Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Ráda bych znala názor ostatních na situaci, do které jsem se nejednou dostala. Mnozí z vás myslím máte podobnou zkušenost.

Byli jsme s manželem nakoupit v supermarketu. Žádný velký nákup, jen klasika v podobě pečiva, ovoce, sodovky, pár sušenek dětem a něčeho k večeři. Když jsme mířili s nákupním vozíkem k našemu autu, všimla jsem si cizího chlápka, který se k nám podezřele přibližoval. Podotýkám, že byla sobota dopoledne a já se už viděla u sporáku, jak rychle připravuji oběd. Říkám si, čas rychle utíká a já nemám náladu poslouchat všelijaké pouliční prodejce, chci rychle domů (nejsem fanda nakupování) a mít alespoň sobotní odpoledne volné po celotýdenním pracovním maratonu.

Začali jsme uklízet potraviny do auta a dotyčný spustil přednášku o tom, že není žebrák, ale že je venku a dnes měl jen jednu polívku (kde si ji uvařil, to neříkal), na víc zatím nedostal. Jestli nemáme nějakou tu korunu navíc, kterou bychom mu mohli věnovat, a všechny ty dojemné řeči kolem. Projev měl opravdu srdceryvný a působivý, na chlapa jak horu až moc. Na první pohled nejevil známky žádného postižení, nemoci nebo čehokoli, co by ho odsuzovalo k žebrání. Na druhou stranu životní příběhy nejsou vidět a kdoví, čím takový člověk prošel. Možná opravdu nemůže najít práci (nedá mi to a přemítám – obchoďáky přeci nabízejí brigády například na doplňování zboží atd.), nebo nechce? Když jsem o tom tak uvažovala, uvědomila jsem si, že ho tady nevidím poprvé. Nejednou jsem měla to potěšení se rozhodnout, zda obdarovat malým obnosem, či ne.

Byla jsem v rozpacích, jak se zachovat. Promítla jsem si, jak při nakupování vybírám takové potraviny, které mi rozpočet pro čtyřčlennou rodinu dovolí, a potom urostlého chlapa, který má obě ruce a nohy, jak žebrá na ženské pár drobných.

Přistihla jsem se, že mám snad kvůli tomu „nezvanému“ výčitky, že my si ten chleba vezeme v košíku a on ne. Je to tak správné? Jaký na to máte názor vy a jak se v takové situaci zachováte? Platí tady pořekadlo „bez práce nejsou koláče“, nebo „dej a bude ti dáno“?