Život s cholerikem. Dá se to vydržet?
Říká se, že zaláskovaný člověk spoustu věcí nevidí, anebo je vidí, ale nepřikládá jim nějaký větší význam. Já jsem toho naprostým důkazem. Když jsem se svým dnes již manželem chodila, občas jsem zaznamenala nevysvětlitelné výbuchy vzteku. Jelikož ale nikdy nebyly namířeny proti mně, připadaly mi spíš legrační a příteli jsem říkávala, že je jak čertík z krabičky. Z ničeho nic vylítne a stejně rychle pak zase zapadne zpátky. I on se tomu smál.
Po roce chození jsme se vzali a za další půlrok se nám narodil syn. Ano, počítáte správně, brát jsme se tak zvaně „museli“. Nijak nám to ale nevadilo, beztak jsme svatbu v budoucnu plánovali a se sexem bez antikoncepce jsme souhlasili oba dva. Na dítě jsme se těšili a musím říct, že doba těhotenství pro mne byla skutečně tím nejkrásnějším obdobím v životě ženy, jak se často říkává.
Zlom nastal asi dva, tři měsíce po porodu. S manželem se stala jakási proměna a jeho cholerické ataky se najednou začaly zaměřovat na mne. Nejdřív jsem to přecházela, říkala si, že je toho na něj taky moc, práce, odpovědnost za rodinu, dítě… Ale po nějakém čase jsem to už tak tolerantně a chápavě neviděla.
Prakticky neuplyne den, kdy by se na mne kvůli něčemu neutrhl, za něco mne neseřval. Vadí mu, když nedokážu utišit plačící miminko, že jsem uvařila něco jiného, než jsem původně plánovala, vzteká se kvůli všem možným prkotinám. Do všeho mi mluví, doslova se mne snaží organizovat. Když pak „nejedu“ po jeho, hubuje mne, mentoruje, vybuchuje. Odmítá pochopit, že domácnost s miminem má jistá specifika a že nemůžu stačit všechno zvládat naprosto dokonale. Když například zjistí, že nemá včas vypranou a vyžehlenou košili, kterou si chce zrovna vzít na sebe, je schopný mi kvůli tomu udělat hned ráno tak ošklivou scénu, až se z toho celá klepu a jsem rozhozená ještě dlouho po jeho odchodu do práce.
Už to nezvládám. Jeho výbuchy a často i nadávky (jsi fakt nemožná, úplně pitomá) jsou téměř na denním pořádku, ve mně zůstávají a nedokážu je ze sebe jen tak setřást a tvářit se, že vlastně o nic nešlo. On se navečer vrací z práce jakoby nic a chce normálně komunikovat, což mně často nejde. Když zjistí, že jsem uražená, urazí se taky a začne mě peskovat, ať okamžitě přestanu dělat scény, že přece vím, jaký je, že vybuchne a za chvíli o ničem neví. Možná bych se s touhle stránkou jeho povahy dokázala srovnat lépe, kdyby se uměl omluvit, ale toho jsem se od něj nikdy nedočkala.
Jednou byla svědkem jeho výbuchu vůči mně i tchyně, která mi pak řekla, že mne obdivuje, že s ním můžu být, že ona by to nesnesla. Vzhledem k tomu, že je to jeho matka, svým způsobem jsem její uznání vůči mně ocenila. Řekla mi, že s jeho povahou byly problémy už v dětství, vztekal se prý naprosto nepříčetně a celá rodina z něj byla kolikrát úplně vedle. V pubertě prý dokázal dokonale otrávit i příjemnou atmosféru na výletě jen pro to, že se všichni dohodli, že půjdou jinam, než si přál on.
Nevím, co s tím. Když odhlédnu od těch jeho nepředvídatelných cholerických záchvatů, vlastně si nemám na co stěžovat. Ve chvílích klidu (kterých je naštěstí dost) je něžný, pozorný, báječný otec. Taky je hodně zodpovědný, našel si dokonce i druhé zaměstnání, aby nás v době mé mateřské zajistil a já nemusela brzy do práce. Hodně se zapojuje i v domácnosti, nedělá mu problém pověsit a sundat prádlo, vyluxovat, umýt nádobí, když večer koupu malého. Tohle všechno je v naprostém pořádku.
Jenže i přesto není můj život klidný. I ve chvílích, kdy je hodný, ohleduplný, vtipný a zábavný jsem pořád ve střehu a čekám, kdy zase vybuchne. Bývá to totiž naprosto nepředvídatelné, doslova rána z čistého nebe, kdy se během jedné vteřiny promění v doslova rozeřvaného hulváta.
