Diagnóza mamánek. Dá se to léčit?
Je mi skoro třicet a po několika nevydařených vztazích jsem snad konečně potkala toho pravého. Petrovi je pětatřicet, je svobodný, slušný, galantní, má dobrou práci a celkově je solidně zajištěný. Mně už tak nějak tikají ty pověstné biologické hodiny a strašně ráda bych se konečně usadila a měla dítě.
Chodíme spolu od března tohoto roku, zatím je tedy náš vztah vlastně v počátcích. Přesto, že je mi s Petrem moc dobře, v průběhu léta se objevilo něco, co mne nenechává úplně klidnou. Mám totiž dojem, že trpí „nemocí“ zvanou mamánkovství. Nevím, do jaké míry je jeho chování normální a do jaké třeba já slyším trávu růst, proto bych vás chtěla požádat o nezaujatý názor.
Petr bydlí sám ve svém bytě, ale maminka mu tam chodí pravidelně uklízet a vždycky mu i nakoupí a donese navařené jídlo. Vezme tašku se špinavým prádlem a donesené čisté a vyžehlené mu poskládá do skříní. Nejdřív jsem si říkala, že na tom nic není, i když mě to trochu zarazilo. Taky bydlím sama a maminka mi rozhodně takový servis neposkytuje a ani bych po ní něco takového nechtěla. Ale co, je to chlap a ti přece jenom nejsou na tyhle praktické záležitosti stavění.
Nějak víc jsem se tím nezabývala, dokud nepřišlo léto a naše první společná dovolená. To byl pro mne totiž šok a od té doby přemýšlím, jestli je Petrův vztah s maminkou skutečně normální. Naplánovali jsme, že bychom spolu jeli k moři do Chorvatska. Autem. Petr přišel s návrhem, že by mohli jet i jeho rodiče, kteří tam jezdí pravidelně a mají už domluvené stabilní ubytování v soukromém apartmánu u jedněch lidí. Navíc kdybychom jeli jedním autem, ušetřili bychom za cestu.
Moc se mi to nezdálo, ale i tak jsem kývla, vzala jsem to z té praktické stránky a říkala si, že jsme dospělí a budeme tam jako samostatná jednotka. Jenže to jsem se spletla.
Cesta proběhla dobře, ubytování v apartmánu taky, rodiče měli jeden a my druhý, předpokládala jsem tedy dostatek soukromí. Chyba. Maminka snad neustále držela pohotovost. Měli jsme to bez jídla, vařili jsme si sami a ona nás každé ráno budila na snídani, hlásila, v kolik máme přijít k obědu a k večeři. Po prvních dvou dnech jsem Petrovi řekla, že tohle přeci nejde, že se snad můžeme o naše jídlo postarat sami a on, že prý mamince to dělá radost a byla by smutná, kdybychom ji odmítli. Nechtěla jsem dělat dusno, byla to dovolená, ale dobře jsem se necítila.
Tatínek mi připadá docela v pohodě, ale ta maminka, to je opravdu nářez. Když jsme si chtěli udělat přes den vlastní program, vyzvídala, kam se chystáme a když jsme jim to sdělili, hned organizovala, že půjdou s námi. Po obědě, když jsme chtěli mít trochu soukromí a zalezli si do svého apartmánu, vždycky tam za chvíli doslova vpadla, jestli si s nimi dáme kafe. Já už pak chtěla zamykat, ale Petr to nedovolil, jak by to prý vypadalo.
Těch deset dní byl pro mne docela očistec. Vlastně jsem trávila dovolenou s pro mne úplně cizími lidmi. Maminka se sice snažila být milá, ale té její ochoty a úslužnosti bylo prostě moc. Po návratu jsem o tom s Petrem mluvila a došlo docela ke konfliktu, kdy mi zklamaně řekl, že si myslel, že jsem jiná, ale teď vidí, že jsem stejná jako ostatní mladé holky, které už z principu nesnáší svou potencionální tchyni a snaží se postavit mezi matku a jejího syna.
Necítím se z toho úplně dobře, rozhodně bych něco takového udělat nechtěla, ale nemůžu si pomoct, opravdu mi nepřipadá normální, aby maminka takhle všestranně pečovala o svého dávno dospělého syna.
Jak to vidíte vy? Jsou mé úvahy přehnané a dělám problémy tam, kde nejsou, nebo byste na mém místě jednaly a cítily stejně?
22.9.2014 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 62 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Diagnóza mamánek. Dá se to léčit?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Nezmění se. Ani syjn, ani jeho maminka. Naopak...bude to stále horší. Bude tě chodit kontrolovat, co mu vaříš, jak vaříš, co uklízíš, jak mu pereš a žehlíš a až budete mít dítě, tak bude kecat i do jeho výchovy. Buď se odstěhovat na druhý konec republiky, do zahraničí, nebo se s ním rozejít. Nebo je ještě jedna možnost...držet hubu a krok...ale to snad neuděláš.
Ne, nedá se to léčit.
Mamánek se nikdy nezmění a všechny co si myslely, že ano dopadly úplně stejně. Blbě.
Nestaly se pátým kolem u vozu ale asi stopadesátým.