš na svoje problémy - ano, je docela průšvih že jsi synovi "obětovala" život. Že jsi nežila trošku pro sebe a udělala jsi z něj smysl svého života. A že to vnímáš jako "oběť".... A jestli synovi předhazuješ perly typu že jde za "třpytivým pozlátkem" - to ho určitě doma neudrží... možná bys měla místo počítání ztrát začít počítat to, co jsi získala - je ti teprve šestačtyřicet (já v tvém věku budu mít opravdu děti ještě pořád na základní škole), můžeš si zařídit život po svém. Můžeš se za synem do USA podívat (abys viděla, že je to tu fakt jiné, než jak to předkládají přiblblé seriály), můžete rozchodit skype atd.... a ono se prostě uvidí.
Syn si chce zkusit něco jiného, třeba se ještě rád vrátí (ono pracovat v tatínkově firmě nebude žádný med) a nebo to dopadne úplně jinak.... ale hlavně začni pracovat sama na sobě.
Moje matka taky nebyla nadšená, když jsem odešla z republiky. Nějak zapomněla, že jsem měla práci 350 km od trvalého bydliště a vídaly jsme se maximálně 4 x do roka na 2 - 3 dny.
A teď jezdí na návštěvy 6ti měsíční. Museli jsme počkat do důchodového věku, teď se opět můžeme užít, vnuci už dospívají, tak i ten jejich vztah se vyvíjí. A myslím, že je spokojenost na všech stranách.
Milá Heleno, nebuď smutná. Tohle všechno potkalo i mě a mého muže, naše mladší dcera žije v USA. Napřed tam byla jen na rok, potom se jí tam zalíbilo natolik,že napřed se vrátila na dva roky domů a dodělala si VŠ a potom odjela navždy. Vdala se tam,má 2 chlapečky a žije si spokojeně. Taky jsem byla proti, nedovedla jsem si představit, že bude tak daleko. Ale přes skyp se vidíme každý den, povíme si toho možná více, než když byla doma. Navštěvujeme je, oni zase létají sem. Horší to bude, až ten starší začne chodit do školy, to bude moci k nám jezdit pouze o prázdninách a my budeme muset častěji cestovat k nim.
Nikde není řečeno, že kdyby syn bydlel třeba v Praze, že se budete vídat častěji. Najdi si přátele, uvidíš, že to překonáš. První rok jsem chodila jako tělo bez duše,pořád jsem brečela a bylo mně neskonale smutno i když druhou dceru a vnuky mám za rohem.
Neboj se, zvládneš to a uvidíš, že pro tebe bude zadostiučiněním, že se synovi daří dobře a že je spokojený.Jestli se máte jako matka a syn opravdu rádi, vzdálenost nic neznamená.
Heleno ja jsem nasim taky utekla do USA a to za pritelem, ted uz manzelem. Bylo mi rovnez 25. Muzu Ti rict, ze vztahy mezi mnou a rodici jsou jeste lepsi nez byvali kdysik. Casto si volame a ja se nemuzu dockat az zase pojedu zpatky "domu". Verim, ze pokud bude delat u otce ve firme nebude problem, aby na mesic na dva za Tebou priletel. A treba se mu cela Amerika zprotivi a vrati se zpatky. Jedno je jiste, ze jestli ho budes premlouvat at nejezdi tak si ho proti sobe postves. Aspon tak jsem to mela ja.
Mam ted syna a maminka ho vidi co pul roku na mesic na dva. Bud prijede ona nebo od letoska muzu dom litat i ja. Takze vpodstate si vnoucka uzije vic nez kdybych bydlela 200km daleko a jezdila na navstevu na vikend jen obcas.
A to, ze je Ti 46 a ty rikas, ze uz nemas na seznameni sanci??? Tak ten pohled zmen. Moje mamca si nasla pritele, kdyz ji bylo 49 a v zivote jsem ji nevidela stastnejsi a ted za nama litaji oba:)
Kde máš jistotu, že kdyby se odstěhoval o 200 km dál, vídala bys ho často. A nebo že kdyby tam neměl otce,nenašel by si jiný způsob, jak jít pracovat do ciziny.
Je to sice daleko, ale přes webkameru se můžete vídat každý den, může tam zůstat a nemusí, to jsou věci, které dopředu nevíš. Je to jeho život, nemůžeš ho věčně opečovávat.
Každopádně by ses ale měla začít zajímat i o jiné věci, najít si známé se stejnými zájmy, není nutné hned shánět partnera, pokud ti doteď nechyběl. Ale nějak nechápu tvůj pohled 46- jsem stará. Vždyť v tom věku mají teď lidi děti na základní škole a staří si rozhodně nepřipadají, ono to s dětma ani nejde.
Ber to jako výhodu, že jsi měla syna brzo a v takhle mladém věku už na tobě není nikdo závislý a ty si konečně můžeš žít podle svých představ.
A jestli jsi až doteď měla se synem pěkný vztah, tak o něj nepřijdeš, jen se budete vídat míň často, ale možná zhruba stejně jako kdyby se odstěhoval jen na druhý konec republiky.
