Tvrdí, že má deprese, a vynucuje si lítost
Sedíme v kanceláři čtyři kolegyně. Vzájemně si rozumíme, nepanuje mezi námi žádná nevraživost či soutěživost, jsme vlastně kamarádky. Občas si po práci zajdeme ještě někam sednout na skleničku, někdy vyrazíme do kina či do divadla. Musím říct, že je mi v tom našem kolektivu opravdu dobře, kdyby…
Kdyby mne v posledních měsících čím dál více jedna z mých kolegyň nevysávala až do morku kostí. Zjistila jsem, že mi vyloženě odebírá energii a kolikrát se cítím jako vymačkaný citron. Přitom ji mám samozřejmě ráda, nechtěla bych jí ublížit. Jen hledám nějakou cestu, jak se dostat ven z toho kruhu, v němž jsem se ocitla.
Ta kolegyně se jmenuje Věra, nastoupila k nám asi před rokem a půl. V podstatě hned mezi nás zapadla. Po nějakém čase se nám začala svěřovat se svými starostmi a vždycky u nás našla pochopení a dostatek zájmu. Chápaly jsme ji, která z nás se občas nepotřebuje podělit o to, co ji trápí.
Jenže Věra nějak ztratila soudnost a nedokázala najít tu správnou míru. Její stěžování se postupně začalo stávat tématem číslo jedna a v podstatě jsme se pak již nebavily o ničem jiném než o jejích problémech. Jistě, když člověka potká něco závažného, je to samozřejmé. Ale pro ni je problém doslova všechno.
Každou maličkost řeší, ze všeho se hroutí, často roní slzy a snaží se vzbudit lítost. Přitom se v drtivé většině věcí nejedná o nic extrémně zásadního, naopak, jsou to čistě provozní rodinné či jiné „problémy“, které řeší každá z nás. Akorát Věra se ze všeho doslova hroutí a staví se do pozice nešťastné, zoufalé ženy, na kterou je toho moc a ona z toho má deprese.
Vypadá to tak, že její život je jedna nepřerušovaná čára plná nespravedlivých nástrah, které jsou na ni políčeny. A 
o všech se chce bavit, do mrtě je rozpitvávat a hlavně slyšet – chudinko, máš toho moc, to je hrůza.
Hroutí se z toho, co má zabalit dítěti na školu v přírodě, že slíbili rodičům vymalovat byt, před manželovou cestou do lázní byla úplně na prášky, protože „co když se tam s nějakou spustí, jak to tady zvládnu všechno sama…“ Pořád dokola omílá, jak to má těžké, jakou má honičku, dítě ve škole, mladší ve školce, vyžaduje soucit a pochopení, když si stěžuje, jak kolikrát nemá sílu doma ani uklidit, v pondělí nás informuje, že byla tak strašně unavená, že celou sobotu prospala…
Nedokážu to přesně popsat. Ale je to neskutečně vyčerpávající. Ostatní dvě kolegyně už ji dokázaly směrem k sobě docela usměrnit, já jsem taková měkčí, takže jsem tu sílu v sobě nenašla. Bylo mi jí líto. Takže se Věra zaměřila na mne a každý den do mne hustí své „neřešitelné“ pseudoproblémy, vyžaduje, rady, podporu, pochopení, přičemž každou radu okamžitě spláchne nějakým protiargumentem, proč to či ono nejde. Pak navíc dodá, jak je ráda, že mne má, že jí nikdo nerozumí a nechápe ji, že kdyby neměla mne, skončila by snad na psychiatrii.
Je mi to hodně nepříjemné a nevím, jak z toho ven. Nechci jí ublížit ani ranit, myslím, že má nějaký psychický problém. Nerada bych ji měla na svědomí. Setkala se některá z vás s takhle podobně negativním člověkem, který z vás dennodenně vysává energii? Co s tím, když s ní jsem v jedné kanceláři? K těm druhým dvěma se chová normálně, ony k ní taky, ale o jejích osobních problémech, když s nimi začne, s ní hovory nevedou. To jde kolem nich jako vzduch a jediný, kdo na to reaguje, jsem já, protože je mi to hloupé.
15.2.2011 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 60 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,6/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Špatná nálada, nebo deprese s velkým D?
- Žijete svůj život? Pokud ne, hrozí vám deprese
- Nespavost a deprese jako nerozlučná dvojice?
Diskuse ke článku - Tvrdí, že má deprese, a vynucuje si lítost
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
punh: máš pravdu ,ale jí by to možná pomohlo kdoví???
sharon: a co jiného
.gif)
punh: kdyby jen popovídat....
