Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Spala jsem s dětmi v pokojíčku až do jejich 6 (8)let.Manžel spal celou dobu sám v jiném pokoji,chodila jsem za ním jen sexovat.Syna jsem si do postele nebrala,jako mimčo byl děsnej,nespal ,byl stále vzhůru a nevyspala jsem se rok a čtvrt skoro vůbec.Dcera naopak byla hodná,spala se mnou v posteli asi do 3 měsíců,kdy jsem jí kojila a pak už byla ve své posteli.Měla jsem obě postýlky vedle sebe a tak jsem tam mohla,když se něco dělo,ihned přiskočit.Nesnesla bych ,aby se mnou spaly děti,nemůžu se ani tisknout k manželovi,protože bych nemohla spát,hned je mi příšerné vedro a je po spaní...

Já su jednoznačně pro Já to praktikovala a bylo to supr

Ono ani nejde o to, co momentálně vyhovuje, ale jak to bude dál. Manžel asi tuší, že nocležníka jen tak z postele nedostanete a že ve vašem loži bude mít první a poslední slovo. Něco jiného je pomuchlování a něco jiného trvalý zvyk. Nebudu asi daleko od pravdy, když Ti napíšu, že za pár let se kvůli tomu budete jenom hádat. Dítě si rádo zvykne. Pohodlnosti bych spíš přičítala oddalování řešení situace...dítě chce s námi spát a já mu to umožním, ať je pokoj. Pokoj bude do té doby, než to jednoho z manželů přestane bavit. jen si představ, že se přes dítě pohrabeš z postele do práce. A jestli si myslíš, že dítě bude větší a Ty mu pak normálně vysvětlíš, že odteďka je velké a bude spát samo, mýlíš se. Dítě bude mít svoji pravdu: doteďka to šlo a já jsem tak zvyklé, tak to tak bude dál nezměněné...Vím, o čem mluvím. Mám příbuzné, jejichž první dítě - školák - spí s nimi nadále po mnoha bojích. Druhé dítě u nich v posteli nebylo nikdy. Preventivně. Docela by mě zajímalo, jak na to to mladší nahlíží....

kdyby mi to nebylo hloupé vůči sestře tak vám sem dám foto jejichgpostele, velké letiště po dním ž jsou 2šuflata v jednom 6letá dcera, v druhém 4letý syn a mezi rodiči 2letý synek, všichni jsou spokojení a jejich vzájemný vztah by jim kde jaká rodina mohla jen závidět, ale to je už moc daleko od toho co řeší pisatelka

Magdalenka: Taky jsem jako malá dostala pokojíček relativně brzo, nebyly mi ani tři roky, do té doby jsem měla postel u rodičů. Jenže dodnes si pamatuju, jak jsem se v té velké postleli sama bála, zejména když jsem byla nemocná a měla jsem halucinace z horečky. I manžel má obdobné vzpomínky z raného dětství. Proto jsme obě děti odchovali v naší posteli, tedy kluka v posteli, holka má dodnes přiraženou postýlku, a to jí bude 6. Je právě v období, kdy někdy spí samostatně, protože jí budujeme pokojíček, a někdy spí s námi - nevyhazuju ji, protože čas, kdy odejde definitivně, se blíží. Ona je takové sluníčko a je velice příjemné usínat s ní a povídat jí různé věci, na které se ptá, stejně tak i manžel si s ní často povídá a myslím si, že i to, jaký má k nám vztah, je ovlivněno tím, že je od malička v noci s námi.
Kamarád měl dokonce velkou postel pro 4 lidi a spali pohromadě s oběma syny, dokud byli relativně malí.

kdybych striktně trvala na spaní ve svém, tak jsem se první tri roky u dcery vůbec nevyspala často spala s námi v posteli a rozhodně ji to nepoškodilo pokud se s tebou manžel spravedlivě nestřídá, nemá do toho co mluvit a za řeči o lenosti bych ho kopla, aby se probral

můj 18 měsíční syn spí už od porodnice s náma v posteli.v postýlce spí jen na odpolední spaní
d o postýlky ho musím dát když spinká,neusne a vzteká se,jakmile ho dám do postele okamžitě usne a spinká krásně
sestřičky v porodnici říkali že pokud to vyhovuje nám i malému tak proč ne

Já jsem byla na studeném odchovu podle Klímové-Fugnerové, spaní nejen ve vlastní postýlce, ale ve vlastním pokojíčku.... a později mi maminka řekla, že si mě vůbec neužila. Do hlavy se jim tlouklo, že každé zbytečné nošení, chování a pšíkání dítěte je škodlivé.
Nám spaní společně s dítětem vyhovovalo. Měla jsem štěstí, že blízkost dítěte v noci dělala dobře i manželovi, tak jsme se kvůli tomu nemuseli hádat.
Připadá mi, že v tuhle dobu se matka i dítě chovají ponejvíc pudově.... proč ty vazby trhat?
Odvykání probíhalo nenásilně, napřed postýlka přiražená k posteli, pak trochu dál, pak pokojíček.
Kecy o lenosti ani nebudu komentovat.... všechno už tu zaznělo.