Dá se s takovým mužem vůbec žít, abych za pár let nebyla jen uzlíček nervů? Existuje nějaká taktika, jak na něj, jak ho zvládnout? A hlavně, jak můžu zapracovat sama na sobě, abych se těmi jeho záchvaty nenechávala tak vykolejit?
14.1.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 61 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,5/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Manžel se chce stěhovat do satelitu!
- Manžel ji mlátí a ona si to nechá líbit
- Manžel se líbal s cizí ženou
Diskuse ke článku - Život s cholerikem. Dá se to vydržet?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Kirkland: ale to je dobré 
já myslím, že podstatné je na tom, že cholerickým záchvatům se nesmí ustupovat, že je prostě třeba se tomu člověku postavit, dát mu najevo, že je nepřijatelný, právě teď a tady - ne být uražená, až on přijde večer domů a už ani neví, proč se ráno vztekal.
.gif)
Zalezi na tom, jestli ma sklony i k agresi. S takovym se rozhodne zit neda.
Manzel je cholerik, opravdu velky cholerik, ale mouse by neublizil. S klidnym svedomim muzu rict, ze pokud bych na nej zacala rvat nazpet (jak holky radi), tak se nehneme z mista, bylo by to jeste horsi. Tak stejne by dopadlo, kdybych na nej zacala cholericky rvat, abych mu ukazala, jake to je. Jen bysme na sebe jeceli a on by se propadal do stale vetsi temnoty.
Me se vyplatilo zustat ledove klidna, uprene se mu podivat do oci a velice zretelne, pomalu a mrazive pronest "Okamzite na me prestan rvat" nebo "nezvysuj na me hlas". A klidne to opakovat treba i 5x dokola.
Ten led v mem hlasu k nemu vzdycky pronikl i pres tu rudou mlhu a svete div se.... je to ucinne. Vzdycky ho to uklidni a navic dokonce prestane trvat na svem.
Zvladaji to i nase deti. Proste se postavi a reknou "nekric na me".
Vlastne jsme to dopracovali uz tak daleko, ze se doma vubec nerozciluje. Kdyz ho to popadne, tak prasti dverma a jde makat na zahradu.
Mame MOC peknou zahradu
Jednou jsem měla krátký vztah s cholerikem. Nakonec paradoxně na tom jeho vztekání ale neztroskotal, protože to jsem mu zarazila už v zárodku. Nejsem cholerik, ale jsem temperamentní a když se naštvu, umím to dát patřičně najevo. Když poprvé dostal ten svůj záchvat vzteku, dokonce na mě i dupal! 
Tím mě ovšem tak naštval, že jsem začala řvát asi tak o sto decibelů hlasitěji než on, seřvala ho skoro do bezvědomí, co si to na mě dovoluje, a na dovršení všeho jsem po něm hodila hrníčkem - s tím, že jestli to udělá ještě jednou, budu mířit na hlavu.
Zbytek našeho vztahu se obešel bez cholerických výlevů. Pán si dával sakra pozor, aby se ovládl
Cholerici většinou nebývají násilní, potřebujou jenom upustit ventil, když to na ně přijde. Složit je jejich vlastní zbraní bývá celkem efektivní.
.JPG){kind=avatar}
Tak trochu v tom vidím: Když mě zrovna nemlátí, tak je milý a pozorný a snesl by mi modré z nebe. Když není opilý, tak je s ním legrace a v domácnosti všechno udělá. Prostě je třeba zatnout tomu tipec, protože v tomto bude vyrůstat dítě a nebude mít dobrý vzor a pokud na sebe narazí stejné povahy, bude to na mašli. Nevidím důvod, proč by to měl klidnější partner tolerovat. Cholerik by se měl naučit své záchvaty vzteku ventilovat přijatelným způsobem.
.jpg)
Jak se znám vybuchla bych taky a servala ho na dve doby. Otázka je jestli by si z toho vzal ponaucení a zklidnil se a nebo naopak ho to jeste víc vyburcovalo 
. Kazdopádne to není na dlouhé zití. V dobe klidu bych si s ním promluvila, kdyz vybuchne nech ho rádit, oznam mu, ze az se uklidní budete pokracovat a jdi pryc (na procházku, do jiné místnosti). A trvala bych na tom, aby se naucil ovládat, jinak je konec mezi vámi. Jestli to zvládne sám nebo vyhledá pomoc nejakého odborníka je sumafuk, ale at se laskave zklidní. A pokazdý kdyz zacne vyvádet bych se sebrala a sla pryc, proste ukázat mu, ze je ti jeho výbuch lhostejným. ALe jak ríkám bud ho tvá "lhostejnost" zklidní a nebo naopak vyprovokuje jeste víc .
