Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Říká se, že zaláskovaný člověk spoustu věcí nevidí, anebo je vidí, ale nepřikládá jim nějaký větší význam. Já jsem toho naprostým důkazem. Když jsem se svým dnes již manželem chodila, občas jsem zaznamenala nevysvětlitelné výbuchy vzteku. Jelikož ale nikdy nebyly namířeny proti mně, připadaly mi spíš legrační a příteli jsem říkávala, že je jak čertík z krabičky. Z ničeho nic vylítne a stejně rychle pak zase zapadne zpátky. I on se tomu smál.

Po roce chození jsme se vzali a za další půlrok se nám narodil syn. Ano, počítáte správně, brát jsme se tak zvaně „museli“. Nijak nám to ale nevadilo, beztak jsme svatbu v budoucnu plánovali a se sexem bez antikoncepce jsme souhlasili oba dva. Na dítě jsme se těšili a musím říct, že doba těhotenství pro mne byla skutečně tím nejkrásnějším obdobím v životě ženy, jak se často říkává.

Zlom nastal asi dva, tři měsíce po porodu. S manželem se stala jakási proměna a jeho cholerické ataky se najednou začaly zaměřovat na mne. Nejdřív jsem to přecházela, říkala si, že je toho na něj taky moc, práce, odpovědnost za rodinu, dítě… Ale po nějakém čase jsem to už tak tolerantně a chápavě neviděla.

Prakticky neuplyne den, kdy by se na mne kvůli něčemu neutrhl, za něco mne neseřval. Vadí mu, když nedokážu utišit plačící miminko, že jsem uvařila něco jiného, než jsem původně plánovala, vzteká se kvůli všem možným prkotinám. Do všeho mi mluví, doslova se mne snaží organizovat. Když pak „nejedu“ po jeho, hubuje mne, mentoruje, vybuchuje. Odmítá pochopit, že domácnost s miminem má jistá specifika a že nemůžu stačit všechno zvládat naprosto dokonale. Když například zjistí, že nemá včas vypranou a vyžehlenou košili, kterou si chce zrovna vzít na sebe, je schopný mi kvůli tomu udělat hned ráno tak ošklivou scénu, až se z toho celá klepu a jsem rozhozená ještě dlouho po jeho odchodu do práce.

Už to nezvládám. Jeho výbuchy a často i nadávky (jsi fakt nemožná, úplně pitomá) jsou téměř na denním pořádku, ve mně zůstávají a nedokážu je ze sebe jen tak setřást a tvářit se, že vlastně o nic nešlo. On se navečer vrací z práce jakoby nic a chce normálně komunikovat, což mně často nejde. Když zjistí, že jsem uražená, urazí se taky a začne mě peskovat, ať okamžitě přestanu dělat scény, že přece vím, jaký je, že vybuchne a za chvíli o ničem neví. Možná bych se s touhle stránkou jeho povahy dokázala srovnat lépe, kdyby se uměl omluvit, ale toho jsem se od něj nikdy nedočkala.

Jednou byla svědkem jeho výbuchu vůči mně i tchyně, která mi pak řekla, že mne obdivuje, že s ním můžu být, že ona by to nesnesla. Vzhledem k tomu, že je to jeho matka, svým způsobem jsem její uznání vůči mně ocenila. Řekla mi, že s jeho povahou byly problémy už v dětství, vztekal se prý naprosto nepříčetně a celá rodina z něj byla kolikrát úplně vedle. V pubertě prý dokázal dokonale otrávit i příjemnou atmosféru na výletě jen pro to, že se všichni dohodli, že půjdou jinam, než si přál on.

Nevím, co s tím. Když odhlédnu od těch jeho nepředvídatelných cholerických záchvatů, vlastně si nemám na co stěžovat. Ve chvílích klidu (kterých je naštěstí dost) je něžný, pozorný, báječný otec. Taky je hodně zodpovědný, našel si dokonce i druhé zaměstnání, aby nás v době mé mateřské zajistil a já nemusela brzy do práce. Hodně se zapojuje i v domácnosti, nedělá mu problém pověsit a sundat prádlo, vyluxovat, umýt nádobí, když večer koupu malého. Tohle všechno je v naprostém pořádku.

Jenže i přesto není můj život klidný. I ve chvílích, kdy je hodný, ohleduplný, vtipný a zábavný jsem pořád ve střehu a čekám, kdy zase vybuchne. Bývá to totiž naprosto nepředvídatelné, doslova rána z čistého nebe, kdy se během jedné vteřiny promění v doslova rozeřvaného hulváta.

Dá se s takovým mužem vůbec žít, abych za pár let nebyla jen uzlíček nervů? Existuje nějaká taktika, jak na něj, jak ho zvládnout? A hlavně, jak můžu zapracovat sama na sobě, abych se těmi jeho záchvaty nenechávala tak vykolejit?