Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Připadáme si s manželem jako ve zlém snu. Máme jediné dítě, syna, který právě úspěšně odmaturoval. Místo oslavy za složení zkoušek dospělosti nám však připravil pořádný šok, ze kterého se nemůžeme vzpamatovat. Zároveň s tím, že má maturitu za sebou, nám totiž oznámil i sladké tajemství: Před více než měsícem se oženil, v říjnu se stane otcem a byl by prý rád, kdybychom ho i s jeho ženou a budoucím dítětem nechali bydlet u nás, dokud se nepostaví na vlastní nohy.

Bum. V první chvíli jsme si mysleli, že jenom žertuje a zlobí nás. Po chvíli nám došlo, že nikoli. Následoval výbuch emocí, manželův a můj vztek, posléze slzy. Nedokázali jsme – a stále ještě nedokážeme – to vydýchat. Synek nám připravil skutečně šok.

Momentálně se rozhodujeme, co s tím, jak se v téhle situaci zachovat. Vadí nám, že nás syn neinformoval nějak normálně, s předstihem, ale vybalil to na nás takhle bez přípravy. O ničem se s námi neradil, na názor se neptal, ale automaticky počítá s tím, že jim poskytneme azyl a budeme je podporovat. Samozřejmě, že nenecháme vlastní dítě na holičkách, ale příjemné nám to není. Tedy tímto způsobem.

Navíc máme dojem, že ze strany jeho ženy a její rodiny jde o vypočítavost. Nic bych nedala za to, že to dítě není ani našeho syna. Mladé paní je o pět let více, působí velice protřele. Navíc pochází z rodiny, kde je jich celkem šest (čtyři děti, ona je nejstarší) a žijí v paneláku. My bydlíme v rodinném domku, kde je navíc jedna samostatná bytová jednotka. Sice malá, v podstatě je to garsonka, ale na slušné bydlení to stačí.

O víkendu jsme se setkali všichni i s rodiči synovy manželky a nemáme z toho dobrý pocit. Připadá nám, že ho do svatby natlačili, ušili na něj boudu. Podle nás holka otěhotněla, ani neví s kým, a hodili to na mladého kluka, který se nechal lehce oblbnout. A možnost bydlení u nás byla jen tou pověstnou třešinkou na dortu.

Máme teď z toho všeho v hlavě zmatek a nevíme, jak se zachovat. Syn je zamilovaný až po uši, těší se na miminko a kolem své ženy hopsá jako tajtrlík. Ji a její rodiče ze všeho nejvíc zajímá, kdy se bude moct přestěhovat k nám.

A to je to, z čeho máme obavu. Co když se prokáže, že máme pravdu? Manželství nevydrží, dítě nebude našeho syna (chceme, aby si po narození nechal udělat test otcovství) a ona u nás bude nastěhovaná. Jak ji potom dostaneme pryč? Nechci malovat čerta na zeď, ale je to na nás moc šoků naráz a z ničeho nic se máme rozhodnout v tak složité situaci, na kterou jsem nebyli vůbec připraveni.

Na syna máme pochopitelně vztek. Taky jsme mu hned řekli, že žádné prázdniny, ale okamžitě ať si hledá práci a kouká se o svou rodinu starat, chystat výbavičku atd. Jenže on je ještě strašně nedospělý, automaticky předpokládá, že mu se vším pomůžeme, i s hlídáním miminka, vždyť já jsem doma v invalidním důchodu, tak to prý nebude problém. Představuje si to jako Hurvínek válku, nemá ponětí, co je to zodpovědnost za rodinu.

Dokáže se někdo vcítit do naší situace? Jak byste se na našem místě zachovali vy?