Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

To je přesně to, co jsem se snažila některým třeskutě milujícím matkám vysvětlit včera.
Mateřskou jsem protrpěla až do tří let a u druhého dítěte už jsem věděla, že když si to JÁ SAMA nezařídím jinak, nikdo to za mě neudělá, a už vůbec ne manžel, který já sám celé dny pryč, ale hlavně že ví nejlíp, co dítě potřebuje.

Jsem dodnes přesvědčená, že kdybych bez ohledu na mínění rodiny, finance, zažité stereotypy a další hovadiny šla na půl úvazku do práce co nejdřív, byla bych vyrovnanější já, ale hlavně moje starší dcera, na kterou jsem to stoprocentně musela přenášet

U druhé dcery jsem si (pravda, až v roce, protože mi pořád dost dlouho trvalo, než jsem si uvědomila, že to bude tak, jak já si to udělám) prostě najala chůvu a chodila jsem částečně pracovat. Fakt to bylo všechno v daleko větší pohodě. Manžel na to neřekl ani slovo.

tornado-lou: hezky jsi to napsala. Když jsem měla před 14 lety dceru, tak sice žádná mateřská centra nebyla (nebo jo, ale nevěděla jsem o nich), ale chodily jsme na plavání, později i na cvičení. Člověk tam načerpal pozitivní energii a bylo to úplně o něčem jiném, než být s dítětem pořád doma nebo chodit venku po stále stejných trasách.

Radko, klidek. já sem tady včera vykladala, jak si mateřskou užívam a jak je s dětma zabava. ale taky to nepřišlo hned. nával lásky po porodu je podle mě mýtus.
mě navíc připadalo nejobtížnější právě to období, který teď prožíváš ty. tak mezi 4 -6měsícama. dítě se měni z novorozeněte, který hodně spí a v mezičase kouka v aktivní mimino, který spí podstatně míň a chce se bavit. jenže v tomhle věku ještě nemá jak. navíc se k tomu třeba přidávají zuby... no protivný období, nerada na to vzpomínám.
a první dítě je hrozně náročný, je to obrovská změna. najednou nemáš kontakt s nikým, dítě tě nenechá najíst... je to těžký. já sem měla navíc první dítě do zimy, takže chození ven přecejen omezené, v bytě 20h denně tma, děs běs.
pomohlo mi právě to mateřský centrum, ktery odsuzuješ. začali sme tam chodit cvičit, na druhý cvičení jezdit o kousek dál do města, celý týden dostal jakýsi řád a strukturu, zjistila sem, co všechno se dá dělat i s děckem...
navíc sem se seznámila se spoustou zajímavých lidí - světe div se - práve v tom mateřském centru. ony matky na mateřské nejsou slepice, jsou to lidi stejne jako před dítětem, jen ted mají to dítě. pochopitelně je tam nějaký podíl hovoru o dětech, ale když se jich zeptáš na film, nebo co četly..... a když je tito tak proti srsti, tak si s nima nemusís ani povidat, ale s malou si tam pohraješ a zacvičíš, zjistíš, co všechno už takhle malý dítě umí.. i tohle je potřeba se tak nějak naučit, nepřijde to samo, připomenout si ty dětský písničky atd. navíc změna prostředí pro tebe i pro ni.
takže se oprosti od toho, že MC je slepičárna. není. právě tam chodí rodiče, co žijí aktivně a radostně i s dětma

Kawa:
Co se týče kamarádek, mně třeba stačí jedna, se kterou si rozumím a máme podobný náhled na svět a výchovu..nemám ráda ty mateřské klany v MC, nebo na pískovišti.
Jsi jen vyhořelá- najdi si chůvu, na pár hodin, jdi někam sama, odpočiň si.

Chápu Tě a u dcer jsem to prožívala podobně, včetně toho, že nemám ráda společnost více mamin a třeba pobytu na pískovišti jsem se vyhýbala, jak jen to šlo.
Máš kliku, že manžel malou zbožňuje a věnuje se jí, máš doma poklad, važ si toho.
A zkus se s ním domluvit, jestli bys mohla dělat aspoň na ten poloviční úvazek. Nebyl by ochoten si to s Tebou na pár měsíců prohodit a jít na RD?
Držím palce!

Raduš, chápu tě... Já sem žádný takový nával emocí taky neměla, ale ani mě to nijak nerozhodilo, nešla sem rodit s přehnanýma iluzema jak bude všechno úžasné...cca do těch deseti měsíců mi ty dva moje uzlíčky (mám dvojčata) taky přišly spíš jako živé panenky než jako vlastní potomci... a to mě místy i provázely pocity, že se ti dva už v tom věku proti mě spikli...

loupák: přesně!!! prej že každé dítě je krásné..ale prd, já měla takové dva šereďáky, že sem si říkala: no co, snad budou aspoň prudce inteligentní po mamince...

Almega: taky je mi ťuťu ňuňu na děcka proti srsti (u zvířat to teda dělám ) a neumíš si představit, kolika lidmi sem kvůli tomu, že na své děti nešišlám byla označena za krkavčí matku...

jasmine: A jak to asi měla vědět předem, jaký to je, dokud to nevyzkoušela? Ty jsi zase chytrá

Radko, ono málo kdo přizná, že to není procházka růžovou zahradou. Já jsem si k synovi cestu taky dlouho hledala. V porodnici jsem měla pocit, že je to super. A doma najednou začal řvát, nespal, nešlo kojení, prostě problémy se kupily a já to nezvládala a najednou jsem měla pocit, že já neexistuju, že je tu už jen TO (dítě), který mi bránilo i v základních biologických potřebách - spát, jíst, vyměšovat. Natožpak v jakýchkoliv jiných. Fakt jsem si tehdy nadávala, co jsem to měla za nápad Něco takovýho si pořídit domů. Bulila jsem celý dny nad tím, jaká jsem špatná matka, že ho nemiluju, že to je přece normální miminka milovat. Až mě manžel dokopal k psychiatrovi a antidepresiva zafungovaly. Cítila jsem se víc v klidu, čímž jsem i líp zvládala všechno okolo mrněte a on se mezi tím dostal do fáze, kdy už s ním byla i nějaká zábava. A už bych ho nedala ani za nic. I když ta bezmezná láska z románů se nedostavila ani tak.

