Mám dítě a chybí mi mateřské pudy
.jpg)
Možná že mne některé z vás odsoudí nebo nepochopí. Ale já se naléhavě potřebuji někomu svěřit s tím, co cítím, prožívám a co mne opravdu moc trápí. Bojím se to říct komukoli ve svém okolí, mám strach z odsouzení.
Jde o to, že jsem špatná matka. Vdávala jsem se ve 23 letech, brzy se nám podařilo zařídit byt, v sedmadvaceti jsem otěhotněla a na dítě jsme se s manželem moc těšili. Narodila se nám krásná, zdravá holčička, teď je jí půl roku. A já si stále víc uvědomuji, že je pro mne spíš přítěží než radostí. Samozřejmě že ji moc miluji, starám se o ni, mazlím se s ní, ale dělám to nějak automaticky, jakoby z povinnosti.
Ani v porodnici jsem necítila žádný nával třeskutého štěstí, jak to popisují jiné maminky. Dívala jsem se na ten uzlíček a nějak mi nedocházelo, že je můj. Začala jsem kojit a doufala, že se to změní. Doktorka mi řekla, že podobné pocity má po porodu více žen, že se to za pár dnů poddá.
V mém případě bohužel ne. Svou dceru vnímám jako vetřelce, jako někoho, kdo mi zasáhl do života a obrátil jej vzhůru nohama. V noci se pořádně nevyspím, ve dne ustavičně vyžaduje mou pozornost. Manžel je od rána do večera v práci a já jsem s malou vlastně stále sama. Procházky mě nebaví a už vůbec nestojím o společnost dalších maminek na mateřské. Plínek a dudlíků mám dost, chci si povídat i o něčem jiném než jen o papání a čurání.
Nejhorší je, že i manžel se změnil. Je do malé úplně zamilovaný, a i když na ni nemá tolik času, kolik by chtěl, věnuje se jí, jak nejvíc může. Když je doma a ona je vzhůru, pořád si s ní hraje, povídá, brouká jí a zpívá. Já jsem nějak na vedlejší koleji. Když večer přijde, první, co ho zajímá, je malá, co celý den dělala, jestli byla hodná.
Než se narodila, kamarádky mne upozorňovaly, abych si dala pozor a nezanedbávala potom manžela. Některé matky se prý příliš upnou na dítě a muž je pro ně najednou nepodstatný. U nás je to přesně naopak.
Chybí mi kontakt s mou profesí; pracovala jsem jako realitní makléřka a moc mě to bavilo. Chybějí mi lidi kolem, takový ten cvrkot. Když jsem manželovi navrhla, že půjdu pracovat alespoň na půl úvazku a k malé si najdu chůvu, rezolutně to odmítl. Zastává názor, že nejméně do dvou let věku je matka pro dítě nenahraditelná.
A já mám pocit, že se každou chvíli zblázním. Ten ubíjející stereotyp v domácnosti a kolem mimina mě ničí. Abyste mne dobře pochopili – jsem na svou dcerku hodná, nedávám jí najevo nervozitu, ale dělám to všechno, jako bych byla stroj. Pořád nějak necítím to mateřské naplnění, o kterém čtu a slyším ze všech stran. Už jsem přemýšlela o tom, že půjdu někam do poradny, ale nevím, jako blázen si nepřipadám. Jen asi nejsem pro mateřství ten správný typ. Bohužel, poznala jsem to, až když bylo pozdě. V těhotenství jsem se na miminko opravdu těšila. Sama v sobě se nevyznám, nechápu, co se se mnou děje.
13.11.2013 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 61 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Mám dítě a chybí mi mateřské pudy
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Křeček: včera sme se bavily o 6tydenním miminku, jehož matka ještě ani neví jak to bude. dneska je řeč o 6měsíčním človíčkovi, kterej už nejspíš začíná jíst pevnou stravu, matka už si to zkusila, zná ho a ví co bude jí a její rodině vyhovovat. takže to není tak úplně totéž.
ale jinak máš pravdu, mateřská bude taková jako si ji uděláš. a není důvod si ji neudělat fajn. ať už je to cokoliv. jen nějakou dobu trvá, než člověk zjistí co a jak aby děcko bylo spokojený a matku to taky bavilo. Rakda na to nejspíš ještě nepřišla, tak napsala sem, tipu dostala a asi ještě dostane, tak at něco z toho zkusí. třeba bude sama překvapena.
nebo je samozrejmně možný, že je tam nějakej hlubší problém, kterej chce lékařský řešení.