Já jsem taky spíše příznivcem toho, že každý má mít svou postel, ale pokud to někomu takhle vyhovuje tak proč ne.
Moje děti obě spaly od narození v pokojíčku v postýlce a bylo to v pohodě. Malá (má osm měsíců) se budila několikrát za noc ještě nedávno, teď je to tak 1x-2x. Snad už jí to vydrží
S manželem bych si promluvila a pokud by měl kecy tak bych se s ním domluvila, že ho vzbudím pokaždé když se vzbudí malá (páč toho mého teda děti nikdy nevzbudily) a bude to vše absolvovat se mnou. Řeči o tom, že on musí ráno do práce neberu, protože já taky vstávám ráno a končím teda mnohem později než on Pokud má manžel problém s tím, že spí přímo ve vaší posteli co takhle dát do pokojíčku postel a spát s ní tam?

Já jsem měla postýlku u postele, takže jsem jenom natáhla ruku a mimouš byl v klidu. Já bych se bála, že zalehnu a nevyspala bych se vůbec...

Já kojila 19 měsíců a dost často, takže to dopadlo dost často tak, že jsem prostě usnula a dcera spala s námi, když jsem kojit přestala, tak to byl stále zvyk, spala s námi i dál, i když měla vedle postýlku s oddělanou bočnicí, tak stejně vždy přelezla doprostřed. Teď má konečně pokojíček(je jí 2.5 roku), žádný problém se stěhováním nebyl, k nám přijde tak v 5 či 6 ráno. Jsem moc ráda, že jsem ji nijak násilně neučila na její postýlku, když byla evidentně spokojenější s maminkou a já se líp vyspala. Zrovna tak naše dudlíková závislačka během jednoho dne pochopila, že když dala dudlík jinému miminku, tak už ho nemá. Prostě chce asi všechno svůj čas.
Já nejsem zastáncem všelijakých metod na uspávání a já nevím čeho, řídím se sebou a svým dítětem a jsme spokojení na všech frontách, trvá to třeba déle, ale není to stres pro nikoho z nás.
Ovšem můj manžel stojí při mně, ve Vašem případě bych asi opravdu vyzkoušela přinášení a odnášení dítěte manželem.

Teda já zkušenosti zatím nemám, ale osobně by mě asi vytočily kecy o lenosti. Zařídit si věci tak, aby stály co nejmíň (v tomto případě energie) a přitom vyhovovaly, není lenost, ale praktičnost. Na druhou stranu mě trochu dost překvapují reakce v diskusi ve stylu "udělej si to po svém, nenech si do toho kecat". Snad do rodiny patří i manžel, i on je rodič a i on je obyvatel společné ložnice. Je potřeba najít nějaký kompromis nebo oboustranně přijatelnou dohodu, ne se šprajcnout a "dělat si to po svém". TO je zabiják vztahu, ne dítě v posteli.

Samozřejmě že jde o lenost! Nechápu, proč něco dělat složitě, když to jde tak krásně lehce a pohodlně, ke spokojenosti maminky i miminka. Obě naše děti snámi spaly v posteli, obě spinkaly krásně a klidně, přes den neměly otrávenou, unavenou maminku, ale maminku která se do růžova vyspinkala a celý den se jim může věnovat a stíhá i domácnost.
Když v osmi měsících můj kojený syn začal spát celou noc, začala jsem jej až ukládat do postýlky těsně vedle postele. Dcerka u nás v posteli vydržela až do 15 měsíců - nechtěla se mi kupovat další postýlka a ve staré spal syn - jsou od sebe o 14 měsíců - pak Ježíšek donesl dvě opravdové velké postele do pokojíčku a opět bez jediné slzičky se děti nastěhovaly do pokojíčku a spí tam.
Se spaním miminek v posteli mám ty nejlepší zkušenosti a navíc takové přitulené miminko je velmi příjemná záležitost. Teď je mi po nich smutno, manžel se ke mě tak hezky netulí.
Manželovi děti v posteli nevadily, je od přírody taky líný tvor, stejně jako já, takže má pro ulehčování práce pochopení a sám na to teď rád vzpomíná a chlubí se tím před kamarády.

řeči o lenosti by mě totálně vytočily Bohužel, rady, aby si k ní vstával sám, jsou většinou nanic, protože narozdíl od ženské nemá chlap senzory nastavené na dítě, takže v naprosté většině je žena auf a chlap si spí spánkem spravedlivých. Takže leda by ses, Silvie, opravdu naštvala a kopala do něho a třásla s ním, ať jde za malou...
Prvního jsem měla v posteli dost dlouho, s odnaučováním nebyl potom problém. Druhá byla dvojčata a ti holt nespali se mnou v posteli ani jednou, Dva mrňavci, to už je moc. Nevypadá, že by strádali. Ale teď dvouletá horečkovala, tak jsem si ji chtěla vzít k sobě - a ona se vrtěla tak dlouho, dokud jsem ji nedala do její postýlky, a tam si v klidu usnula...
Silvie, dělej to, co cítíš, že je správné. Nenechej si do toho kecat. Od nikoho.

já bych spíš preferovala dát dítě do postýlky, která bude těsně u postele, spíš ze strachu, že v mé posteli bych ho zalehla
A co je to za blbý kecy o lenosti? Ať si milostpán zkusí po každým zakníknutí vstát, po 2 dnech bude kaput