Rodičovské přehmaty
Opět se musím k něčemu přiznat: já jsem ve svém jedenáctiletém mateřství už nasekala ve výchově svého milovaného syna spoustu chyb. Leccos jsem podcenila, na leccos jsem se vykašlala a něco ani nezkoušela. Proto se vám dnes svěřím alespoň s částí toho, co bylo prokazatelně špatně, aby se ty z vás, které jsou prozatím ve šťastném životním období nazývaném „Někdy-v-budoucnu-mít-děti-asi-budu-ale-teď-mi-s-tím-dejte-svatý-pokoj!“ mohly informovat o tom, čeho se v budoucí výchově potomstva určitě vyvarovat. Ostatní nechť se zasmějí či zatlačí soucitnou slzu nad ubohou chybující supermatkou…
Já jsem nejvíc chyb dělala v noci. Zejména můj hysterický sklon kontrolovat, jestli můj uzlíček v postýlce dýchá (nejlépe se mu spalo na bříšku a to je přece strašně špatně), mi nedal zamhouřit ni jednu bulvu na dobu delší než hodinu – jako by ve mně tikal nelítostný budík. Navíc se mi povedl vpravdě husarský kousek – naučila jsem svého syna na držení ručičky. Zpočátku to fungovalo jako zázrak – křikloun přestal s rušením nočního klidu a usnul, takže matka mohla upadnout zpět do bezvědomí, sice s rukou mezi špršlemi zkroucenou do nelidského úhlu, ale bylo ticho. Jenže ten malý sirén (nebo jak se správně nazývá sameček od sirény) si na to zvykl a tvrdě ruku vyžadoval. Procitnul-li v noci a máminu ruku nenašel, rozpoutal malajský bengál.
V době, kdy mu rostly zuby a budil se co čtvrthodinu, nemusela se matka se spánkem vůbec obtěžovat. Zvláště tak ve dvě nad ránem jsem měla chuť si vyžadovanou ruku odhlodat a věnovat mu ji do postýlky navěky. 
Nepomohlo ani vzít si tyrana do postele, jelikož již odmala cvičil i v noci své nožní svalstvo a okopával mi citlivá místa s neomyslnou přesností mistra kung-fu. Navíc měnil často spací polohy, takže jsem se několikrát probudila s polovinou těla ve vzduchu těsně před pádem z postele, zatímco si malý oplácaný andílek udělal pohodlí NAPŘÍČ mojí postelí. Zkrátka – jestli můžu radit, pořiďte si postýlku nejlépe i s uzamykatelnou mříží a umístěte ji do pokoje v jiném podlaží. V hlídání miminka vám pomůže elektronická chůvička a tu si pro jistotu nastavte na co nejtišší chod (případně vyndejte baterie).
A co teprve jídlo! Samostatná kapitola psaná matčinou krví. Můj otesánek měl (a má bohužel dodnes) sklon nepozřít nic, co se mu nepozdávalo už od pohledu, takže kupříkladu papudeklové skleničkové příkrmy zavrhnul jednou provždy po požití čtvrt lžičky karotkového pyré. Zato třeba banány by mohl coby batole klidně desetkrát denně až do absolutní zástavy zažívacího traktu. Jakmile začal chodit a posléze i jíst skoro totéž co my, udělala jsem pár zásadních chyb v ochutnávání nových věcí – po jediné kuličce červeného rybízu odmítal téměř půl roku pozřít cokoliv v červené barvě. S kiwi to mělo podobný průběh až na to, že odpor k zelené složce stravy mu vydržel dodnes. Jestli tedy opět můžu radit – šoupněte před prcka talíř, a pokud tím pohrdne, nechte ho hladovět do příštího jídla. Naučte ho už odmala, že život je prostě krutý a matka se nedá ovládat bezzubým monstrem tak snadno.
Je mi jasné, že čím bude syn starší, tím víc se mé výchovné přehmaty budou drát na světlo boží. Uvažuji o dezerci nejlépe tak na Nový Zéland alespoň do jeho dvacetin.
A co vy? Také občas výchovně přehmátnete? A s jakými následky?
1.10.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 60 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Rodičovské přehmaty
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Almega: pokud ti tvoje dospělé děti vyčetli tvoji výchovu, měla bys zapřemýšlet, kde jsi udělala chybu, co jsi udělala špatně. 
Jsem taky zastánce tvrdší výchovy ve smyslu: neuspávat, nedovolit rejpání v jídle (no tak dobře, nechť se rejpe, ale sní to!)atp. Myslím, že tato výchova je přínosem i úlevou nejen pro matku, ale taky pro samotné dítě. Dítě, které má každý večer amok z toho, že má jít do postele- to neee! a co když vyjimečně není rodič se svým rituálem při ruce, to bude dítě předvádět hlasité divadlo až do rána? U první dcery jsem přesně v půl roce usoudila, že je čas na to, aby usínala stylem: položit do postele, zavřít dveře a spát. Už druhý den pochopila, že to tak zůstane a žádný cirkus se nekonal. S krmením byl problém jen u mimin, obě děti málo sosaly, já bojovala s nedostatkem mlíka, ony pít nechtěly.. ještě jsem si pořídila kojeneckou váhu a počítala kojné přírůstky (byly mizerné), čímž jsem se nervovala ještě víc. Půl roku a normální strava byla pro nás vysvobozením. No a dneska když se stoluje, tak se stoluje -a pokud se jim jídlo moc nepozdává i tak- dokud to nesní, nesmí vstát od stolu (porce dávám menší, spíše si mohou přidat). Snažím se být důsledná, ale pravda je, že se cítím být vyčerpaná, denně dojde k tomu, že na děti křičim, mám už skoro pocit, že na tiché povely se odnaučily vůbec reagovat.
