Bývalá snacha mi brání v kontaktu s vnučkou
Chtěla bych se zeptat čtenářek, které jsou v podobné situaci jako já. Konkrétně mi jde o to, jak mají vyřešený vztah s bývalými partnery. Není mi vůbec lehko, postihla mne hrozná tragédie. Je mi 54 let a před dvěma lety jsem ztratila manžela. Zemřel v šestapadesáti letech, bylo to naprosto nečekané, do té doby byl naprosto zdráv a nic nenasvědčovalo tomu, že by mu něco bylo. Praskla mu céva v mozku, prý to byla nějaká výduť, nebo tak něco.
Byla to pro mne doslova rána z čistého nebe, několik následujících měsíců jsem byla doslova v šoku, vzpamatovala jsem se až po narození vnučky Terezky. Okamžitě jsem se do ní zamilovala a babičkovství si moc užívala. Když byl Terezce rok, přišla další tragédie, při tragické autonehodě přišel o život můj syn, mé jediné dítě. Bylo to strašné, ani teď nejsem moc schopná o tom napsat víc.
Upnula jsem se na vnučku, na mé jediné štěstí, které mi zůstalo. Zpočátku jsme se se snachou hodně podporovaly, obě jsme prožívaly hluboký žal. Doufala jsem, že naše vztahy budou i nadále dobré (nikdy jsme spolu neměly problémy ani konflikty) a já budu moci být se svou vnučkou, kterou nade vše miluji.
Jenže teď je všechno jinak. Snacha si našla přítele. Přiznám se, že mne to dost zarazilo, neplynulo ani půl roku od smrti mého syna, jejího manžela a ona už za něj měla náhradu. Ale nic jsem neříkala, asi je dnes jiná doba a já tomu nerozumím.
Bohužel jsem však začala pozorovat, že mi snacha začíná čím dál více omezovat kontakt s Terezkou. Té je teď rok a tři čtvrtě. Zatímco předtím jsem ji často hlídala, kolikrát i přes noc o víkendu a snacha byla ráda, teď se neustále vymlouvá. Když zavolám, jestli můžu přijít na návštěvu, nebo zda nepotřebuje pohlídat nebo přijít s malou ona ke mně, nikdy nemá čas. Už jsem Terezku neviděla šest týdnů a strašně mi chybí. Opět se dostávám do špatného psychického stavu, přemýšlím, jestli pro mne má život vůbec cenu. I jsem se to snažila snaše vysvětlit, že by neměla mně ani Terezce bránit ve vzájemném kontaktu, ale ničemu to nepomohlo. Ona říká, že mi přece nebrání, jen prostě nemá čas.
Jenže já si myslím, že na co člověk chce, na to si čas udělá. Je ještě na mateřské, nemůže být přece vytížená nepřetržitě od rána do večera natolik, aby tam nenašla skulinku na mou návštěvu u ní, nebo u mne. Myslím, že mne spíš chce ze svého života odstřihnout, zapomenout i na mého syna, svého manžela. Asi je hodně zamilovaná, což jí i přeju, akorát mne bolí, že to přišlo tak brzy po smrti mého syna a že jsem najednou na vedlejší koleji.
Je mi moc zle. Nevím, co mám dělat, jak se zachovat. Jestli přijdu i o Terezku, nebudu mít už vůbec nikoho, komu bych mohla dávat svou lásku. Jsem přece její babička. Je to všechno strašně smutné, nemíním snaše jakkoli zasahovat do života, respektuji ji, nikdy bych neudělala nic, čím bych jí ublížila nebo ranila. Chci jenom jedno, vídat svou vnučku. Pořád přemýšlím, co bych pro to mohla udělat, ale připadám si strašně bezmocná. Dokáže mi někdo z vás poradit?
24.5.2012 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 58 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Bývalá snacha mi brání v kontaktu s vnučkou
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
tady byl myslím hodně zajímavý pohled druhé strany...vůbec bych se nedivila, kdyby snacha napsala něco jako...."tchýně je hodná ženská, má to těžké, ale když v jednom kuse mele o tom, jak je terezka její jediné co jí v životě zůstalo a jak je podobná tatínkovi v tomhle a onomhle, tak je to k zbláznění. terezka je z toho hodně zmatená a jak roste azačíná víc věcí chápat, tak je to horší a horší. vím, že mi tchyně nového partnera neschvaluje, ale i když nic neříká, tak dokáže dát velmi okatě najevo, že její Pepiček byl jen jeden....měla jsem toho plné zuby už dávno, ale až nový přitel mi dal kuráž to zarazit a zkusit zase žít jako normální člověk a ne jako chodící nádoba na vzpomínky.tchýni mám ráda, ráda bych jí pomohla, ale pokud nebudu aspoň trochu sobecká, tak se z toho nikdy nevyhrabu a jsem ráda, že mi v tomhle nový přítel otevřel oči. "
.jpg)
mashanka: K tomu není co dodat, perfektně jsi to vystihla. Přesně na to jsem myslela, když jsem ten článek četla.
