Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Už nevím, co mám dělat, možná bude mít někdo z vás nějaký nápad, jak se vypořádat s kolegou, který absolutně ignoruje moje prosby, výtky i otevřenou naštvanost. Vyzkoušela jsem už opravdu všechno.

Sedíme spolu v kanceláři od ledna. Je to chlapík těsně před důchodem, když nám po reorganizaci přidělil společnou kancelář, moc nadšená jsem nebyla. Do té doby jsem měla místnost sama pro sebe a byla zvyklá na klid na práci. Ale smířila jsem se s tím a doufala, že bude všechno klapat. Jenže skutečnost je úplně jiná, řekla bych přímo otřesná.

Kolegovi totiž velmi nevábně zavání nohy. Hrůza. Otáčí se mi žaludek, je to nevyvětratelné.  V práci se přezouvá a pokaždé, když sundá boty, je to na padnutí. První dny jsem to přecházela s tím, že se možná jedná jen o nějakou přechodnou záležitost. Když mi došlo, že to je stav trvalý, rozhodla jsem se jednat. Nejdříve jsem ho jemně upozornila, že má patrně problém, že to sama znám od manžela, a požádala ho, zda by to nemohl nějak vyřešit, doporučila jsem mu spreje, bylinné koupele a poprosila ho, zda by se nemohl obout, aby ten zápach trochu eliminoval.

Jeho reakce mne doslova šokovala. Obouvat se prý nebude, protože se nemíní celý den pařit v botách, a vzápětí si postěžoval, že musí sdílet kancelář s takovou cimprlínou. Byla jsem v šoku. Na jeho místě bych se spíš propadla hanbou, kdyby mne někdo na něco takového upozornil a snažila bych se s tím honem rychle něco udělat a on místo toho nastoupil do okamžitého útoku.

Druhý den po tomto incidentu se situace opakovala. Přišel, zul se a vytvořil z naší kanceláře plynovou komoru. Já jsem otevřela okno, které vzápětí zavřel, protože mu byla zima. Rozhodla jsem se nenechat se jeho předchozí slovní agresí zastrašit a přešla jsem do protiútoku. Už zcela bez obalu jsem mu docela ostře sdělila, že nejsem povinna celý den čichat jeho smradlavé nohy, že ho důrazně žádám, aby se začal chovat jako civilizovaný člověk, a když už se musí nutně v práci zouvat, tak aby s sebou nosil čisté ponožky, do kterých se převlékne.

Nikdy to neudělal. Naopak, mám dojem, že si ty své smrduté nohy a to, jak mi tím otravuje život, nějakým zvráceným způsobem vychutnává. Stěžovala jsem si už i na vedení, ale nepochodila jsem, dívali se na mne jako na blázna, že je s něčím takovým otravuju.

Nevím, co mám dělat. To, jak se kolega chová, je neúnosné, šílené. Nikdy bych nevěřila, že by byl někdo něčeho takového schopen. Nejhorší je, že ten jeho smrad cítím už pořád, jak v tom osm hodin denně sedím, nemůžu se toho zbavit ani doma, nikde. Je mi zle. A připadám si bezmocná. Přece kvůli tomu nebudu dávat výpověď? To bych si připadala jako blázen, navíc kde bych sehnala jinou práci? Tady s tou jsem spokojená, je dobře placená, vyhovuje mi pracovní doba. Přece to neopustím, kvůli tomu, že je kolega nevychovaný hulvát.

Nemáte někdo nějaký nápad, jak na něj? Já už opravdu nevím, nepomohlo mírné upozornění ani rada, když jsem vybuchla, bylo to taky k ničemu. A stížnost na vedení ze mne udělala akorát bláznivou hysterku.