Život s cholerikem. Dá se to vydržet?
Říká se, že zaláskovaný člověk spoustu věcí nevidí, anebo je vidí, ale nepřikládá jim nějaký větší význam. Já jsem toho naprostým důkazem. Když jsem se svým dnes již manželem chodila, občas jsem zaznamenala nevysvětlitelné výbuchy vzteku. Jelikož ale nikdy nebyly namířeny proti mně, připadaly mi spíš legrační a příteli jsem říkávala, že je jak čertík z krabičky. Z ničeho nic vylítne a stejně rychle pak zase zapadne zpátky. I on se tomu smál.
Po roce chození jsme se vzali a za další půlrok se nám narodil syn. Ano, počítáte správně, brát jsme se tak zvaně „museli“. Nijak nám to ale nevadilo, beztak jsme svatbu v budoucnu plánovali a se sexem bez antikoncepce jsme souhlasili oba dva. Na dítě jsme se těšili a musím říct, že doba těhotenství pro mne byla skutečně tím nejkrásnějším obdobím v životě ženy, jak se často říkává.
Zlom nastal asi dva, tři měsíce po porodu. S manželem se stala jakási proměna a jeho cholerické ataky se najednou začaly zaměřovat na mne. Nejdřív jsem to přecházela, říkala si, že je toho na něj taky moc, práce, odpovědnost za rodinu, dítě… Ale po nějakém čase jsem to už tak tolerantně a chápavě neviděla.
Prakticky neuplyne den, kdy by se na mne kvůli něčemu neutrhl, za něco mne neseřval. Vadí mu, když nedokážu utišit plačící miminko, že jsem uvařila něco jiného, než jsem původně plánovala, vzteká se kvůli všem možným prkotinám. Do všeho mi mluví, doslova se mne snaží organizovat. Když pak „nejedu“ po jeho, hubuje mne, mentoruje, vybuchuje. Odmítá pochopit, že domácnost s miminem má jistá specifika a že nemůžu stačit všechno zvládat naprosto dokonale. Když například zjistí, že nemá včas vypranou a vyžehlenou košili, kterou si chce zrovna vzít na sebe, je schopný mi kvůli tomu udělat hned ráno tak ošklivou scénu, až se z toho celá klepu a jsem rozhozená ještě dlouho po jeho odchodu do práce.
Už to nezvládám. Jeho výbuchy a často i nadávky (jsi fakt nemožná, úplně pitomá) jsou téměř na denním pořádku, ve mně zůstávají a nedokážu je ze sebe jen tak setřást a tvářit se, že vlastně o nic nešlo. On se navečer vrací z práce jakoby nic a chce normálně komunikovat, což mně často nejde. Když zjistí, že jsem uražená, urazí se taky a začne mě peskovat, ať okamžitě přestanu dělat scény, že přece vím, jaký je, že vybuchne a za chvíli o ničem neví. Možná bych se s touhle stránkou jeho povahy dokázala srovnat lépe, kdyby se uměl omluvit, ale toho jsem se od něj nikdy nedočkala.
Jednou byla svědkem jeho výbuchu vůči mně i tchyně, která mi pak řekla, že mne obdivuje, že s ním můžu být, že ona by to nesnesla. Vzhledem k tomu, že je to jeho matka, svým způsobem jsem její uznání vůči mně ocenila. Řekla mi, že s jeho povahou byly problémy už v dětství, vztekal se prý naprosto nepříčetně a celá rodina z něj byla kolikrát úplně vedle. V pubertě prý dokázal dokonale otrávit i příjemnou atmosféru na výletě jen pro to, že se všichni dohodli, že půjdou jinam, než si přál on.
Nevím, co s tím. Když odhlédnu od těch jeho nepředvídatelných cholerických záchvatů, vlastně si nemám na co stěžovat. Ve chvílích klidu (kterých je naštěstí dost) je něžný, pozorný, báječný otec. Taky je hodně zodpovědný, našel si dokonce i druhé zaměstnání, aby nás v době mé mateřské zajistil a já nemusela brzy do práce. Hodně se zapojuje i v domácnosti, nedělá mu problém pověsit a sundat prádlo, vyluxovat, umýt nádobí, když večer koupu malého. Tohle všechno je v naprostém pořádku.