Co vidím ve své výchově dětí jako nedotažené, je cucání palečku při usínání a kousání nehtů. Řeším to u 2 leté dcery, zatím nepříliš razantně.. ale nevim si s tim rady - existuje takový hooodně hořký lak na nehty pro tento účel, leč mojim dětem navyklým na hořké čaje apod. se asi tak nechutně hořký nezdá.. Rukavičky jsem zkoušela jednou a psychicky jsem to nevydržela (ječela jak protržená a strhávala je z rukou s naprostou nepříčetností) - asi se budu muset obrnit a učinit další pokus.. Nebo někdo něco poradíte?
mam-ča: praveze moje dieta ziadne knizky necitalo a vyvija sa nejak individualne 
ma len tu smolu, ze ma mamu potvoru, kotra chce cas pre seba a pravo na oddych 
ale zas dosledok mojej vychovy je skvele dieta, na ktore v skolke nedaju dopustit 
ruzenka: Jsi šťastná žena, tak si toho važ ! 
Máš hodné dítě, které se vyvíjí podle učebnicových tabulek, tak nezbývá než Ti popřát, aby vám to vydrželo. 
ja som krkavcia matka!!!!! 
aspon podla tohto clanku
dcerku som ulozila do postielky hned ako sme prisli s porodnice, zaspava od narodenia sama vo svojej postielke. hoci som sama, nespava so mnou v manzelskej posteli, len ked je chora, tak tie prve dve tri noci, ked je najhorsie...ved aj ja si musim oddychnut!!!!
od jej dvoch rokov sme vo vlastnom a od vtedy je vo svojej izbe a ja vo svojej... neuveritelne som sa tesila, ze mame kazd svoj priestor
s jedenim ma princezna vypiekla, v troch mesiacoch odmietla mlieko...dva tyzdne bola len na caji, potom som to vzdala a presli sem na normalnu stravu, zje takmer vsetko, aj ked mava obdobie kedy vymysla - holt, mas smolu, je to jedine jedlo, ked sa nenajes, budes hladna ...
ziadne nosenie na rukach ked plakala, a to sa budila v noci kazdych 4ť minut, ked bola mrnava a o kontrolovani, ci dycha to mi ani nenapadlo 
teraz neviem, ci sa ma hanbit, ked som bola taka tvrda
Bohužel a nebo bohudík, naše zkušenosti prostě nikoho nezajímají. Každý si to prostě udělá po svém a také je podstatné co nám miminko dovolí. Moje dcera měla jasno, jak její dítě s něma v posteli nebude spát. Má přece chůvičku. No jak to dopadlo je Vám jasný. No a těm, co to dodrželi jim to ty děti prostě umožnily ( jsou hodné, povahově klidné atd.) . Dám příklad. Jedna moje známá kudy chodila, tudy tvrddila že dudlík neexistuje. První dítě - vše proběhlo jak řekla. Měla patent na rozum , jak to mají dělat ostatní. Druhé dítě - jiné dítě , a ejhle chlapečel dudlal snad do dvou let. Když jsem se jí ptala na její zásady, tak řekla kdo to má vydržet. No a tak je to se vším .
caira: a to jsme první rok bydleli u tchánovců - ale přežili jsme všichni
.gif)
Jarča*: 
jako to bych v září páchala první sebevraždu
mam-ča: 9:11 - pouze pisu zkusenost me tchyne
to vis, to je samo jina, tchyne je od rany s nikym se nepare.. na druhe strane v rodine meho manzela udajjne ztloustla i zelav tak, ze ji byl maly krunyr 
evropka: v lednu mi bylo 18, v únoru jsem se vdávala, v květnu maturovala a v srpnu se narodil malej. Tak uznej, že na nějaké spekulování, jak co dělat, nebylo moc času
Jak já se těším, až mé 18-leté mimi odejde na VŠ do Prahy-doufám. Říkám si, že mě bude vředit pak jen manžel. Ale 29-letý chlapeček je už déle v cizině a je mi po něm moc smutno.Tak nevím. A chyby při výchově? Snad jsem ani nedělala nic předpisově.
.jpg)
Jarča*: v18?????????šikulka jaru
Moje dospělé děti taky nic moc nevyčítají. Pouze mladší dcera mně vyčetla, že jsem si s ní v její pubertě moc nevykládala. Jsem od přírody ukecaná, snažila jsem se, ale ona to brala jako zásah do jejího soukromí a byla skoupá na slovo. Tak jsem to respektovala. Asi to bylo špatně a měla jsem to z ní páčit.
Kočkomilka: vidíš, já jsem to měla zase naopak - první jsem měla v 18, tak jsem s tím moc cavyků nedělala a brala jsem to, jak to je. Řekla bych, že nejvíc úzkostlivá jsem byla až při třetím. A ty zkušební by se mohly někde půjčovat
Almega: mně moje dospělé děti naštěstí zatím nic nevyčítají...