.jpg)
Nevim napadlo me, jestli snase nepripominás manzela. Ona se snazi jit dál, neboj na tveho syna nezapomene, to ani nejde, ale proste jde dál zivotem a kazdá tvoje návsteva ji strhne zpátky. I kdyz o manzelovi nemluvite (a doufám zeji ho nepripominás ustne za kazdou vetou), tak uz jenom svou pritomnosti tam proste nekde mezi vámi je. A ona potrebuje uzavrit tuto kapitolu a jit dál. Mozná ze po case budu sama stát o kontakt s tebou, ale ted na to proste obycejne lidsky treba nemá 
. A nebo (toho bych se ve snasine situaci trosku bála já) neomilás syna horem spodem pred Terezkou? Ta z toho musi mit v hlave gulás. Já vim ,je to pro tebe tezké, ale skutecne me osobne nejvic pomohlo, ze me lidi nechali byt a hlavne o zemrelém prede mnou a se mnou nediskutovali. Casem se vsechno srovná. Ty jsi a vzdycky budes Terezcina babicka!
A ano tvuj zivot neni k závideni, dve tragedie takhle rychle za sebou 
, ale holka i pro tebe jde zivot dál. Terezka je tvoje vnucka, ale ne tvuj konicek! ZKus vypadnout ven, poznat nové lidi, nové konicky. Cos delala ve volném case driv s manzelem?Zkus v tom pokracovat a nebo zkus neco nového. Vypadni nekam na vikend do welness...proste cokoliv a zacni myslet na zivé! Hodne 
Paní Ilono, nemějte snaše za zlé, že si našla nového partnera. Sama víte nejlíp, že nikdo nechce být sám. Na vašeho syna určitě nikdy nezapomene, ale nový partner je pro ni nadějí pro veselejší zítřky, bez něj by se pořád trápila bolavou minulostí.
Jestli se vaše vztahy časem zlepší nebo ne, to nevím, ani vám nedokážu poradit. Ale zkuste si třeba na internetu hledat nové kamarádky, s nimiž budet moct zajít na kafe, na výlet apod., abyste také přišla na jiné myšlenky.
.gif)
54 let - to je dneska žádnej věk
.
Paní Ilono, jste relativně mladice, můžete život užívat plnými doušky. Nikde není psáno, že máte apmenout na blízké, oc jste ztratila. Ale přece nebudete truchlit do konce života.
Snaše se nedivím, má novou lásku a chce být s ní. Asi jim není příjemné trávit den s osobou, která se navraživě dívá na jejího nového partnera... a vnučce připomíná, že tatínek by tohle a tamto...
Zkuste najít smysl života sama. S kamarádkou, se psem.. co třeba koupit trekové hole a vyrážet na výšlapy, nebo kolo? Opravdu jste mladá... mojí mami bude 60 a lásku našla předloni... prostě láska kvete v každém věku. Nebraňte se novému a začněte žít sama za sebe.. ne žít pro ty co už nejsoou.
Vím, je to kruté, ale je to tak.
jo a ještě: mně naštěstí syn zůstal, ale rozešel se s dlouholetou známostí, kterou jsem měla jako dceru. Mám ji pořád ráda, píšeme si a přeju jí nového přítele. Samozřejmě k nám může přijít i s ním (syn u nás nebydlí, bolelo by ho to a vůbec ji před ním nevzpomínám) a já ho budu považovat taky za svého. Vzdychání a slzy nejsou dobrými průvodci šťastného života.
a co když je to tak, že i snacha prožívala těžké a bolavé období, ze kterého ji vysvobodilo osudové setkání s novým přítelem? Přejte jí to, ona má před sebou celý život a už pro svou dcerku musí být veselá a šťastná, vnučka si zasluhuje prožít dětství ne ve vzpomínkách na mrtvého tatínka, ale má si užívat všech radostí dítěte, které jsou stejně jen na pár let a pak přijde boj o místo na slunci mezi dospělými. Berte to tak, život jde dál a nelze žít jen ze vzpomínek. Je přirozené mít rád své potomky, ale člověk se na ně nesmí upnout a svou láskou a vzpomínkami je dusit. Navrhněte snaše nějakých pár termínů, kdybyste třeba s vnučkou šly jen na chvilkovou procházku a když se to neponese v tragickém tónu, určitě bude setkání víc. Je to jen můj názor, třeba je chybný, ale já to tak vidím. Přeju hodně sil k osamostatnění.
