Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Prosím vás, nutně se vám potřebuju svěřit a doufám, že mne pochopíte a poradíte mi, co mám dělat. Jen mi, prosím, neříkejte, že jsem úplně blbá. Jsem, vím to. Nicméně stalo se a já s tím musím něco udělat.

Zcela nezištně a bez jakýchkoli špatných myšlenek jsem vyšla vstříc své kolegyni, která sice není přímo nejlepší kamarádka, ale rozumíme si, že vezmu na svou dovolenou s námi na dva týdny její dvě děti.

Ona je rozvedená, bez babiček, otec nejeví o děti zájem. Na zaplacení tábora nemá peníze, tak to přes léto pytlíkuje, jak se dá. Dohodly jsme se tedy, že až pojedu se svou dcerou na dva týdny na chatu, vezmu s sebou i její dvě děti – 12 a 14 let, mladší holka, starší kluk. Mé dceři je 7. Nepřipadalo mi to jako nějaký problém, jsou to velké děti, žádná mimina, kolem kterých by byla spousta práce.

Takže nás sem v pátek manžel přivezl a hned se zase vracel do práce. Teď je neděle a já doufám, že se redakci podaří mou prosbu o pomoc vydat co nejdříve, jinak se zblázním. Ty děti jsou totiž hrozné! Sice jsem je znala i dřív, ale viděla jsem je vždycky jen chvilku, z toho se nic poznat nedalo.

Za ty dva dny jsem už totálně vyšťavená, dcera je věčně u mne a snaží se jim klidit z cesty, v podstatě to vypadá tak, že na naší vlastní chatě se cítíme jako trpěné. A já navíc jako posluhovačka a holka pro všechno.

Je mi z toho na nic, ony jsou v podstatě našimi hosty, ale to přece neznamená, že kolem nich budu skákat a všechno za ně dělat. Hned po příjezdu jsem jim ukázala, kde co je, řekla jim, že když budou mít hlad mimo dobu hlavních jídel, která chystám, ať si prostě vezmou něco z lednice. Rozpačití byli jen ten pátek po příjezdu, od sobotního dopoledne začalo peklo.

Nic po sobě neuklidí, ani hrnek od snídaně, neustelou si, nikam nechtějí jít, pořád mají otočené pusy směrem dolů, jídlo, co uvařím, jim nechutná, přitom jsou to běžná jídla jako šunkofleky, pečené kuře atd. Kluk by nejraději pořád seděl u noťase a pařil hry, holka se okázale nudí, a když za ní přijde moje dcera s návrhem nějaké zábavy, odpálí ji slovy: Zmizni skřete. To když jsem slyšela, krve by se ve mně nedořezal a řekla jsem jí, jak se tady k sobě budeme chovat, že na takové výraz nejsme zvědaví.

Dneska dopoledne jsem jim naplánovala malý výlet, nemůžeme přece pořád jen sedět a popelit se kolem chaty a to jste měli vidět, jak byli oba otrávení. Hrůza. No a jako bonus a třešnička na dortu, jsou neustále v sobě. Neumí na sebe promluvit normálně, pořád se hádají, z něčeho obviňují a osočují. Je příšerné jen to poslouchat.

Jsem úplně v háji a nevím, co mám dělat. Když jim něco řeknu, koukaj na mě jako bych byla vzduch a nepřítomně mi všechno odkejvají, nicméně nezařídí se podle toho.

Co mám dělat? Mám za sebou dva dny a jsem zralá na neurol. Vůbec nevím, jak tady s nimi vydržím dva týdny a strašně mě štve, že mám takhle zkaženou dovolenou a dcera část prázdnin. Mohly jsme tady být v klidu samy dvě, na víkend by přijel manžel a v srpnu jedeme na týden všichni společně k moři. Já tady teď, vlastní vinou, musím strpět ty dva výlupky a nevím, co mám dělat. Oni jsou totiž imunní.

Přemýšlím, že zavolám té kolegyni, aby si pro ně přijela, případně poprosím manžela, aby jí je odvezl. Ona je sice nemá kam dát, ale tak snad už to nejsou malé děti, aby nevydrželi přes její pracovní dobu sami doma, že? Akorát mi to připadá jako podraz, když jsem jí slíbila, že se o ně ty dva týdny postarám a teď bych jí asi udělala čáru přes rozpočet.

Nenapadá vás něco, jak to zvládnout? Jak je přimět dodržovat nějaká pravidla, aby ten pobyt tady byl pro nás všechny snesitelný? Oni totiž všechno absolutně bojkotují a jsou oba tak neuvěřitelně drzí, že se pomalu bojím jim něco říct. Ach jo, jsem pěkná nána, takhle jsem si to zavařila sama. Nafackovala bych si.