Tvrdí, že má deprese, a vynucuje si lítost
Sedíme v kanceláři čtyři kolegyně. Vzájemně si rozumíme, nepanuje mezi námi žádná nevraživost či soutěživost, jsme vlastně kamarádky. Občas si po práci zajdeme ještě někam sednout na skleničku, někdy vyrazíme do kina či do divadla. Musím říct, že je mi v tom našem kolektivu opravdu dobře, kdyby…
Kdyby mne v posledních měsících čím dál více jedna z mých kolegyň nevysávala až do morku kostí. Zjistila jsem, že mi vyloženě odebírá energii a kolikrát se cítím jako vymačkaný citron. Přitom ji mám samozřejmě ráda, nechtěla bych jí ublížit. Jen hledám nějakou cestu, jak se dostat ven z toho kruhu, v němž jsem se ocitla.
Ta kolegyně se jmenuje Věra, nastoupila k nám asi před rokem a půl. V podstatě hned mezi nás zapadla. Po nějakém čase se nám začala svěřovat se svými starostmi a vždycky u nás našla pochopení a dostatek zájmu. Chápaly jsme ji, která z nás se občas nepotřebuje podělit o to, co ji trápí.
Jenže Věra nějak ztratila soudnost a nedokázala najít tu správnou míru. Její stěžování se postupně začalo stávat tématem číslo jedna a v podstatě jsme se pak již nebavily o ničem jiném než o jejích problémech. Jistě, když člověka potká něco závažného, je to samozřejmé. Ale pro ni je problém doslova všechno.
Každou maličkost řeší, ze všeho se hroutí, často roní slzy a snaží se vzbudit lítost. Přitom se v drtivé většině věcí nejedná o nic extrémně zásadního, naopak, jsou to čistě provozní rodinné či jiné „problémy“, které řeší každá z nás. Akorát Věra se ze všeho doslova hroutí a staví se do pozice nešťastné, zoufalé ženy, na kterou je toho moc a ona z toho má deprese.
Vypadá to tak, že její život je jedna nepřerušovaná čára plná nespravedlivých nástrah, které jsou na ni políčeny. A 
o všech se chce bavit, do mrtě je rozpitvávat a hlavně slyšet – chudinko, máš toho moc, to je hrůza.
Hroutí se z toho, co má zabalit dítěti na školu v přírodě, že slíbili rodičům vymalovat byt, před manželovou cestou do lázní byla úplně na prášky, protože „co když se tam s nějakou spustí, jak to tady zvládnu všechno sama…“ Pořád dokola omílá, jak to má těžké, jakou má honičku, dítě ve škole, mladší ve školce, vyžaduje soucit a pochopení, když si stěžuje, jak kolikrát nemá sílu doma ani uklidit, v pondělí nás informuje, že byla tak strašně unavená, že celou sobotu prospala…
Nedokážu to přesně popsat. Ale je to neskutečně vyčerpávající. Ostatní dvě kolegyně už ji dokázaly směrem k sobě docela usměrnit, já jsem taková měkčí, takže jsem tu sílu v sobě nenašla. Bylo mi jí líto. Takže se Věra zaměřila na mne a každý den do mne hustí své „neřešitelné“ pseudoproblémy, vyžaduje, rady, podporu, pochopení, přičemž každou radu okamžitě spláchne nějakým protiargumentem, proč to či ono nejde. Pak navíc dodá, jak je ráda, že mne má, že jí nikdo nerozumí a nechápe ji, že kdyby neměla mne, skončila by snad na psychiatrii.
Je mi to hodně nepříjemné a nevím, jak z toho ven. Nechci jí ublížit ani ranit, myslím, že má nějaký psychický problém. Nerada bych ji měla na svědomí. Setkala se některá z vás s takhle podobně negativním člověkem, který z vás dennodenně vysává energii? Co s tím, když s ní jsem v jedné kanceláři? K těm druhým dvěma se chová normálně, ony k ní taky, ale o jejích osobních problémech, když s nimi začne, s ní hovory nevedou. To jde kolem nich jako vzduch a jediný, kdo na to reaguje, jsem já, protože je mi to hloupé.
15.2.2011 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 60 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,6/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Špatná nálada, nebo deprese s velkým D?
- Žijete svůj život? Pokud ne, hrozí vám deprese
- Nespavost a deprese jako nerozlučná dvojice?
Diskuse ke článku - Tvrdí, že má deprese, a vynucuje si lítost
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Líbo, v přeposledním odstavci si vlastně sama odpovídáš jak ji pomoci - na každou radu má protiargument, proč to nejde a když tě nebude mít, skončí u psychologa, takže přestat radit, když je to stejně zbytečné a poslat psychoušovi. Uleví se tobě i jí. Já bych jí to řekla rovnou, nesnáším takové to chození kolem horké kaše.
