Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Nevím, jestli mi dokážete poradit. Stojím, respektive i s manželem stojíme před rozhodnutím, které v podstatě nemá dobré řešení. Ať se rozhodneme tak nebo tak, vždycky bude něco špatně. Náš problém se jmenuje „stěhování za prací“.

Zkusím co nejstručněji a nejpřehledněji nastínit naši situaci.

Manželovi je 48, mně 39. Máme tři děti, nejstarší je na střední škole, mladší na základce na druhém stupni, letos bude končit a půjde na střední a nejmladšímu benjamínkovi je šest, chodí do první třídy. Bydlíme v severních Čechách, snad se na mne nebudete zlobit, když kvůli anonymitě nenapíšu přesné místo. Máme byt v osobním vlastnictví, nezatížený hypotékou, manžel ho dostal od svých rodičů, kteří se na stáří přestěhovali na chalupu.

A teď k věci. Přišla jsem před půl rokem o práci. V našich končinách nic výjimečného, je nás tady takových mraky. Zoufalci, docházející na ÚP a marně hledající nějaké nové zaměstnání. Brala bych cokoli, co mi umožňuje můj zdravotní stav – před lety jsem měla těžkou autonehodu a zůstaly mi následky. Nesmím se fyzicky přepínat, nedělá mi dobře dlouhodobé stání na místě. Několik let jsem pobírala invalidní důchod, ten už teď nemám.

Když jsem zůstala bez místa, nebylo to příjemné, ale řekli jsme si s manželem, že to nějak zvládneme. Manžel naštěstí práci má, pokud se to dnes dá říci, tak jistou. Má vybudovanou pozici, jeho práce je vysoce odborná. Bohužel, firmě se v poslední době příliš nedaří, tak byla nucena omezit mzdové prostředky, což jsme v naší situaci pocítili. Ale prý je to jen dočasné.

Nějakou finanční rezervu máme, ale ta se začíná pomalu ztenčovat. Já intenzivně hledám práci někde v okolí, ale bezvýsledně. A teď jsem od jedné bývalé kolegyně, která se před pár lety stěhovala do Prahy, dostala nabídku. Její manžel, který podniká, prý hledá spolehlivou administrativní sílu, která bude pečlivá, samostatná a zkušená. Zatím si žádný inzerát nepodal, hledá přes doporučení. A jeho žena si vzpomněla na mne, jsme vlastně kamarádky, i když se odstěhovala, stále jsme v kontaktu.

Tak jsem dostala nabídku na práci v Praze, což je od nás více než 100 kilometrů. Každodenní dojíždění tedy nepřichází v úvahu. Z domova bych musela velmi brzy ráno a vracela se až večer, v podstatě bych doma jen přespávala. Pracovní doba, kterou bych měla, je od devíti do šesti, úprava není možná. Na starosti bych měla i kontakt s klienty a tam je nutné respektovat otevírací dobu.

Takže je možnost najít si přes týden ubytování v Praze. A teď jsem konečně u jádra problému.

Za prvé: Neumím si představit, že přes týden nebudu vůbec doma, nedohlédnu na děti, starší jsou v pubertě a nejmladší prvňáček. Manžel pracuje většinou až do večera. Moji rodiče bydlí na Moravě, ti manželovi jsou už hodně staří, žijí na chalupě vzdálené 120 kilometrů. Platit někoho na hlídání nepřichází v úvahu, na to prostě nemáme. Jistě, starší by asi zvládly být sami, asi by se dokázali postarat i o nejmladšího, ale zatížit je tím každodenně, to mi nepřipadá vhodné.

Za druhé: I kdybychom to s těmi dětmi organizačně nějak zvládli, nevím, jestli by se ta práce vyplatila. Slíbený plat dělá 20 000 hrubého, což je dejme tomu kolem 15 - 16 000 čistého. Za cesty bych měsíčně dala téměř 2 000 korun, k tomu měsíční jízdenka na pražskou MHD a k tomu ještě nějaké ubytování. Klasická ubytovna pro mne nepřichází v úvahu, co jsem slyšela, většinou jsou tam ukrajinští dělníci apod. Garsonka se v Praze pod deset tisíc pronajmout nedá, nějaké spolubydlení si představit neumím. Možná dočasně ano, ale já tady nepřemýšlím o práci na pár týdnů, ale o stálém pracovním úvazku.

Abychom se stěhovali všichni, to rovněž není možné, manžel práci má.

A teď z toho máme zamotanou hlavu. Peníze potřebujeme, to je bez debat. U nás práce není, tohle je po půl roce v podstatě jediná nabídka, kterou jsem dostala, navíc ještě takhle přes známost. Je to šance vyrovnat rodinný rozpočet. Ovšem za jakou cenu? Že já jako matka v podstatě opustím rodinu, děti, z nichž minimálně to nejmladší mne hodně potřebuje?

Víte, já jsem založením spíš taková ta kvočna, co má ráda svoje kuřátka hezky u sebe. Představa, jak je pět dní v týdnu nevidím, je pro mne strašná. Jo, odjet na týden pryč, to bych zvládla v pohodě, ale dělat to takhle pravidelně, pořád, týden za týdnem, to opravdu nevím. Asi by se to podepsalo na celém našem rodinném životě.

Jenže realita je prostě taková, že práce není, nabídku mám a je jen na mně, jak se rozhodnu. Manžel by byl samozřejmě rád, kdybych zůstala doma, ale i on sám cítí, že tak, jak žijeme teď, myslím finančně, je to dlouhodobě neudržitelné.

Jak se mám, respektive, jak se máme rozhodnout? Stála některá z vás někdy před podobným problémem?