Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Už hodně dlouhou dobu hledám práci. Marně. Je mi 55 a jsem snad začarovaná, nikde mne nechtějí. O tu minulou jsem přišla před dvěma lety, kdy firma, u které jsem roky pracovala, krachla. Od té doby jsem na pracáku. Naštěstí nás manžel uživí, už jsem jen sami dva, ale žádná sláva to není. A hlavně, je to taky nejistota, být závislí jenom na jednom příjmu, protože nikdy nevíme, co se může stát. Přijde nemoc, nebo výpověď a budeme oba nahraní. A to nezmiňuju fakt, že být doma mi opravdu nevyhovuje.

Z marného hledání práce už jsem se propadla skoro do deprese, kdo nezažil, asi jen těžko dokáže pochopit, čím takhle „nezaměstnatelný“ člověk prochází. Teď se mi naskytla možnost. Dostala jsem pracovní nabídku, takovým trošku rozsáhlejším kolečkem „od známého přes známé“.

Stručně řečeno – jedná se o práci v Pohřební službě. Konkrétní náplň je sjednávání pohřbů a veškerá organizace a administrativa s tím spojená. Tedy zajišťování převozu zesnulých, jednání s pozůstalými… Paní, která tam do teď pracovala, odchází do důchodu a majitel za ni hledá náhradu. Vysloveně má představu nějaké zralé, životem zkušené ženy, která by zvládla vše jak administrativně a organizačně, ale zároveň i „psychologicky“ při jednání s lidmi.

Z té administrativy obavy nemám, ale co mne děsí je ten kontakt s pozůstalými. A vlastně celkově celá ta práce, kdy se všechno točí jenom kolem umírání a smrti. Stokrát si můžu říkat, že je to vlastně přirozená součást života, ale mám obavu. Bojím se, abych to psychicky ustála, všechny ty plačící lidi, vydávat ze sebe maximum empatie a tak. Jsem dost cíťa.

Tak nevím. Je to konečně práce, čekám na ni už dva roky, asi bych se teď neměla vybírat. Přesto váhám. Mám se rozhodnout v průběhu dubna, od června bych pak mohla nastoupit.

Co myslíte? Vzaly byste takovou práci v mé situaci? Dokážete si představit, že byste ji zvládaly? Možná by mi pomohly i rady o těch, které dělají v nějakém náročnějším zaměstnání, třeba na onkologii apod., jak se dá zvládnout ten nápor a hlavně, jak se naučit nenosit si tu práci s sebou domů. Manžel na to kouká nedůvěřivě, obává se, aby mě to nějak nesemlelo.