.jpg)
Jarča*: máš asi pravdu 
člověk si musí někdy postěžovat ,ale s mírou jak tu bylo napsáno UPIR řekni ji na rovinu ,že musí tohle řešit jinde ,že ji ráda poradíš ,ale Ty máš taky starosti 
.jpg)
Mám super kolegy. Ted nás spojily s jiným oddelením, z 8 lidí je najednou 12 a jeste posadili do maxi kanceláre ,kde je nás 22. POrád jsou moji kolegové fantastictí, ale uz si nemuzeme delat srandicky ze zivota (rusíme ty ostatní 
), ale predstava, ze bych s nimi mela trávit více nez povinných 8 hodin x 5 dní me desí. Fakt si nedovedu predstavit jít s nimi po práci na kafe a nebo kafrat o manzelkách. Oni o me vedí jak se jmenuje manzel a ze mám dve pubertální deti, já vím o nich zhruba totéz a tím to koncí. Tak jeste v pondelí ráno se vzájemne optáme jaký byl víkend a nejcasteji se odpoví jo fajn nebo nestál za moc nebo tak neco. Zcela vyjímecne se debata rozvine naneco víc, ale to je vyjímecne, treba ze nekdo maloval, stehoval se, koupil auto apod. A víc soukromí si v práci nedovedu predstavit 
no a co jí to říct? že je ti líto, že má problémy, ale už to nemůžeš poslouchat denně? Jasně, urazí se, ale co. Když jí vymezily hranice kolegyně, udělej to taky. A poslat ji k psychologovi, tam se z problémů může vykecat do sytosti a ještě jí to může pomoct, pokud bude chtít. Asi to bude taková ta "chudinka" z povolání.
.jpg)
Mitrola: s tebou bych v tom kanclu chtěla sedět...to bych byla na práškách hned po týdnu
.jpeg)
Každé máme své starosti a problémy, naštěstí já jsem optimista a chovám se tak i k ostatním. Máme takového kolegu, pořád si stěžuje, přesně jak ta tvoje kolegyně, z blbosti udělá neřešitelný problém, jenže já z toho udělám srandu,ne škodolibou,ale nějak se to snažím zlehčit a dát mu najevo,že je to blbost,ať to prostě hodí za hlavu a myslí třeba na ženské. Docela to pomáhá, alespoň mě těmi jeho stesky nekrmí celý den,to bych taky nevydržela poslala ho do věčných lovišť.
Měla jsem taky takovou kolegyni. Pak ji srazilo auto, byla s poškozenou páteří téměř rok na nemocenské a zjistila, co je v životě důležité a co jsou prkotiny. Byla to taková léčba šokem. Ne, že bych jí přála něco zlého, ale třeba má osud pro tu tvoji kolegyni nachystaný taky nějaký takový štulec.
Mitrola: no, já dělám v převážně ženském kolektivu 25 let, a nedovedu si představit ženské, zvlášť, když už jsou spolu nějaký čas, že by celé dny debatovaly jen o práci a nezmínily se o svém soukromí. Trochu utopie...
Zásadní chyba je pěstovat v práci tzv. frončafty či popracovní sedánky atd. kdyby vládly v kanceláři čistě pracovní vztahy a nedebatovalo se o soukromí, tak bys nemusela řešit takovéto věci !!
.JPG)
Setkala - a řešení je nestýkat se - což v jedné práci jde těžko...
Takže příště její nářky utnout a nabídnout vizitku s kontaktem na kvalitního psychologa.
Prostě se jí musíš postavit a přestat jí dělat vrbu. Každý má své problémy, tak ať si je řeší doma a neobtěžuje s tím okolí. Pokud jí budeš naslouchat, tak tě s tím bude otravovat. Musíš ji to říct, že už nemáš náladu poslouchat její problémy, že máš taky své a nikoho s tím neobtěžuješ.
Je to hysterka a psychický upír. Asi bych sebrala odvahu a řekla bych, že mě to její věčné stěžování si unavuje a že bych si radši popovídala o něčem veselejším. A pokud by to nezvládla, přestala bych ji poslouchat, ona by snad časem přestala.
Odkaž ji do patřičných mezí. Dovolí si k tobě jen to, co ty sama jí dovolíš. Nenech se vtáhnout do jejich "problémů."
Možná kolegyně opravdu trpí psychickými problémy, ale to ty nevyřešíš. Pokud bych jí chtěla pomoci, promluvila bych si s ní o tom, že potřebuje odborníka, aby si dala do pořádku nervy, a nabídla jí pomoc při hledání nějakého psychologa. A pokud odmítne a bude si pořád mlít svoje, asi ti nezbyde než naučit se stejnému přístupu, jako druhé dvě kolegyně.
Psychický upír. Rychle se snaž odkázat ji do patřičných mezí, nebo tě vysaje až na kost. 