.gif)
Jarča*: sharon: Takhle fňukavá ženská je extrém, ale v diskusi zaznělo, že mají málo práce, když mají čas na probírání soukromých záležitostí. Ale je to jak píše Jarča, že někdy je volněji a někdy zas frmol, že není čas na nic. A chtěla bych vidět, kdo opravdu chodí do práce s tím, že celou pracovní dobu maká a hledí si jen práce a ani na chvilku si nedovolí popovídat s kolegou
Jarča*: nebo taky néé musela by víc myslet na PRACI než na svoje starosti
sharon: vlastně máš pravdu - kdy měla práce, že by nevěděla, kde jí hlava stojí, tak by naměla čas na blbosti. Taková terapie prací. Co kdyby se na ní kolegyně začaly obracet, že potřebujou poradit se vším možným? Ale ona by se nejspíš hroutila ještě víc
Jarča*: jasně........jen tahle baba je na facku
sharon: samozřejmě že tohle je extrém, na to jsem odpovídala už ráno, já teď jen tak obecně, když se někdo pozastavuje nad tím, že si někdo dovoluje v pracovní době hodit řeč. Jak jsem psala - někdy je frmol, někdy je volněji....
Jarča*: já teda tohle neznám v žádné práci....jasně sem tam se něco zdrblo....ale abych se z toho musela hroutit....v kanclu nás bylo 8 a do toho chodily zákazníci na objednávky, řinčely telefony a podobně, takže na až tak soukromé hovory nebyl čas......a to už je takových 13 let.......no a o další práci ani nemluvím, to vážně nebyl čas skoro na nic......jen na práci....když do Líby DENNĚ hustí své neřešitelné problémy asi by vážně potřebovala té práce přidat.....
Jarča*: to asi všude, ale to co je v článku , to už s něčím hraničí....
punh: tak já v kanceláři dělám celý život, a opravdu nejde s hlavou skloněnou celý den psát nebo ťukat do počítače, aniž by člověk prohodil pár slov. A to, co neznalí netuší, je, že se střídají období uzávěrek, kdy se maká a nekecá, s obdobími, kdy je "volněji". Ono taky kdyby měl každý našponovanou pracovní dobu, že by jen 8 hodin makal, tak jednak by se z toho zbláznil, a jednak by ani nebyla rezerva, kdyby někdo omarodil nebo měl dovolenou. Zažila jsem v kanceláři 4-5 ženských, to se kecalo o všem možném (a uměly jsem to i při práci) a nebo ve 2 - když jsi s někým v jedné místnosti několik let, tak už je přeci jen ten vztah důvěrnější a řekne se víc. Teď jsem ale sama a je to nejlepší
Jadvinka: svým způsobem máš pravdu. Netuším, jak to je v kanceláři, protože jsem nic takového nedělala, ale myslím, že je i práce, u které si člověk může povídat s kolegy, aniž by práci zanedbával. Dokonce si myslím, že ta nezávazná konverzace je svým způsobem prevence stresu. To samozřejmě nemyslím stěžování a skuhrání, o které jde v tomto článku. A nechtěla bych pracovat s lidmi, s kterými si nemám co říct, neprohodila s nimi pár slov během pracovní doby. Jsem ráda, že máme skvělý kolektiv a občas se sejdeme i po pracovní době, protože všechno se taky nehodí probírat v práci
Ja mám veľmi, veľmi podobnú kamarátku!A naučila som sa to riešiť tak, že je len pasívne počúvam, niekedy len na 1/2 uch a už jej takmer nikdy nedávam rady, čo a ako má urobiť, resp. vyriešiť, lebo reaguje presne ako píšeš Ty o tej Viere- tak som pochopila, že ona sa potrebuje LEN vykecať, vyrozprávať, vysťažovať -a počuť dookola s malými obmenami to isté-"ach, ozaj?" "ach, to Ti teda nezávidím", "ach, máš to blbé", "ach jaj, to je ťažké"- veď to sama vieš, vždy podľa situácie- toto prednesieš tak každé 2-3 minútyA im to stačí na tú chvíľu, o iné im ani nejde, to sú proste také povahy. Potom neskôr aj tak bude mať zas iné "problémy", takže Ty sa už nesnaž jej ich riešiť- ona sa chce len nechať poľutovať, nie RIEŠIŤ- tak to nerob- rob len presne to, čo ona chce- prikývni, poľutuj, pritakaj...a rob si svoje...a zas a znovu a stále, časom sa naučíš si popri tom jej monológu kľudne vypnúť, pracovať, písať, premýšľať si o svojich veciach...a budete spokojné obe...Vyznieva to celé možno trochu cynicky, ale nemyslím to tak.Každý sme nejaký, a negat. postoj týchto ľudí im musí veľmi komplikovať život...preto Ti prajem , aby si sa naučila zvládať byť jej bútľavou vŕbou tak, aby to Teba nevyčerpávalo.
.jpeg)
Jadvinka - 15.2.2011 9:42
Jadvinka: v tom s tebou souhlasím, pokud je v práci tolik času na soukromé vybavování o soukromých věcech, zřejmě jde o špatnou organizaci práce.