Jenže i přesto není můj život klidný. I ve chvílích, kdy je hodný, ohleduplný, vtipný a zábavný jsem pořád ve střehu a čekám, kdy zase vybuchne. Bývá to totiž naprosto nepředvídatelné, doslova rána z čistého nebe, kdy se během jedné vteřiny promění v doslova rozeřvaného hulváta.
Dá se s takovým mužem vůbec žít, abych za pár let nebyla jen uzlíček nervů? Existuje nějaká taktika, jak na něj, jak ho zvládnout? A hlavně, jak můžu zapracovat sama na sobě, abych se těmi jeho záchvaty nenechávala tak vykolejit?
14.1.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 61 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,5/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Manžel se chce stěhovat do satelitu!
- Manžel ji mlátí a ona si to nechá líbit
- Manžel se líbal s cizí ženou
Diskuse ke článku - Život s cholerikem. Dá se to vydržet?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Já teda nevím, s tím Aspergerovým syndromem, přijde mi, že je to jen omluva, proč se cholerik neumí ovládat. Tohle je můj otec, který se dokáže vytočit do běla, je to takový ten typ výlevu, kdy se naprosto neovládá a ani skoro nemůže mluvit. Platí na něj jen klidná reakce, to hned vychladne. Ale čím jsem starší, tím víc přemýšlím, jestli si to musím nechat líbit. Moje matka by teda svým neustálým pruzením vytočila i mrtvolu, ale myslím, že reaguje nepřiměřeně a bohužel jsme tento rys zdědily se sestrou částečně po něm a blbě se to ovládá. Často takhle reagují introverti na zátěžové situace, příliš mnoho podnětů apod. To ale není omluva, každý na sobě musí pracovat, jeden to sice bude aspoň trochu tolerovat, ale druhý se začne aspoň trochu ovládat.
Kirkland: máš pravdu, mi jednou holky taky řekly, ať na ně neřvu a řekly mi to taky v klidu....a já na ně zůstala koukat s otevřenou hubou....opravdu to pomáhá, jenže holky si to jaksi neuvědomí, že by mi tohle mohly říkat častěji.....
Jednou na mě nejstrší, když jsem na ni řvala kvůli čemusi, tak se mě zeptala...a proč jako na mě řveš..?
pardon za chyby......
Tak se přiznám, že jsem sama cholerik 1.třídy...a je pravdou, že jak rychle vybuchnu, tak taky r\chle schladnu..dokážu se pak o té dané věci normálně bavit a kafe či čaji nebo jen tak s holkama....
K vydržení to je, pokud si sám "cholerik" uvědomí, že je to už nad veškeré limity a bude to ustávat, prostě s ebude kontrolovat.....
Já se snažím se kontrolovat, leč někdy mi to dává opravdu hodně zabrat, lae musím, páč jinak bych byla v krimoši v tom horším případě, v tom lepčím na psychině.....
a to opravdu..
Prostě i mě, když už je toho oipravdu dost a pohár přeteče, tak aj ta blbá prkotina mě opravdu nasere a bouchnu...trvá to asi tak cca 10 minut, pak zchladnu a pak se o té prkotině bavím už normálně. Ale když to přeženu a najednoiu vidím, že se okolí vůči mě jakoby "bojí"...nebo jak to říct, omluvím se, probereme to společně apracuijeme na tom, aby se to už neopakovalo v rámci možností......
Přeji Ti pevné nervy, ale manžel by měl na sobě zapracovat, pít čaj na nervy, který opravdu uklidňuje, brát třezalku tečkovanou, která též uklidňuje.......sama to beru.....
.gif)
Kirkland: 
to už hraničí s domácím psychickým terorem.....zkoušelas když je v pohodě a v klidu si s ním promluvit ?.....že tě to ničí, trápí, že to dlouho už nevydržíš, že nejsi žádná onuce.....něčím mu pohrozit, zjistit co na něj platí.....na toho pána co mám doma platí když přestanu mluvit....prostě oněmým a ohluchnu....a to je na něj trest....to se vždycky nemůže dočkat až přijde někdo z dětí abych se zapojila do debaty a mluvila.....jenže my jsme spolu už léta a není tohle často ( to už by asi nežil a já byla stále na Pankráci)........
Jaky je rozdil mezi cholerikem a hysterikem?
