Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Chtěla bych si vám tady trochu postěžovat a hlavně se zeptat, jaký je váš postoj k lidem, kteří jsou na té nejnižší pracovní pozici. Já na ní totiž momentálně jsem a nějak to přestávám psychicky zvládat.

Krátce po padesátce jsem přišla o práci a hledala něco jiného. Bohužel, nedařilo se, což je v mé věkové kategorii dnes celkem normální. Nakonec jsem doslova ze známosti sehnala místo uklízečky v jedné firmě. Je to teda pár korun, ale lepší něco, než nic. Práce se nebojím, a byla jsem ráda, že nebudu jen dřepět doma, ale budu mít nějakou pracovní náplň.

Uklízím tedy v jedné firmě, která sídlí ve dvoupatrové vile. Mám na starosti komplet úklid včetně kuchyněk a dole ještě dílnu a sklad. Chodím tam od pondělí do pátku každé ráno od osmi do cca 12 hodin. Bohužel, uklízím za provozu, tedy v době, kdy tam všichni již jsou. Chtějí to tak, navrhovala jsem, že bych přišla brzy ráno nebo večer, až tam nikdo nebude, abych nerušila, ale o tohle řešení nemá vedení firmy zájem. Klíče nemám, musím přijít až tehdy, když tam někdo je.

Tak tam tedy lítám s hadrem, kýblem a vysavačem, zatímco zaměstnanci firmy spolu řeší pracovní záležitosti, vyřizují telefonáty apod. Zpočátku mi to bylo nepříjemné, ale pak jsem si zvykla a už to neřešila. I když mám sama středoškolské vzdělání a celý život jsem pracovala v kanceláři, za práci uklízečky jsem se nestydím a dělám ji opravdu poctivě a pečlivě.

Čím dál víc ale začínám trpět přehlíživým a arogantním chováním některých lidí z firmy. Jak jsem vypozorovala, každý druhý je odborníkem na to, jak má uklízečka pracovat a někteří si to pěkně vychutnávají. Když vejdu do kanceláře, pozdravím, usměju se, v některých mi na pozdrav ani neodpoví, v podstatě jsem pro ně něco jako vzduch. Myslím si o tom své, ale příjemné mi to opravdu není.

Od asi tří zaměstnanců však začínám pozorovat něco jako šikanu, i když ten výraz je dost nadnesený. Třeba jeden pán mi nikdy neumožní, abych mu utřela stůl. Pokaždé se ho ptám, vždycky řekne (hodně nepříjemným tónem), že ho utírat nechce a neuvolní mi na tu chvíli místo. A pak mě najednou doslova seřval, že má zezadu na monitoru prach a měla bych svou práci dělat pořádně. Když jsem se ohradila, že se ho každý den ptám, a když zůstane u stolu sedět, nemám jak se k monitoru dostat, tak na mě hulákal, ať se nevymlouvám. Bylo mi hrozně, a když teda milostivě vstal a koukal, jak mu ten stůl a monitor utírám, cítila jsem se hrozně poníženě.

A to není jediný případ. V jedné kanceláři sedí dvě ženy přibližně v mém věku a taky si mě pěkně vychutnávají. Jsou povýšené, doslova mě hypnotizují pohledy, jak uklízím a číhají na jakoukoli sebemenší nedokonalost, aby mě mohly upozornit – například na spadlý lísteček z květináče nebo malou pavučinku za radiátorem. Schválně mi líčí pasti ve stylu smítko v rohu za dveřmi a kontrolují, jestli jsem tam vysavačem zajela a vyluxovala ho.

Jak říkám, dělám svou práci opravdu co nejpečlivěji, všechno se jim tam jen blýská, přesto se mezi nimi najdou tací, kteří si snad potřebují dokázat svou důležitost tím, že se vozí po uklízečce. Zpočátku jsem se snažila moc si to nepřipouštět k tělu, ale v posledních týdnech mi to vadí čím dál víc. Každý den tam, obrazně řečeno, lezu po čtyřech, aby nemohli mít nějaké výtky, ale oni si tak dvakrát, třikrát do týdne vždycky něco najdou.

Je mi hrozně, hlavně z té beznaděje. Za tuhle každodenní práci (jsem tam čtyři hodiny každý den) beru sotva pět tisíc, což je opravdu málo, ale jsem v situaci, kdy je pro mne důležité ty peníze mít. Čím dál víc se mi honí hlavou, co všechno musí člověk dneska skousnout a vydržet a být v podstatě rád, že má aspoň nějakou práci. Je mi z toho hrozně smutno a jen se modlím, aby se mi podařilo co nejdřív najít něco jiného.

Nevím, jestli pro mne budete mít nějakou radu, asi těžko, s tímhle se musím nějak popasovat sama. Zajímalo by mne, jestli jste třeba některá taky nepracovala jako uklízečka a zda jste se s podobnými typy lidí taky setkávala. Jak se proti tomu dá obrnit, aby mě to tak nezraňovalo? Připadám si jako poslední póvl, nicka, člověk, který není hoden ani odpovědi na pozdrav. Přitom mi samotná náplň té práce vůbec nevadí, beru to tak, že je to prostě práce. Ale nějak nejsem schopná se srovnat s tím povýšeným a arogantním chováním některých lidí.