mashanka: 
Ilono, zkus věřit snaše, že nemá v úmyslu Ti v kontaktu s vnučkou bránit. Jen si taky myslím, že moc tlačíš na pilu. Až při druhém čtení článku jsem si uvědomila, že Ti je 54 let, to není takový věk, aby musel člověk na život rezignovat a stavět svoje štěstí na jen na kontaktu s vnučkou, i když milovanou. A neboj, teď sice snacha hlídání až tak nepotřebuje, ale za nějaký čas půjde do práce, malá do školky, do školy, budou nemoci, prázdniny atd., a podle vlastní zkušenosti vím, že hlídací babička je k nezaplacení. Sice nepíšeš, jak je to s prarodiči z druhé strany, ale věřím, že si malou ještě užiješ dost
Ilono, mashanka to napsala moc pěkně... nelze svoje štěstí založit na JINÝCH lidech... prošla jste si (asi - představit si to neumím) šíleným obdobím plným ztrát, ale pokud se dostáváte do špatného psychického stavu, tak by to chtělo především psychologa a začít hledat cestu ven sama u sebe. Už kvůli vnučce, aby měla čilou a vyrovnanou babičku...
mashanka....napsala jsi to dobře a výstižně, prostě to je život. Nedá se žít zbytek života jen v lítosti a pro malou je jen dobře, že má šanci na nového tatínka, který jí bude provázet v životě.
.jpg)
Ještě něco - chci jen dodat... možná to může znít někomu cynicky, necitlivě, co jsem napsala - v žádném případě to tak není - chápu, že je vám smutno, těžko, jenom ........ řešení je prostě ve Vás - možná zkusit přijmout nového "tátu" své vnučky - je maličká a tento člověk ji bude provázet životem, když nemůže její otec - tento člověk jí bude otcem.
Rozdávejte lásku, buďte ráda, že vaše snacha a potažmo i vnučka, dokáží být zase šťastné - vždyť je to přece jedno, kolik měsíců bude okatě truchlit - vašeho syna má v srdci, ale život před sebou. Zkuste to tak brát - zkuste ho přijmout do rodiny, pozvat je všechny v neděli na oběd a projevit místo sebelítosti radost, že se našli, že jsou šťastni.
Cítím s Vámi, ale zároveň je pár věcí, které... jak to říct.... našla si náhradu, píšete - ono to tak asi není - našla si někoho jiného - partnera - jiného, nového.
Z Vašeho příspěvku mi vůbec připadá, že ty "náhrady" máte v sobě také - vnučka jako náhrada za manžela - jediné nové štěstí v ní...... sorry, ale zní to hrozně. Nikdo netouží být náhradníkem za někoho jiného a ke všemu ještě štěstím někoho druhého.
Přiznám se, že v roli Vaší snachy bych se do častých kontaktů taky nehrnula, pokud se projevujete stále takto - Váš život je Váš - pokud si svoje štěstí nebo dokonce smysl, důvod k životu podmiňujete určitým chováním druhých, je to snaha o jejich vydírání, vynucování, omezování ..... to není příjemné nikomu.
Koho by byvilo přijít na návštěvu, a místo veselé, příjemné chvilky neustále poslouchat o tom, jak je kdo pro vás to jediné, že byste bez něj snad nemohla žít...
Zkuste se nad tím zamyslet - najděte si svoje štěstí v sobě, neživte si staré smutky, se kterými už nic nenaděláte, najděte si svůji radost, svoji zábavu, a přestaňte na druhých viset - obtěžuje je to a budou se od vás ještě víc odtahovat. Buďte veselá babička, která lásku rozdává, ne ta, která o ni žebrá. Potom k Vám určitě přijde na návštěvu každý rád
Upřímnou soustrast.
Každá ztráta moc bolí. A člověk se těžko smiřuje s tím, že ten milovaný/á už nikdy dveře neotevře, nepromluví, nepohladí...
Ale Ty musíš kráčet dál.
Sice sis myslela, že svou lásku věnuješ své vnučce, ale ... pochop snachu. Podařilo se jí překonat krizi, najít zajímavého muže, zcela určitě s ním plánuje společnou budoucnost a její dcerka je v nově utvářející se rodině velmi důležitá. Je to kontrola lásky nejen mezi partnery, ale i maličkou.
Proto si myslím, že Ti snacha nebrání v kontaktu, ale mají více povinností a také chtějí být spolu.
Nepřemítej o tom, zda-li život má či nemá cenu. Jsi tu a je třeba kráčet dál. Potřebuješ kamarády, koníčky, výlety, kulturu... a hlavně být psychicky v pořádku. Protože dnes jako babička ještě nejsi potřebná, ale za nějaký čas zase bude v kursu. A na to se musíš připravit.
O co dříve se tímt vyrovnáš, o to lépe se budeš cítit.
