Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Opět se musím k něčemu přiznat: já jsem ve svém jedenáctiletém mateřství už nasekala ve výchově svého milovaného syna spoustu chyb. Leccos jsem podcenila, na leccos jsem se vykašlala a něco ani nezkoušela. Proto se vám dnes svěřím alespoň s částí toho, co bylo prokazatelně špatně, aby se ty z vás, které jsou prozatím ve šťastném životním období nazývaném „Někdy-v-budoucnu-mít-děti-asi-budu-ale-teď-mi-s-tím-dejte-svatý-pokoj!“ mohly informovat o tom, čeho se v budoucí výchově potomstva určitě vyvarovat. Ostatní nechť se zasmějí či zatlačí soucitnou slzu nad ubohou chybující supermatkou…

Já jsem nejvíc chyb dělala v noci. Zejména můj hysterický sklon kontrolovat, jestli můj uzlíček v postýlce dýchá (nejlépe se mu spalo na bříšku a to je přece strašně špatně), mi nedal zamhouřit ni jednu bulvu na dobu delší než hodinu – jako by ve mně tikal nelítostný budík. Navíc se mi povedl vpravdě husarský kousek – naučila jsem svého syna na držení ručičky. Zpočátku to fungovalo jako zázrak – křikloun přestal s rušením nočního klidu a usnul, takže matka mohla upadnout zpět do bezvědomí, sice s rukou mezi špršlemi zkroucenou do nelidského úhlu, ale bylo ticho. Jenže ten malý sirén (nebo jak se správně nazývá sameček od sirény) si na to zvykl a tvrdě ruku vyžadoval. Procitnul-li v noci a máminu ruku nenašel, rozpoutal malajský bengál.

V době, kdy mu rostly zuby a budil se co čtvrthodinu, nemusela se matka se spánkem vůbec obtěžovat. Zvláště tak ve dvě nad ránem jsem měla chuť si vyžadovanou ruku odhlodat a věnovat mu ji do postýlky navěky. Nepomohlo ani vzít si tyrana do postele, jelikož již odmala cvičil i v noci své nožní svalstvo a okopával mi citlivá místa s neomyslnou přesností mistra kung-fu. Navíc měnil často spací polohy, takže jsem se několikrát probudila s polovinou těla ve vzduchu těsně před pádem z postele, zatímco si malý oplácaný andílek udělal pohodlí NAPŘÍČ mojí postelí. Zkrátka – jestli můžu radit, pořiďte si postýlku nejlépe i s uzamykatelnou mříží a umístěte ji do pokoje v jiném podlaží. V hlídání miminka vám pomůže elektronická chůvička a tu si pro jistotu nastavte na co nejtišší chod (případně vyndejte baterie).

A co teprve jídlo! Samostatná kapitola psaná matčinou krví. Můj otesánek měl (a má bohužel dodnes) sklon nepozřít nic, co se mu nepozdávalo už od pohledu, takže kupříkladu papudeklové skleničkové příkrmy zavrhnul jednou provždy po požití čtvrt lžičky karotkového pyré. Zato třeba banány by mohl coby batole klidně desetkrát denně až do absolutní zástavy zažívacího traktu. Jakmile začal chodit a posléze i jíst skoro totéž co my, udělala jsem pár zásadních chyb v ochutnávání nových věcí – po jediné kuličce červeného rybízu odmítal téměř půl roku pozřít cokoliv v červené barvě. S kiwi to mělo podobný průběh až na to, že odpor k zelené složce stravy mu vydržel dodnes. Jestli tedy opět můžu radit – šoupněte před prcka talíř, a pokud tím pohrdne, nechte ho hladovět do příštího jídla. Naučte ho už odmala, že život je prostě krutý a matka se nedá ovládat bezzubým monstrem tak snadno.

Je mi jasné, že čím bude syn starší, tím víc se mé výchovné přehmaty budou drát na světlo boží. Uvažuji o dezerci nejlépe tak na Nový Zéland alespoň do jeho dvacetin.

A co vy? Také občas výchovně přehmátnete? A s jakými následky?