Rodičovské přehmaty
Opět se musím k něčemu přiznat: já jsem ve svém jedenáctiletém mateřství už nasekala ve výchově svého milovaného syna spoustu chyb. Leccos jsem podcenila, na leccos jsem se vykašlala a něco ani nezkoušela. Proto se vám dnes svěřím alespoň s částí toho, co bylo prokazatelně špatně, aby se ty z vás, které jsou prozatím ve šťastném životním období nazývaném „Někdy-v-budoucnu-mít-děti-asi-budu-ale-teď-mi-s-tím-dejte-svatý-pokoj!“ mohly informovat o tom, čeho se v budoucí výchově potomstva určitě vyvarovat. Ostatní nechť se zasmějí či zatlačí soucitnou slzu nad ubohou chybující supermatkou…
Já jsem nejvíc chyb dělala v noci. Zejména můj hysterický sklon kontrolovat, jestli můj uzlíček v postýlce dýchá (nejlépe se mu spalo na bříšku a to je přece strašně špatně), mi nedal zamhouřit ni jednu bulvu na dobu delší než hodinu – jako by ve mně tikal nelítostný budík. Navíc se mi povedl vpravdě husarský kousek – naučila jsem svého syna na držení ručičky. Zpočátku to fungovalo jako zázrak – křikloun přestal s rušením nočního klidu a usnul, takže matka mohla upadnout zpět do bezvědomí, sice s rukou mezi špršlemi zkroucenou do nelidského úhlu, ale bylo ticho. Jenže ten malý sirén (nebo jak se správně nazývá sameček od sirény) si na to zvykl a tvrdě ruku vyžadoval. Procitnul-li v noci a máminu ruku nenašel, rozpoutal malajský bengál.
V době, kdy mu rostly zuby a budil se co čtvrthodinu, nemusela se matka se spánkem vůbec obtěžovat. Zvláště tak ve dvě nad ránem jsem měla chuť si vyžadovanou ruku odhlodat a věnovat mu ji do postýlky navěky. Nepomohlo ani vzít si tyrana do postele, jelikož již odmala cvičil i v noci své nožní svalstvo a okopával mi citlivá místa s neomyslnou přesností mistra kung-fu. Navíc měnil často spací polohy, takže jsem se několikrát probudila s polovinou těla ve vzduchu těsně před pádem z postele, zatímco si malý oplácaný andílek udělal pohodlí NAPŘÍČ mojí postelí. Zkrátka – jestli můžu radit, pořiďte si postýlku nejlépe i s uzamykatelnou mříží a umístěte ji do pokoje v jiném podlaží. V hlídání miminka vám pomůže elektronická chůvička a tu si pro jistotu nastavte na co nejtišší chod (případně vyndejte baterie).
A co teprve jídlo! Samostatná kapitola psaná matčinou krví. Můj otesánek měl (a má bohužel dodnes) sklon nepozřít nic, co se mu nepozdávalo už od pohledu, takže kupříkladu papudeklové skleničkové příkrmy zavrhnul jednou provždy po požití čtvrt lžičky karotkového pyré. Zato třeba banány by mohl coby batole klidně desetkrát denně až do absolutní zástavy zažívacího traktu. Jakmile začal chodit a posléze i jíst skoro totéž co my, udělala jsem pár zásadních chyb v ochutnávání nových věcí – po jediné kuličce červeného rybízu odmítal téměř půl roku pozřít cokoliv v červené barvě. S kiwi to mělo podobný průběh až na to, že odpor k zelené složce stravy mu vydržel dodnes. Jestli tedy opět můžu radit – šoupněte před prcka talíř, a pokud tím pohrdne, nechte ho hladovět do příštího jídla. Naučte ho už odmala, že život je prostě krutý a matka se nedá ovládat bezzubým monstrem tak snadno.
Je mi jasné, že čím bude syn starší, tím víc se mé výchovné přehmaty budou drát na světlo boží. Uvažuji o dezerci nejlépe tak na Nový Zéland alespoň do jeho dvacetin.
A co vy? Také občas výchovně přehmátnete? A s jakými následky?
