Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Sedíme v kanceláři čtyři kolegyně. Vzájemně si rozumíme, nepanuje mezi námi žádná nevraživost či soutěživost, jsme vlastně kamarádky. Občas si po práci zajdeme ještě někam sednout na skleničku, někdy vyrazíme do kina či do divadla. Musím říct, že je mi v tom našem kolektivu opravdu dobře, kdyby…

Kdyby mne v posledních měsících čím dál více jedna z mých kolegyň nevysávala až do morku kostí. Zjistila jsem, že mi vyloženě odebírá energii a kolikrát se cítím jako vymačkaný citron. Přitom ji mám samozřejmě ráda, nechtěla bych jí ublížit. Jen hledám nějakou cestu, jak se dostat ven z toho kruhu, v němž jsem se ocitla.

Ta kolegyně se jmenuje Věra, nastoupila k nám asi před rokem a půl. V podstatě hned mezi nás zapadla. Po nějakém čase se nám začala svěřovat se svými starostmi a vždycky u nás našla pochopení a dostatek zájmu. Chápaly jsme ji, která z nás se občas nepotřebuje podělit o to, co ji trápí.

Jenže Věra nějak ztratila soudnost a nedokázala najít tu správnou míru. Její stěžování se postupně začalo stávat tématem číslo jedna a v podstatě jsme se pak již nebavily o ničem jiném než o jejích problémech. Jistě, když člověka potká něco závažného, je to samozřejmé. Ale pro ni je problém doslova všechno.

Každou maličkost řeší, ze všeho se hroutí, často roní slzy a snaží se vzbudit lítost. Přitom se v drtivé většině věcí nejedná o nic extrémně zásadního, naopak, jsou to čistě provozní rodinné či jiné „problémy“, které řeší každá z nás. Akorát Věra se ze všeho doslova hroutí a staví se do pozice nešťastné, zoufalé ženy, na kterou je toho moc a ona z toho má deprese.

Vypadá to tak, že její život je jedna nepřerušovaná čára plná nespravedlivých nástrah, které jsou na ni políčeny. A o všech se chce bavit, do mrtě je rozpitvávat a hlavně slyšet – chudinko, máš toho moc, to je hrůza.

Hroutí se z toho, co má zabalit dítěti na školu v přírodě, že slíbili rodičům vymalovat byt, před manželovou cestou do lázní byla úplně na prášky, protože „co když se tam s nějakou spustí, jak to tady zvládnu všechno sama…“ Pořád dokola omílá, jak to má těžké, jakou má honičku, dítě ve škole, mladší ve školce, vyžaduje soucit a pochopení, když si stěžuje, jak kolikrát nemá sílu doma ani uklidit, v pondělí nás informuje, že byla tak strašně unavená, že celou sobotu prospala…

Nedokážu to přesně popsat. Ale je to neskutečně vyčerpávající. Ostatní dvě kolegyně už ji dokázaly směrem k sobě docela usměrnit, já jsem taková měkčí, takže jsem tu sílu v sobě nenašla. Bylo mi jí líto. Takže se Věra zaměřila na mne a každý den do mne hustí své „neřešitelné“ pseudoproblémy, vyžaduje, rady, podporu, pochopení, přičemž každou radu okamžitě spláchne nějakým protiargumentem, proč to či ono nejde. Pak navíc dodá, jak je ráda, že mne má, že jí nikdo nerozumí a nechápe ji, že kdyby neměla mne, skončila by snad na psychiatrii.

Je mi to hodně nepříjemné a nevím, jak z toho ven. Nechci jí ublížit ani ranit, myslím, že má nějaký psychický problém. Nerada bych ji měla na svědomí. Setkala se některá z vás s takhle podobně negativním člověkem, který z vás dennodenně vysává energii? Co s tím, když s ní jsem v jedné kanceláři? K těm druhým dvěma se chová normálně, ony k ní taky, ale o jejích osobních problémech, když s nimi začne, s ní hovory nevedou. To jde kolem nich jako vzduch a jediný, kdo na to reaguje, jsem já, protože je mi to hloupé.