Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Renee - 17.2.2014 12:19
asi by mnoho žen chtělo mít 2 měsíce po potratu jen špatnou náladu. Asi jsi nezažila bolestnou ztrátu.
Nejhorší asi musí být jak každý radí, vše ví nejlépe, ale nepomůže.

Renee: S tímhle naprosto souhlasím. Na fyzické zotavení by měl bohatě stačit ten první měsíc, pokud doktor shledal, že je důvod neschopenku prodloužit, tak to už asi byl důvod v psychice a v tom případě mělo následovat doporučení ke specialistovi přes duši. Sedět nečinně doma a koukat do zdi, to je tak akorát nejlepší cesta, jak se propadnout ještě hloub.

Já mám s potratem velmi čerstvou zkušenost, pravda tedy je, že jsem potratila o měsíc dřív (podle výpočtu ve 12. týdnu, ale plod se zřejmě přestal vyvíjet mnohem dřív, protože jeho velikost už nějakou dobu předtím předpokládanému stáří vůbec neodpovídala), jsem mladší než pisatelka a jedno zdravé dítě už doma mám. Ale bolelo to i tak, to asi vždycky. Nicméně uzavřít se ve smutku a trápit se tím, co mohlo být a nebude, to nemá smysl. Na neschopence jsem byla týden, pak už to na mě všechno doma padalo, tak jsem si vyžádala její ukončení a šup do práce.
Asi budu cynická, ale první půlka těhotenství je podle mě jen naděje na dítě, ne hotové dítě. Dřív se to tak taky říkalo, že je žena "v naději". Ke spontánním potratům dochází pravděpodobně proto, že je plod poškozený, zkrátka je něco špatně od začátku. Naděje se tentokrát nenaplnila, ale je potřeba se s tím srovnat, odtruchlit si to a jít dál, aby se příště naplnit mohla. Věčné tesknění po zmařené naději jen snižuje šance do budoucna, psychická pohoda je pro úspěšné početí a bezproblémové těhotenství hodně důležitá.
Takže Martině bych taky doporučila navštívit psychologa a probrat s ním všechny svoje smutky a strachy. To není žádná ostuda, v těžké životní situaci to může potřebovat každý.
Nějak symbolicky se s tou nenarozenou dušičkou rozloučit asi taky není špatný nápad. Pomůže to tu kapitolu jaksi uzavřít.

Cítím to s Rychlonožkou stejně.

Martino, ti lidé kolem Vás to dost dobře nemohou pochopit, je to nepotkalo, oni dítě neztratili. Měla jste ho v sobě Vy, ne oni. Každý se s tím vyrovná za různě dlouhou dobu. Ve špitále jsem zažila děvče, které jako dosud studující budoucí matku donutila rodina jít k potratu. I v narkóze ji dva museli držet, jak to dítě podvědomě bránila. Po probuzení na nikoho nemluvila...občas si na ni vzpomenu, co asi dělá. U Vás je situace jiná. K potratu došlo samovolně a z určitého důvodu. Vaše dítě by na 90% nebylo v pořádku. Mám známou, co čekala dítě v 19 letech. narodil se jedinec, který se bez ní neobejde. Obětovala mu celý život. Muži jsou v tomhle zbabělci. Dokážou odejít jak od nešťastné ženy, co se nedokáže rychle vyrovnat s potratem, tak od statečné mámy, co se denně pere za to, aby svému těžce postiženému dítěti ulehčila život. Přijměte s pokorou tuhle událost, asi to tak mělo být, protože nějaký důvod to mělo. Rozhodně ne to, aby Vás to položilo. Vaše dítě Vám asi vzkazuje, že nebyl vhodný čas a že přijde jindy. Bojujte. Dejte se do kupy. Abyste byla fit, až se stanete mámou. Hodně štěstí.

Myslím, že problém tkví v tom, že už je ti 35 a dle tvých slov :"Bylo to mé první, vytoužené těhotenství, o miminko jsme se pokoušeli hodně dlouho..".
Tak moc jsi se upnula k tomu, že konečně budeš mít vytoužené děťátko, že tě potrat tolik psychicky zasáhl.
Šest týdnů s tebou cloumaly vzbouřené hormony, ale teď už by ses měla s nastalou situací smířit a hledět dopředu.
Moc času ti na další těhotenství nezbývá, ale je vidět, že zdravotní problémy nemáte a že to jde. Promluv si s někým nezúčastněným, nejlíp s psychologem, a začni zase žít normální život, plánovat budoucnost a těšit se, že příště to vyjde.
Tímhle trojčením od sebe odháníš všechny blízké, včetně manžela. Vzpamatuj se, ať se máš ještě na nějaké "příště" těšit s kým.

Víš, pomohlo by, kdyby sis udělala takový rituál doma. připravila květinu, svíčku, sedla si a povídala si s děťátkem, poděkovala za to, že tě obohatilo,dalo ti poznat jiný druh lásky a péče a poděkovala i za tu krátkou dobu, co bylo s tebou. řekni mu, že bude pořáe součástí tvého života ve tvé paměti, ale že je nutné jít zase dál..

Taky mě překvapilo, na co všechno se dají získat neschopenky. Ten doktor nebude zrovna kvalitní, pokud shledal, že nejsi v pořádku, měl tě poslat na psychiatrii a ne nechat tě doma jen tak bez posouzení specialistou a případné léčby. A pokud mu jen připadalo, že jde o klasickou špatnou náladu, měl tě poslat do práce. Špatná nálada není důvod k pracovní neschopnosti.