.JPG)
Bellana: fakt jo? 
to by nám mohla napsat, jak to dopadlo 
.gif)
Ala: ..a číhala na každou důchodkyni...promiň,ale to mě rozesmálo,muselo to být pro tebe zoufalí období
Také jsem to tak měla. Bylo mi 26 let, a ač jsem se na první dítě těšila, dcera se mi narodila zcela neočekávaně o 2 měsíce dříve strááášně malinká. Místo radosti jsem měla stres. Obě jsme málem nepřežily. Absolvovala jsem sní kolečka kolem specialistů, cvičila jsem s ní několikrát denně Vojtovu metodu. Sílu pít mléko ode mě měla až ve 4 měsících… Když jí bylo asi 14 měsíců teprve mi bylo řečeno že to dobře dopadne, bude zdravá chodit a vidět. Pak následovalo celkem poodové období než se narodil syn. Narodil se v termínu, krásně „vypasený“ ne takové ubožátko jako dcera. Ale já bulila jako želva. Jak to bez hlídací babičky s rozestavěným domem zvládnu. Přešlo to.. nejhezčí období bylo když dcera od 4 let chodila do školky na dopoledne a já měla na starosti jen mladší batole. Když jsem ji tam vodila bytostně jsem se těšila, jak si popovídám se školnicí, učitelkou, jinými maminkami, protože doma mi nevadil koloteč kolem mláďat, domácnosti a stavby, ale nedostatek komunikace. Dnes i u nás na vesnici je poslední 2-3 roky mateřské centrum. Ale před těmi 15-ti lety ještě nebylo. Úplně si pamatuji, jak jsem šla do obchodu s kočárkem a v té liduprázdné vesnici a číhala na každou důchodkyni. Myslím, že to tak má, jak píšou děvčata, většina matek, že místo třeskuté radosti je zde splín. Akorát že kolikrát to nejsou ochotny přiznat samy sobě. Pokud by to ale přetrvávalo, tak se poradit s odborníkem přes pocity. Když má člověk zlomenou nohu tak jde také ke specialistovi. Tak proč nejít se zlomenou duší…
Bellana: tak to má Radka doma školačku a už je snad v pohodě
.gif)
Křeček: 
naprosto souhlasím!
Bellana: 
.JPG){kind=avatar}
mam-ča: Radce už radit nemusíme, už jsme jí toho dost napsaly 30.1.2007
. Ale popvídat se tu dá i tak
Možná Ti Radko chybí nějaké vitamíny (např. hořčík) nebo se u Tebe začíná projevovat deprese. Není divu, z takového stereotypu, kdy jsi pořád sama s dítětem.
Mně pomohlo poslouchání muziky. S tou mojí smečkou (1+2 všechno kluci) nešlo ze začátku chodit nikam, navíc dvojčata byla nedonošená, takže jsme místo "za kulturou" lítali po RHB, apod. Když byli větší, tak jsem zase neměla to svědomí dát tuhle "trojku" někomu na hlídání, a manžel byl taky (radši) pořád v práci.
Nejsi špatná matka, jen vyčerpaná.
Zkus si najít nějakého koníčka, nebo jako realitní makléřka si můžeš dálkově rozšířit vzdělání, existuje třeba (soukromá) nástavba se zaměřením na odhady nemovitostí. To by se Ti po mateřské mohlo hodit ?
Hlavně se neobviňuj. Tyhle pocity zažilo hodně žen-matek. Je to něco jako "syndom vyhoření".
Snaž se udělat si občas radost a mít sama sebe ráda. Protože nic není pro dítě důležitějšího, než šťastná máma. 
.jpg)
Radko mela jsem to uplne stejne, navic dcera byla velice narocne miminko, ktere nespalo vice nez 3x10 minut, problemy s jidlem, kdyz uz jsme do ni neco narvala tak to vyzvracela. Mela jsme pocit ze materstvi je trest za nejaky sileny zlocin. Rada jsme courala venku, takze jsem ji nabalila do kocarku se vsim moznym a vypadla na cely den do prirody, kdyz povyrostla tak sama behala a aspon trochu se unavila. Nejhorsi bylo hriste a piskoviste - sedet tam nekolik hodin a placat babovicky do zblbnuti. V podstate se to zmenilo az kdyz sla ve skoro 3 letech do skolky. Najednou mi zacala chybet a odpoledne jsem se na ni tesila.
Poradit co s tim neumim, mozna by ti pomohlo vypadnout obcas nekam sama bez ni, dejme tomu o vikendu pokud ma manzel moznost si ji vzit na cely den tak vypadni nekam s kamoskama a nebo sama, proste ven z toho stereotypu. Nebo jestli mate babicky, tety a tak, proste aspon par hodin pryc od dcery.