Přeju pevné nervy a pohodové mrně.

Jarča*:

jasmine: "tak jsi neměla mít dítě a budovat kariéru." Můžeš mi vysvětlit jak tenhle výlev má v dané věci posloužit..?

To je mi líto Radko...asi vím jak ti je,já tyhle pocity měla po porodu asi dva dny,když se mi narodil synek a poprvé mi ho ukázali,úplně jsem se zhrozila jak se mi nelíbil,připomínal mi E.T.Eho,byl zmačkanej až hrůza a fialovozeleno žlutej,no měla jsem šok,protože jsem čekala krásné růžové miminko a ono se mi narodila zrůdička,dneska se tomu směju,za dva dny se vyloupnul a byl nejkrásnější miminko z porodnice(jak jinak)...ale taky si dobře pamatuju ty první dny,že jsem nepociťovala to euforický štěstí,co mi každá matka popisovala a vyčítala jsem si to,naštěstí se to dostavilo hned záhy a drží mě to doteď(teda někdy bych ho přerazila,to se ví)....třeba si jedna z těch matek,co děti začnou bavit až jsou větší,pak spolu můžete chodit po výletech,kina,divadla...nezoufej,to se podá,vždyť je to tvoje štěstíčko...

Bylo mi 31,když se mi narodilo 1.dítě....Porod byl tak vyčerpávající,že jsem ho ani nedokázala zvednout z postýlky.Už v porodnici řval ve dne v noci,takže jsem necítila nic jiného,než naprostou hrůzu z toho,že od teď jsem "matka" a až do mé smrti budu mít toto dítě na hrbu...Opravdu vůbec jsem necítila žádnou lásku,nic,jen stres...Trvalo to do roka,kdy konečně!! jsem mohla dát dítko do jeslí a v práci myslet na něco jiného,než na to,že jsem se nevyspala a na dítě.Pro mne by byly děti vhodné tak od cca dvou let,to už je jiný kafe,ale mimina mě prostě neberou,žádné ťuťu-ňuňu, chvilky stěstí se daly počítat na prstech obou rukou,bylo jich fakt málo,převažovala naprostá únava,vyčerpanost,moje zdravotní problémy a pocit,že jsem na všechno sama,neb manžel tvrdil,že jsem na MD proto,abych se o dítě starala jen a jen sama....On se začal zabývat dítětem taky až bylo větší,to si s ním hrál celé hodiny,mě to nebavilo,já byla spíš na to čtení,vycházky do lesa a tak.Takže se Radko,neciť bůhvíjak provinile,zcela tě chápu a jedinou pomocí by bylo,aby si vzal aspoň občas někdo dítě na starost,aby sis odpočinula a šla někam třeba jen na pár hodin ,jen pro tu změnu.Tuhle možnost jsme já neměla,až teprve ty jesle v roce dítka.U druhého dítěte to už bylo úplně jiné...

sevenofnine:

Myslím, že vůbec nejsi špatná matka. Malá má všechno, co potřebuje. A každý nemusí být nadšený z malých miminek. Zase to bude jiné, až dcera povyroste a budete spolu moci leccos podnikat. Zatím využij toho, že se manžel o dceru rád stará, a udělej si aspoň jednou týdně čas na sebe - na cvičení, posezení z kamarádkami... A když budou ty negativní pocity trvat dál, do té poradny zajdi dřív, než ti to začne všechno přerůstat přes hlavu - rozhodně to neznamená, že bys byla blázen.

Radko, nemáš deprese? Nebo nejsi jen moc unavená?
Pokud bydlíš ve městě tak Ti nic nebrání šupnout malou do šátku a hurá do města do galerii, muzeii, na výstavy. Kočár nedoporučuju, ne všude projedeš a dívají se po tobě blbě. Já takto obrazila všechny :-) akce a to jich tu máme. Dnes jsou z holek pohodáři, kteří neděsí svoji přítomností na jakékoliv akci.
Chodila jsem i do kurzů a cvičit pro dospělé, dítko jsi odložila na deku, větší do vedlejší místnosti na hlídání a šla se bavit. Podívej se po okolí, třeba máš v okolí jazykovou školu, která tohle nabízí nebo mateřské centrum.
Popřemýšlej co by Tě tak bavilo nebo navaž na své koníčky a pokus se je skloubit s domácností. Já být jen celý den doma a jen přebalovat, kojit a uklízet tak bych se zbláznila. Zkus se překonat a s matkama v okolí se chvilku pobav, třeba mezi nimi najdeš kamarádky a pak Ti bude lehčeji. Procházet se můžeš kdekoliv, pokud máš auto nebo v blízkosti MHD, nemusíš jezdit "svoje" kolečko den za dnem. Prostě postav se k situaci jako k projektu a naplánuj si trošku zajimavější život, je to jen na Tobě a i pro manžela budeš zajimavější s informacemi o nové výstavě než s tím kolik plen malá potřebovala. Hodně štěstí a věř, že za své štěstí si člověk může sám.