Manžel byl něco podobného (tedy měl takové období), teď se ke stáru už zklidnil. Vím, že jem v té době probrečela spoustu času.Byl na mě hnusný - teprve po letech jsem se dověděla, že to tak vlastně ani nemyslel, jen se potřeboval vyvztekat. Dcera na tohle období z mládí vzpomíná hodně nerada, přišlo jí, že se pořád hádáme. Zlepšilo se to až když jsem šla do práce.
Dávám za pravdu ostatním, že pokud Tvůj muž má tyhle problémy už od mládí, chce to odborníka.
sallie:
mamča: boxovaci pytel je vyborny napad... stalo by za to vyskusat to a mozno by si aj kondicku vylepsil
.gif)
Nedá. Bude z tebe uzlíček nervů dost brzo. Budeš hubená rozklepaná troska a až uvidíš na displeji číslo že ti volá nebo půjdeš domů z práce, budeš se hystericky klepat co se zase stane. Je jen na tobě jak dlouho to vydržíš. očividně je to u něj dlouhodobá záležitost a pochybuju že by se změnil .Pokud si chceš zachovat zdravý rozum a klidné dětství pro syna, měla bys to co nejdříve řešit. zažila jsem, i když ani jinak nebyl fajn,ten tvůj aspoň něco dělá. Teď řve kvůli pláči dítěte nebo košili, pak bude stačit, abys cvakla hlasitě klikou nebo ti třeba bouchly dveře. Budeš hlídat dítě,aby tatínka "nenaštvalo" takže bude uzlíček nervů i z něj. Ach jo. Nedoufej v lepší zítřky a zamysli se nad odchodem dřív, než ti rozbije hubu. Začátek je řev, pak útok. Za pět minut se bude chovat jakoby nic,ale ty budeš furt čekat, odkud co přiletí. 
Přeju ti abys včas prozřela a utekla do klidu 
jak je vidno,jeho matka tě jistě pochopí..
Kirkland: mam-ča: mně jednou říkala jedna psycholožka, že její teta měla pro případ záchvatu vzteku připraveno několik zavařovaček, které mohla rozbít, když měla potřebu s něčím praštit. Ale práce na zahradě a štípání dřeva je užitečnější
Kirkland: Můj muž chodí na chatě štípat špalky. 
Máme připravené dříví na kolik krutých zim.
Domů mu asi koupím boxovací pytel, protože když se nevybije, dusí to všechno v sobě a načechrává si tak žaludeční vředy. Dříve hodně sportovat, a tak to "chodil vyběhat" na kurt.
Můj muž ale neřve a nevyvádí. O to je to pro něj horší.
ja by som trvala na tom, aby sa isiel poradit s odbornikom, ktory mu poradi, ako zvladat svoje prudke zmeny nalady. Myslim si, ze tie pekne chvilky nemozu vynahradit jeho vybuchy hnevu. Lebo po tych zostava tazko na dusi, stiahnute hrdlo a kamen v zaludku este velmi dlho... co ked casom bude takto "komunikovat" aj s dietatom????... co ked k jeho vybuchom hnevu pribudnu facky????
Argument, ze sa s tym treba zmierit, lebo je jednoducho taky, to by som nebrala... je dospely chlap a ma niest zodpovednost za to, ako sa sprava, predsa ublizuje niekomu, kto mu je najblizsi.... asi by som to postavila na hranu... bud zmeni svoje spravanie, alebo odchadzam.
Přikláním se k sallie : Vypadá to na Aspergerův syndrom, když se to projevuje už od dětství. Překvapuje mě, že s tím jeho matka něco nedělala. Předpokládám, že Tvému muži bude něco málo přes 30 let, a to už byly možnosti, jak takové "zlobivé" dítě utlumit pomocí léků a naučit ho normálně komunikovat.
Nic nezkazíš, když mu koupíš v lékárně Magnézium v šumivých tabletách a budeš ho ládovat čokoládou.
Ale nesmíš si nechat líbit jeho hulvátské chování. Až začne zase ječet, že jsi něco neudělala jak si představoval, tak se ho zeptej : "Proč si myslíš, že je Tvoje práce důležitější, než ta moje ?"
Takhle skončíš co nevidět u psychiatra Ty. Je téměř pravidlem, že antidepresiva bere nakonec partner toho, kdo by se potřeboval léčit. Jenže ten je zpravidla přesvědčen o svém perfektním duševním zdraví.
Jen ty kolem sebe ničí. 