Nofar: Jakvíš, že ostatní maminky mluvily jen o plenkách a kašičkách, když ses jim vyhýbala? Samozřejmě, že jsme mluvily i o tom, jak naše děti prospívají, ale kromě toho jsme si dávaly tipy na knihy, mluvily o své práci, o divadle, hudbě, o všem, co slina na jazyk přinesla. Jistě, nebyly to hlubokomyslné úvahy o smyslu světa, ale upřímně - s kolika lidmi je člověk vede i mimo mateřskou? Jednu dobu jsem s nimi řešila otázku víry. Potkala jsem jehovistky a ty mi nasadily brouka do hlavy a já si potřebovala ujasnit, jak na tom jsem. Připadá mi přirozené mluvit o tom, čím člověk právě žije.
Ja vas naprosto chapu, po narozeni syna jsem se citila stejne. Nic nelamejte pred koleno, casem se vse zmeni. A priznavam bez muceni : ostatnim maminkam jsem se vyhybala, protoze z reci o plenklach a lkasickach mi naskakovala husi kuze - a naskakuje dodnes.
Tak to moc dobře znám. Děti mi připadali jako vetřelci hodně dlouho, určitě několik let to trvalo, než jsem si zvykla, že jsou prostě součástí naší rodiny, že nejsou jen něco, co napadlo a rozvrátilo můj do té doby naprosto pohodový život, kdy jsem se starala jen sama o sebe. Nějaké návaly mateřského blaha jsem nikdy necítila. Měla jsem děti ráda, připadaly mi bezmocné a chvílemi (pokud neřvaly) i roztomilé, starala jsem se o ně, jak nejlépe jsem uměla, ale bylo to náročné. pro mě ještě víc, že jsem do té doby neuměla vůbec vařit, prala a žehlila mi maminka, žila jsem si jako v bavlnce a najednou - šok! Neměla jsem žádný volný čas jen pro sebe, práce nad hlavu, nevyspání, strašná únava, jen samé povinnosti. Když mi naši vzali děti na procházku, padla jsem za vlast a usnula. Musím říct, že nejvíc mám děti ráda teď, kdy jsou už dospělé, samostatné, vystudované - je radost s nimi pokecat, uvařit a upéct jim něco dobrého, zasmát se s nimi jako s dobrými přáteli.
Nikdy jsem se se svými negativními pocity nikomu nesvěřila, tak jako ty jsem se za ně styděla a připadal si divná, egoistická, nedostatečná.
Ale každá jsme jiná, někdo prostě není mateřský typ. Dělej, co ti radí tady některé ženy - starej se o dítě co nejlíp dokážeš, ale zároveň si najdi něco, co by tě bavilo a naplňovalo, třeba i tu práci na částečný úvazek. Zrovna u realitní makléřky by to přece šlo, ne?
Nejsem tulicí, mazlicí a ňuchňací typ. Věděla jsem, že děti chci, ale měla jsem strach, že si s nimi nebudu vědět rady a že se s nimi budu nudit. Tenkrát nebyla mateřská centra a literatury taky mnoho nebylo. Mně pomohla kniha od Jaroslava Kocha Výchova kojence v rodině. Syn odmítal cvičení, takže to jsem s ním neprovozovala, ale byly tam nápady, jak dítě zabavit, čím ho zaujmout. Žádné drahé hračky, ale věci, které by mě byly nenapadly. A tak se pomalu dostala od koukání na červíčka, který jen spí, křičí, pije a vyměšuje na manažerku jeho bdělého stavu. A hlavně jsem byla co nejvíc venku. Dopoledne dvě hodiny procházka, odpoledne dvě hodiny procházka, někdy víc. Při tom člověk poznal jiné maminky se stejně starými dětmi, s některými jsme si povídaly častěji, s jinými jen párkrát, občas jsem potkala kolegy a zdrbla s nimi o práci. Přečetla jsem spoustu knih, na které v pracovním zápalu nebyl čas. S dítětem člověk nemusí pořád trčet doma. V Praze možná je problém najít místo, kde se dá bezpečně courat, nevím, tolik ji neznám. Zase ale je dnes větší možnost vypadnout z domu na celý den, když s sebou není třeba tahat deset látkových plen a když už není kojení na veřejnosti nepřípustné. Takže jako realitní makléřka bych si asi na realitních serverech našla nějaké nemovitosti a vyrazila si je obhlédnout i s dítětem, představila si, jak bych je prodávala já, jaké jsou jejich klady a zápory a tak. Ale hlavně - kdybych měla potřebu být mezi lidmi, tak bych mezi ně šla.
tornado-lou: Mně mateřské centrum nepomohlo, ale možná, že jsem si vybrala špatné. Přišla jsem tam, maminky už se znaly a já tam byla naprosto bezprizorní. Jedna mě sice provedla, ukázala mi, kdo co je, ale tím to skončilo. A hlavně mě ničily ty řeči o tom, které dítě je geniálnější a co už umí (míněno daleko dřív, než ostatní blbečci okolo). Takže i na pískoviště a dětská hřiště jsem s dcerou chodila v době, kdy tam nikdo nebyl.
