Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Ocitla jsem se v celkem obtížné životní situaci mám teď šanci ji vyřešit. Jenže nevím, jestli do toho mám za těchto okolností jít. Možná mi v rozhodování pomohou vaše postřehy a názory.

Je mi šestapadesát let, od svých pětatřiceti jsem rozvedená a za celou dobu jsem žádný vážnější vztah neměla. Nejdřív mi bylo smutno, ale pak jsem si na život bez partnera zvykla a smířila se s tím, že to tak u mne zůstane už navždy. V podstatě sama jsem vychovala dvě děti, syna a dceru, oba už jsou samostatní a mají své rodiny.

Teď jsem už více než pět let tedy úplně sama. A čím víc se mi přičítají roky a blíží se důchodový věk, tím víc si začínám uvědomovat, jak je mi smutno a hlavně, jak budu finančně vše zvládat, až budu jen na penzi. Nějaké velké úspory nemám, v podstatě všechno, co jsem vydělala, jsem investovala do dětí, až teď, co jsem sama, si konečně vytvářím nějakou finanční rezervu. Ale moc to není, plat mám hluboce pod celostátním průměrem, navíc bydlím v nájemním bytě (svůj vlastní jsem si dovolit nemohla, neutáhla bych hypotéku), takže jen za bydlení dám měsíčně skoro dvě třetiny svého platu. A to jsem se poté, co se děti osamostatnily, přestěhovala do garsonky.

Zkrátka – moje situace není sice zoufalá, ale na nějaké vyskakování to rozhodně není a až budu sama v důchodu, nevím, jak budu všechno zvládat. Asi jsem vypočítavá, nevím, ale napadlo mne, že kdybych měla partnera, se kterým bychom hospodařili společně, vše by bylo hned veselejší. Nikdy jsem ani nemyslela na nějakou lásku, asi jsem po těch letech, co nikoho nemám, po téhle stránce nějak citově otupělá. Když jsem o partnerovi přemýšlela, vždycky to bylo jen v tom kontextu s materiálním zabezpečením.

No a teď k té konkrétní situaci. Na návštěvě, respektive na oslavě narozenin u jedné kolegyně, vlastně spíš kamarádky, jsem se seznámila s jejím strýcem. Nejdřív to bylo jen takové povídání, pak mě pozval na kávu a začali jsme společně trávit čím dál více času. Z jeho strany se asi jedná i určité citové vzplanutí, je ke mně velmi pozorný, nosí mi květiny, občas i nějaký drobný dárek (čokoládu a tak), já k němu cítím sympatie a je mi s ním hezky, ale nějaké poblouznění a rozbouřené hormony to skutečně nejsou.

On je o sedmnáct let starší než já, letos mu bylo třiasedmdesát. Je taky rozvedený, bezdětný, žije sám. Má krásný byt v centru města ve svém vlastnictví. Teď už je v důchodu, ale dříve pracoval jako advokát, takže zajištěný je velmi dobře. Už když to píšu cítím se hrozně. Čím dál víc přemýšlím, že by nebylo špatné se s tímhle pánem dát dohromady a časem spolu začít i žít a třeba se i vzít. V podstatě by mi to zajistilo mé vlastní stáří. Říkám si, že tím, že jsem o tolik mladší a ještě při síle, mu můžu posloužit, až bude potřebovat a jako „protihodnotu“ za to budu mít jistotu a zázemí.

Takhle když o tom přemýšlím čistě rozumově, mi to připadá jako ideální řešení. Výčitky mám ale z té absence hlubšího citu. Jak jsem psala, je mi s ním hezky, on je velmi kultivovaný, taková ta stará džentlmenská škola, i na svůj věk velmi dobře vypadá, nicméně zamilovaná do něj opravdu nejsem.

Pořád tedy přemýšlím, jestli je to z mé strany fér budovat s ním vztah v podstatě čistě ze zištných důvodů. Nikdy jsem nebyla materiálně založená, to až teď, pár let před důchodem mně dohnaly existenční obavy a strach ze stáří.

Zajímalo by mne, co si o téhle situaci myslíte a zda byste na mém místě měly na něco takové=ho žaludek.  Připadám si totiž tak trochu jako hyena.