Alice.:
tak tohle bych nesnesla. Sedla bych si s ním a zeptala se, jestli nemá problémy v práci. Že mi ty jeho výlevy vadí. Pokud se potřebuje vyřvat, ať si jde jinam, ale neřve na tebe. Hm a pokud to není schopen pochopit, tak jak tu psal někdo včera - zas jeden sobec, co není schopen brát ohled na partnera 
Takže bych při jeho výlevech začla odcházet z místnosti já. A čekala od něj omluvu. A košile ať si laskavě vypere a vyžehlí sám, není malej smrad.
Když jsem začala číst článek, myslela jsem, že tu vyjádřím trochu pochopení pro tvého manžela, protože to taky znám - dokážu se vytočit, až vidím rudě, ale za chvíli už o ničem nevím. Ale to,aby ti manžel nadával, že jsi pitomá a doslova tě buzeroval, to už je fakt hodně silné kafe a určitě to chce řešit. Líbí se mi, co napsaly modroočka a sallie.
Takoví muži těžko půjdou někam do poradny....Možná,že časem se trošku polepší,ale život s ním je fakt na H...,já bych takového nechtěla.Buď si na to budete muset "zvyknout" a nebrat to vážně,oplatit mu to stejným způsobem(snad by to nezašlo tak daleko,že by vás chtěl bít...),nebo se odstěhovat od něj....Mě by tedy varovaly už předem ty jeho "výbuchy" vzteku,hlavně jestli to dělá,když řídí a už bych šla od něj včas pryč....
.JPG)
Já sama nevím, jak bych to řešila, asi bych začala u psychologa, nejprve sama, ale s cílem dotlačit k němu manžela.
Myslím si, že bys opravdu brzo byla uzlíček nervů, ještě k tomu s mimčem.
Já bych manželovi doporučila psychologa, který by ho naučil zvládat záchvaty vzteku.
S kolerem se žít nedá. To je jak na sopce, nakonec z toho zůstanou jen obavy, kdy dojde k dalšímu výbuchu a na nic jiného se nemyslí. Tohle byl tchán, všecko se mu podřizovalo a dělo v duchu "jen aby se to nedozvěděl tatík, on by byl zlé". Jestli se nezmění, poznamená to celou rodinu. Měl by se léčit.
Možná bych ještě začala tak, že bych zničeho nic vybuchla a takovouhle scénu mu předvedla až by to nečekal. A po chvíli se nevinně dotázat, jak se mu to líbilo. A říct, že ani mě se to nelíbí. Možná by pak byl přístupnější spolupráci.
Musíš mu dát najevo, že tohle nebudeš snášet, takováhle neúcta a ponižování se nedá omlouvat tím, že panáček je cholerik a vlastně za to nemůže. Je to dospělý člověk, který nemá právo zraňovat lidi kolem sebe...i kdyby pak by sebehodnější a sebeněžnější. Musíš si dupnout aby si uvědomil, že se bude muset začít ovládat. Z tvého popisu mi přijde že jsi jako taková máma, která ho omluví, přetrpí to a nejedná hned. To je chyba. Vystrč trochu růžky. 
A jestli konfrontace k ničemu nepovede, tak navštivte odborníka - máte malé dítě, které vyrůstá v atmosféře strachu a nepohody, tady už nejde jen o vás dva.
Hodně štěstí. 
Mám osobní zkušenosti... i kdyby jsi byla ze zlata a měla všechno v perfektním pořádku, i tak si na Tebe bude muset schladit svůj vztek. Je to jeho charakteretika. A vydržet tento teror nelze do nekonečna.
Až zase jednou na Tebe vylítne, jak jsi nemožná, zeptej se ho, PROČ se tedy za Vámi vrací... Tak jako Ty víš, jaký on je, on ví, jaká jsi Ty.
A teď trochu vědy: vyčetla jsem, že nedostatek minerálů a kovů vytváří v těle takové chemické reakce, které podporují vztek, zlobu apod.
Jiří Janča napsal knihu "Co nám chybí. Kovy, jiné prvky a vitámíny v lidském těle". Lze se tu mnohému naučit.
Máš-li chuť s tímto člověkem setrvat v manželství, i toto je cesta, kterou lze zklidnit jeho reakce. Ale je pravdou, že bude vyžadovat jídlo svoje, aby se mohl vyřádit... k tomu jdou ruku v ruce nemoce srdeční, může i cukrovky atd.
Nezávidím Ti.
