Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

V životě každěho člověka se tu a tam objeví nějaký mezník. Událost, která změní směr a okolnosti bytí. Občas mám silný pocit, že mě takových mezníků potkává až příliš. Nakonec, všechno jsou jen další zkušenosti, a co nás nezabije, to nás posílí. Doufejme. Na nějaký čas jsem dala Malajské střípky k ledu, jelikož líčení cesty do práce i zpět, venčení psů a intenzivní plánování budoucnosti by vám chvilky s magazínem pravděpodobně nezpříjemnilo.

Jeden z těch životních mezníků je totiž právě na spadnutí. Některé z vás už možná tuší, o co jde, a „škodolibě" – přesto doufám, že v dobrém – se těší na články stvořené v novém prostředí, pod vlivem úplně nových dojmů a zkušeností.

Tak tedy k věci. Naše nedávné stěhování z centra města do domečku v okrajové čtvrti a pořízení čtyřnohých poděsů bylo jen jakési mezipřistání před tím, než definitivně dáme vale městu a přesuneme se za lepším vzduchem. Po roce plánování, shánění, zařizování a samozřejmě trochy snění máme doma smlouvu o pronájmu bývalé čajové plantáže. Leží v místních horách a my ji hodláme přetvořit k obrazu svému. Čtyřicet akrů úrodné půdy nám dává prostor k zařízení farmy, která uživí nás a pár zaměstnanců a poskytne zázemí i odpočinek turistům chtivým přirody. V plánu je pěstování chemicky neošetřených plodin, chov hospodářské zvířeny, ekovýchova, a především klid a mír v duši. Čím dál hůř se totiž smiřuji s představou, že zbytek života strávím každodenním docházením do kanceláře. Sice to zajišťuje pravidelné živobytí, ale neodbytné podvědomí klade otázku: „A co po nás zbyde?"

Naivní představy o rozmazlování zvířátek a samorostoucí kukuřici mě opustily po prvních měsících plánování. Zabývám se tedy duševní přípravou na nekončící dřinu. Ale každá volba má svá pro i proti, ne?

Jedna věc je teorie, druhá praxe. V zemědělství mám jakousi teoretickou průpravu z dob studií. Život v přírodě se mě dotkl pouze ve formě povinných víkendů na samotě u lesa s rodiči a později na vlastních výletech a dovolených. Pokaždě s vyhlídkou návratu do města. Když jsme se přijeli na farmu podívat poprvé, opustily mě dech i řeč najednou. Nádherné, téměř panenské místo, topící se v katalogové zeleni, zpěvu exotického ptactva a pořvávání opic z okolní džungle. Jeden domek k žití, druhý k práci. Oba potřebují jen nenáročné úpravy. Několik rybníčků, dva horské potoky s tůněmi, nepříliš vzdálený vodopád. Rajská zahrada by mi nemohla připadat krásnější.

Od okouzleného nadšení se s dovolením vrátím trochu na zem. Nikdy mě nenapadlo, že jsem prostě rozmazlená městská dcerka. I tak bylo nadšení samozřejmě následováno obavami. První problém se ukázal býti doslova sloní velikosti a moje představivost jej dokázala dofouknout do velikosti mrakodrapu. Sloni. Úplně živí a úplně divocí sloni. Sice jsme se dosud nesetkali osobně, ale naše budoucí působiště vykazuje neklamné známky jejich občasné přítomnosti. Od vesničanů jsme dostali radu: Pěstovat pár ovocných stromů a slony chodit krmit v bezpečné vzdálenosti od farmy. Prostě jim zřídit restauraci, kam se naučí chodit na svačinku. Tak přestanou mít tendence hledat jídlo v bezprostřední blízkosti lidských obydlí. Dočetla jsem se, že sloni kvůli svému trávicímu traktu věnují většinu dne jídlu. Zřejmě budu muset jezdit s náklaďákem banánů třikrát denně. Menší, avšak početnější problém jsou netopýři, kteří teď okupují hospodářskou budovu. Vypadá to jako sraz netopýrů z celé jihovýchodní Asie. Kdo se mnou sdílí fobii z krys a potkanů, dá mi zapravdu, že okřídlená myš dokáže způsobit husí kůži jako struhadlo. Tenhle problém za mě vyřešil manžel příslibem, že vystěhování tvorečků se bude dít v mé nepřítomnosti. Ovšem zároveň se už plánuje (taky beze mě, samozřejmě) jejich přesun na místo náhradní. Netopýři na farmě jsou prý totiž vážně terno. No nevím, ale některým teorií mi nezbývá než věřit.

Nerada bych, aby si někdo myslel, že pár rozkošných sloníků a netopýrů mi brání v rozletu a seberealizaci. Nicméně můj manžel je od přírody dobrodruh, experimentátor a nezdolný optimista, a tak si žádné „ale" prostě nepřipouští. Z toho plyne, že obavy za nás oba zbývají mně. Nechala jsem si vysvětlit krmení slonů, přesun netopýrů i výhody toho, že do nejbližší vesnice to budeme mít tři kilometry a do města šedesát. Ani to mě neodradilo od lehce děsivých nočních můr na téma „život na venkově". Naposledy jsem se ve snu snažila klackem udolat tygra, a kdybych se nevzbudila, možná už bych byla dávno sežraná.

Druhá Betty McDonald ze mě určitě nebude, ale slibuju, že v dohledné době si sem tam přečtete o tom, jak bojovat se strachy a fobiemi, když člověku nic jiného nezbývá. Nebo třeba o tom, nakolik je farma vhodné prostředí pro výchovu dětí. Potenciální otec totiž naléhá a já začínám pomalu, polehounku souhlasit ;)