- A souhlasím s tím, že bys neměla zůstávat doma - to je k ničemu, budeš o tom přemýšlet pořád dokola,rozpitvávat svou situaci, malovat si černé scenaře ,užírat se a brečet - běž mezi lidi, do práce - věř, že tam přijdeš aspon částečně na jiné myšlenky

...taky souhlasím, že dva měsíce jsou hodně krátka doba na takovou bolest...si vezmi, že skoro celých 6 týdnů se ti zklidňovali hormony !
Zřejmě bylo něco špatně ... možná nějaká těžká vada ... a přiroda to zařidila po svém.
Pokud by ale tvé psychické problémy přetrvávaly daší měsíce, určitě by nebylo od věci zajít si popovídat za psychologem. Uvidíš, že ti to aspon trochu pomůže.

dadka: No nevím,já si začala přemýšlet o dítku,že je a jaké bude až jsem cítila pohyby,do té doby jsem vlastně vůbec nemyslela na to,že jako čekám dítě....Nemít těhotenský průkaz,tak vlastně nebylo vůbec nic jiného,dělala jsem práci dál jako dřív,ani jsem nepřibírala,nic.Jo a k doktorce jsem šla až po 4.měsíci,a pak teprve jsem to řekla manželovi a mámě.

Stalo se to přesně v období, kdy se tělo obvykle zbavuje plodu poškozeného, neschopného přežití. To dítě nebylo v pořádku, takže není za čím plakat. Příroda tě naopak ušetřila mnohem většího trápení. Tohle se v životě stane obrovskému procentu žen, já to měla dvakrát. Není to tragédie. Tragédie je to, co popisuje čtenářka níže - smrt již narozeného dítěte.
Pokud nejsi schopna zvládnout takovou situaci, možná proto nejsi dosud matka. Tvoje dítě by bylo chudák. Co až tě potká skutečná tragédie? Tahle povaha není zrovna výhra do manželství, tak pokud nechceš, abys skončila skutečně sama jak jsi napsala, dej se dohromady, ať ti neuteče manžel.
Nemít děti není nic špatného, i tak se dá prožít hezký život. S hezkém manželství,.

2 měsíce jsou krátká doba na takovou událost. Bolet tě to bude celý život, ale později už budešv zpomínat jen s láskou, bez sžíravé bolesti. Všechno chce svůj řčas. A neuvažuj o tom, že bys nemohla zase otěhotnět a donosit miminko. Ale musíš být v pohodě a zdravá, ne se užírat. Psychika dělá divy a práce, nebo nějaké zájmy taky. Snaž se, aby ti bylo dobře a uvidíš, že to dobře dopadne.

jak je to nespravedlivé na tom světě , někdo by chtěl a nemá a druhej strčí v tom lepším případě dítě do babyboxu ....
ale není všem dnům konec , martino nezoufej a pokud dítě chceš tak pro to něco dělej , je těžký cokoli radit každý se se ztrátou vyrovnáváme jinak ať je to ztráta jakákoli tak každá bolí až přebolí ale člověk nikdy nezapomene....
pokud nezvládneš sama vyhledej odbornou pomoc jak tu holky radí , nic lepšího asi poradit nelze.....

Není pevně daná doba na "otřepání" se z podobných situací... někomu to trvá dýl, jinému kratší dobu. Pokud jsi ale v takovém stavu, žes nezvládala chodit do práce, svěřila bych e do rukou odborníků.¨
Já jsem přila o vytoužené miminko/otěhotněla jsem po třech letech/ v osmém týdnu - bylo to strašné, rodina a známí to tenrát ani nevěděli, podržel mě manžel.

Návštěvou psychologa nic nepokazíš, jen se možná lépe připravíš na příchod miminka.

Nezazila jsme ztratu ditete, ale jinych ztrat a prusvihu jsem si uzila dost. Podle me dva mesice nejsou dost, ja jsem se vzpamatovavala ze smrti mamy 5 mesicu, nez jsem byla shopna fungovat a to ona byla velice vazne nemocna a jeji smrt nas vsechny vysvobodila. Ty jsi cekala novy zivot se vsim pozitivnim, takze dva mesice jsou dost malo na hozeni za hlavu vysnenou budoucnost. Ovsem i kdyz jsou to jenom dva mesice mela bys citit aspon minimalni zlepseni, pokud ho necitis tak nezvladas a byt tebou nestydim se pozadat o radu a pomoc. Ne pribuzenstvo ale odbornika. A to hned dneska, at uz psychiatra kteremu se muzes "vypovidat" nebo nejakou alternativni lecbu. Pokud jsi shopna sebrat silu a sepsat dopis nam jsi shopna sednout k pc a hledat moznosti!
Ze sve zkusenosti bych ti doporucila abys prestala s myslenkami coby kdyby. Ty te spis privedou ke dnu nez pomuzou. Takze ano prisla jsme o dite a mohlo to byt takove ci makove a nikdy si ho nepochovam atd, ale na druhou stranu nikdy nevis co by se z toho uzlizku vyklubalo . A uprimne v tvem veku mas nejakych 5-6roku sanci na tehotenstvi, takze kdyz pro nic jinyho tak k vuli tomu se seber a hledej pomoc co nejdriv, ne zitra ci pristi tyden, ale DNESKA ted hned, protoze cim driv se z tohodle dostane tim driv se muzes pokusit o dalsi. Ano sance na potrat tu je ,ale ta je vzdycky, osobne jsem pro vyzkouseni vseho nez si za dvacert roku rikat coby kdyby..... preju hodne sil a neplytvej casem!