Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi 32 let, jsem vdaná, máme pětiletého syna a dvouletou dceru. S manželem jsme spolu celkem deset let, když připočtu i dobu chození. Řekla bych, že za tu dobu už jeden druhého dokonale známe. Jak jsem ale zjistila, není to pravda. Před pár dny se stalo něco, co mne docela vyvedlo z rovnováhy.

V noci jsem totiž přistihla svého manžela při onanii. Spíme spolu v manželské posteli a probudily mne zvuky a pohyby, které se linuly z jeho půlky postele. Otevřela jsem oči a viděla ho, jak si pod peřinou dělá dobře. Vůbec jsem nevěděla, jak se mám zachovat, bylo mi nevýslovně trapně. Nikdy před tím jsem ho při něčem takovém nepřistihla. Dělala jsem tedy, že spím, a nedala nic najevo. On se pak ráno choval jakoby nic.

Já na to ale musím od té doby pořád myslet. Nikdy mne nenapadlo, že bychom měli neuspokojivý sexuální život. Milujeme se poměrně často, nepatřím k ženám, které se tomu snaží vyhnout. Naopak, miluji se ráda a dny, kdy řeknu, že jsem opravdu unavená a nechci, by se daly spočítat na prstech jedné ruky.

To, že se manžel uspokojuje sám, mne šokovalo a přiznám se, že svým způsobem i ponížilo. Ležela jsem hned vedle, mohl se přitulit… Místo toho zvolil autoerotiku.

Stydím se ho na to zeptat, přiznat, že jsem ho viděla a uvést ho tím možná do rozpaků. Něco takového považuji za čistě soukromou věc, určitě by mu nebylo příjemné, že jsem ho sledovala. Chtěla bych však vědět, co to mělo znamenat. Kamarádka, které jako jediné jsem měla odvahu se svěřit, mne uklidňuje, že celoživotně onanuje většina mužů, a to bez ohledu na to, zda žijí sami, nebo s partnerkou.

Asi jsem trdlo, ale mně to připadá nepravděpodobné. Když to vezmu podle sebe, tak já žádnou potřebu se uspokojovat sama nemám, bohatě mi stačí náš společný sexuální život. A myslím, že ani můj manžel nikdy neměl takovou potřebu, přece bych si toho všimla už dřív? Vrtá mi to v hlavě a vědomí, že můj manžel onanuje, mi není vůbec příjemné.