1.10.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 60 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Rodičovské přehmaty
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Žádné zkušební,na definitivní bychom neměli sílu.Jak fyzickou tak duševní.A nedejbože si rodit i ty zkušební vzorky.První jsem taky chodila furt kontrolovat,držela si můj prst a byla jsem na světě jen pro ni. Při druhém už jsem byla otrlá,jen jsem ho hlídala po jídle,protože dost zvracel. S jídlem problém nebyl až do základky,pak začali oba dva určitá jídla odmítat.Tak je nevaříme ani doma.Nebo je nenutíme je jíst.Ale když se dožili 21 a 23 let,tak jsem až tak moc přehmatů nudělala.
Popis mých výchovných chyb by vydal na několik knih, tak je raději nezveřejním. Přesto z nich vyrostli docela dobří lidé, vlastně hodně dobří lidé.
Minulý týden jsem se seznámila s mladou rodinou s dvouletou holčičkou a byla jsem okouzlena. Hezké a dobře vychované dítě, krásně mluvila, rodiče se jí hodně věnovali a přitom ji nijak nerozmazlovali. I v restauraci se chovala docela hezky, ne zakřiknutě. Občas se trochu nudila. Když začala vypadat, že začne dělat neplechu, tak ji matka něčím zabavila a zase to bylo milé dítě. Radost pohledět.
Dospělé děti nám jednoho dne stejně všechno,co jsme podle nich udělali špatně,vyčtou....
Moje exšvagrová prohlašovala: " to dítě je nějaký tichý, není mrtvý?
mam-ča: po dvou "zkušebních" už by se mi do "definitivních" nechtělo.
dost věcí hooodně podobných se mi vybavilo
dost věcí hooodně podobných se mi vybavilo
mam-ča: ty zkušební bych pak poslal dál, ať si to na nich nacvičí zase někdo jinej
Jarča*: Taky me velice pobavilo, kdyz jsem pred 2 lety byla s klokanama v restauraci a nase holky mely problém si neco vybrat. Svagrovka to komentovala,ze to jejich dcera nikdy nebude takhle vybíravá, ona bude odmala jíst vsechno. Phine tenkrát byla 4 mesíce, dneska je jí 2,5 roku a to co predvádí u stolu je i pro otrhlé povahy zázitek, teda pokud slecna vubec u stolu sedí
Jarča*: Každý nejlíp ví, jak vychovávat cizí děti. Ty vlastní ho pak dostanou do kolen...
Suiza: Nejlepší by bylo, porodit si tak dvě až tři děti na zkoušku, a pak teprve po nabytých zkušenostech ty definitivní.
Ale co pak s těmi "zkušebními" ?
Syn se snachou čekají mimino, zrovna teď naposledy na návštěvě mluvili o tom, jak děti co nejlíp vychovávat, tak jsem si v duchu říkala - jen počkejte...
Jojo, to se to po bitvě hodnotí:-) Já teď taky vím, co bych měla dělat jinak....ale halt teprve chybama se člověk učí. A vychovávat dítě není nic lehkého. Kromě zásad tam hraje roli i povaha jak matky, tak dítěte. Pak taky okolní prostředí. Jinak přistupují mámy k dětem někde v Arábii, jinak ve Švédsku a jinak v Čechách:-)
Stanik: Nojo, chceš-nechceš můžeš praktikovat na normální zdravé dítě. Takové jsem měla jen jedno.
Když máš k tomu dvě průsvitné vychrtlé napodobeniny dítěte, co vypadaj jak staženej králík, tak je krmíš jak husu šiškama, aby to neumřelo hlady...
Sofffie, Ty mě vždycky svými humornými životními zkušenostmi vrátíš dobrou náladu.
Nic tak člověka nepotěší, jako cizí neštěstí !
Chystám se až budu v penzi, že sepíšu rodinná dramata z výchovy mých tří vejlupků, a moc se těším, až budou mít vlastní potomstvo, a budou mi chodit plakat na rameno, jaký jsou to sígři.
To pak vytáhnu "rodinné sebrané spisy", a dostanou to jako povinnou četbu.