Promiňte. Já si tady přižebrávám k důchodu.
Vyjela jsem po eskalátoru z metra na Karlově náměstí a oslovila mne žena kolem šedesáti let. Na první pohled slušně a čistě oblečená, čistá, učesaná, s kabelkou v ruce. Ostýchavým hlasem mne požádala o pomoc.
Prý jí před chvílí někdo ukradl peněženku a ona nemá peníze na lístek. Ptala se, zda bych jí mohla věnovat 32 korun, protože z jízdy na černo má strach. Trochu jsem se zarazila, bleskově vyhodnotila situaci a řekla si, že do takové situace se může dostat kdokoli. Vytáhla jsem peněženku, odpočítala 32 korun a vtiskla je té paní do dlaně. Moc mi děkovala a hned se odebrala po schodech dolů směrem k nástupišti. Já jsem zašla do pasáže koupit si svačinu do práce.
V obchodě jsem se nějakou chvíli zdržela ve frontě u pokladny. Vycházela jsem z pasáže přesně v místě, kde mne ta nešťastnice oslovila. A co nevidím. Stála tam opět, jen na sobě neměla sukni a halenku, ale kalhoty a svetřík. Tyto mimikry jsem sice nepochopila, nicméně jsem si okamžitě připadala jako blbec a přistoupila k ní:
„Vy tady čekáte, až vám někdo dá peníze na lístek, viďte?“ Otočila se a očka jí poplašně zamžikala. „Ano,“ odpověděla tichým hlasem a hned dodala:
„Nezlobte se, já jsem vám před tím lhala. Jsem sama a mám velmi nízký důchod, který mi pokryje jen tak tak nájem bytu. Tak si tímhle způsobem přižebrávám na jídlo.“ Přepadla mne jakási směsice pocitů: soucit a vztek v jednom. A také bezmoc z toho, že u nás jsou lidi, kteří nemají ani na kus jídla. A zároveň jsem se na tu paní zlobila, že mne obelhala a udělala ze mne pitomce. Na druhou stranu, fakt je, že kdyby neměla připravenou tu historku s ukradenou peněženkou a jen tam stála s nataženou dlaní, patrně bych jí nic nedala. Protože to by mohl člověk dávat v Praze pomalu na každém rohu.
Vyčítavě jsem jí řekla, že mne mrzí, jak mne obelhala. Koukala na mne provinile a já se otočila a odešla. Dobře mi nebylo. Možná jsem se u ní pak už neměla zastavovat a nechat v sobě hezký pocit, že jsem pomohla člověku v nouzi. Takhle mi na patře zůstala podivná pachuť, kterou nejsem schopná identifikovat. Ta paní může být skutečně ve velké nouzi, na druhou stranu pokud se jí podaří denně nachytat dvacet, třicet takových důvěřivců, jako jsem já, tak je její měsíční příjem včetně důchodu větší než můj plat.
Jsem poučená. I když, pravda, stejně nevím, jestli až příště potkám někoho, kdo na první pohled vypadá slušně a bude mít nějakou věrohodnou historku, mu opět nenaletím. Protože se přiznám, že nevím, co je horší: Minout někoho, kdo je možná v opravdové nouzi a nepomoci mu, anebo riskovat, že budu za naivního blbečka, který svými pracně vydělanými penězi přispívá někomu, kdo to možná vůbec nepotřebuje.
Jak odoláváte podobným pouličním prosebníkům vy? Podařilo se vám vypěstovat si dostatečně hroší kůži, nebo čas od času podlehnete?
14.6.2013 Rubrika: | Komentářů 54 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Promiňte. Já si tady přižebrávám k důchodu.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Ještě jsem zapomnělůa na paní, která mjně taky minulý týden, jkak jsem šla od lékaře, zastavila a říkala mně, že jsem velmi sympatická a že se dožiju 82 roků, že mě během tří týdnů čeká štěstí, odehnala ode mě zlé duchy a předpověděla mně budoucnost. A že si mám dát pozor na závistivé lidi. Potom po mně chtěla nějaké peníze, dala jsem jí 50.korun, ale chtěla víc. Tak jsem jí přidala. Včera jsem ji potkala znovu, ale asi si mě pamatovala a jen mně popřála pěkný den.
Čas od času podlehnu. Nevím proč, ale oslovuje mě každou chvíli někdo. Asi vypadám na to, že bych se rozdala, ale to není vůbec pravda. Vždycky se zeptám, na co peníze ten dotyčný potřebuje. Jednou, když jsem byla pro noviny, za mnou vyběhla z trafiky paní, jestli bych jí nedala 30 korun. Ptala jsem se jí ny co a ona odpověděla, že na cigarety. Tak s tou jsem vyběhla.Minulý týden zrovna stál před Hypernovou chlapík a chtěl po mně peníze na jídlo, že už 2 dny nejedl. Dala jsem mu 50 korun a za chvíli jsem ho viděla, jak je utrácí v sázkové kanceláři.
Je hodně důchodců, kteří buď bydlí nebo se najedí. Především těch, kteří žijí sami. Když jsou dva, je to určitě lepší, dají důchody dohromady. Je to ostuda, když člověk po 40. letech práce nemá skoro na nájem a nemůže důstojně žít.
Za posledních několik let jsem nikoho nepotkala,kdo by natahoval ruku nebo chtěl na něco peníze....Já tedy jsem ochotná dávat klidně i 50 kč,lituju ty bezďáky a přispěju jim na tu jejich alkoholickou pohodu,oni se už ani nechtějí stát "normálními",tak co...Vzpomněla jsem si,že jsem vlastně letos dala nějákému zástupci "háre krišna",dal mi za to brožůru o věčném životě,docela zajímavou...Kdybych měla malý důchod(no už se to brzy dozvím,koli mi dají....),tak dokud bych mohla na nějakou brigádu,tak bych dělala,ale co když už se nic nenajde?? Děti ani manžel nejsou,tak žebrání je nejjednodušší...Já osobně dávám za vinu státu,že nechá lidi v důchodu živořit,rozhazujou se a rozkrádají státní finance,a na to,aby byl zaručen minimální důchod v takové výši,aby člověk mohl důstojně žít,na to není...Někdo celý život žije z ruky do huby a ani na stará kolena to není jiné...Bohužel znám několik takových lidí a je to moc smutné!
kareta: 0:45 
.gif)
zatím nečtu diskuzi...ale dík za tip Merylko....dnes jdu na nádraží....no co ? taky mám malej důchod... a na šminky a mlsnoty mi to vysomrované bude staččit....
néé vážně, hlavně je to ostuda tohoto státu....však jim se to nestane aby neměly co do huby...!!!!
mě když somrák zastaví tak mu řeknu žě mu koupím jídlo....skoro každej mě pošle někam protože chce peníze na chlast....jen jednou jsem dala klukovi půlku krájenýho chleba , nacpal ho do baťohu a měl radost jako malý děcko....
Ne nemám vypěstovanou hroší kůži. U bezďáků před supermarkety ano. Ale poslední 2 případy vyměknutí.:
V zádveří velkého kostela v Brně seděl člověk a žebral, o 10 kč. Tak jsem mu je dala. Když jsem vyšla ven, slušně mě oslovil jeden pán, vzal si mě stranou a vyptával se, jestli jsem tomu člověkovi ve vnitř něco dala. Pak mi udělal přednášku, že se podílím na zaneřádění města, že to stejně propije a líčil mi svůj životní příběh, kdy on také skončil bez domova, šel do azylového domu, a postupem času se z toho vyhrabal a nežebral.
Poslední případ kdy jsem vyměkla byl letos koncem zimy. Šla jsem z práce o hodně dříve, zhruba v době kdy chodí domů děti školou povinné. Sněžilo, vítr, zima… počasí, že by psa nevyhnal. Oslovil mě asi 13-ti letý kluk. „Prosím, zapomněl jsem doma peníze, bydlím v sousední vesnici, dáte mi prosím na autobus?“ Sice jsem se ho ptala, kde má spolužáky, a že zde (okresní město) má jistě kamarády, proč si nepůjčil od nich?? Neodpověděl, což mi již začínalo být divné. A koukal takovým tím prosebným psím pohledem a slušně opakoval svou žádost. Jelikož mám doma syna jen o trochu staršího, a také dojíždí z malé vesnice do ZŠ, říkala jsem si těch 12 kč mě nezabije. Proběhlo předání mincí, popojdu asi 50 metrů, a opět mě osloví člověk, nyní žena středního věku, s dotazem, jestli jsem mu něco dala. A ona mi povídá, „Vy ho neznáte, viděla jste ho po prvé?“, já že ano, a ona mi povídala, že zde je skoro každý den, že shodou okolností zná jeho maminku, že je ze slušné rodiny, dobře zabezpečené…. No jo a pak se v tom vyznej.
Kassy: Taky jsem jí naletěla - vysoká, štíhlá, tmavý dlouhý vlasy... Chodila snad celým Brnem.
Je fakt, že se těžko pozná jestli je ten člověk opravdu v nouzi, nebo je to švindl. I já jsem několikrát zašla koupit jídlo "potřebnýmu" a ocitla jsem v zádeli ani nevím jak. Spíš dám pytlík granulí posedávačům s pejskama, protože těch zvířátek je mě doopravdy líto. Ti na výběr nemají.
.jpeg)
Já občas dám něco málo i nějakému bezdomovci. Vím, že to asi propije, ale člověk nikdy neví kam až ho osud zanese a mít známé nikdy není na škodu Vím, že si to někteří zavinili sami, ale jsou i tací, kteří do toho spadli. Znám pána, který je dnes bezdomovec. Podnikal, měl společníka, docela jim to šlo. Společník na něj ušil boudu, vzal si jeho ženu, ta manžela vyhnala ze společného domu, který ale byl psaný na ni. Ten pán zůstal bez práce, bez střechy nad hlavou, bez peněz.
Milda3: teď to po sobě čtu a napsal jsem volovinu,má být,takhle si vyžebrává na chlast,ne na vlak
.gif)
Jarča*: 
kasu drží manželka - to je dobrák...mě to prostě někdy drásá,když je tam vidim postávat s tou nataženou rukou a psíkem vedle sebe,to je mi kolikrát víc líto toho pejska
Milda3: to snad neni pravda
Milda3: na vlak nebo na chlast?
loupák: tam co mám zahradu tak ho někteří znaj,bezdomák to není,má prej paní a o nohy přišel když prej před 30 roky ožralej skákal po rozjezdu do vlaku a takhle si vyžebrává na vlak
loupák: no tak u nás musím brzdit spíš já manžela Nejlepší je, když ho někdo osloví někde na parkovišti, a on ho odkáže na mně, že kasu držím já . To už to pak zachraňuju jenom tím, že říkám, že platím kartou, a žádné drobné nemám.
Milda3: no to je síla,takhle sprostej invalidní bezdomovec...spíš mi přijde,že na to vyloženě čeká,aby ho z toho vozejku někdo sejmul a platil mu nemocenskou,takovýhle zoufalci jsou velice vynalézaví
Jarča*: 
mám to stejné jako ty,čas od času podlehnu,hlavně v době předvánoční,to jsem celkově nějak naměkko,ani nevím proč a letos teda extrémě,až mě musel manžel brzdit,ať to nepřehánim
...
