Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi 26 let, tři roky chodím s přítelem, který je o dva roky starší. Brzy se budeme brát. Mám ho ráda, neumím si představit, že bych mohla žít s někým jiným, přesto se objevilo něco, co mi tu předsvatební radost kalí. Můj snoubenec totiž přišel s tím, že sepíšeme předmanželskou smlouvu.

Jsem z toho v šoku. Svatba je pro mě známkou toho, že se milujeme, že si důvěřujeme. Sepisování takové smlouvy se mi příčí. Vůbec se mi do toho nechce. On ale trvá na svém. Možná to nemá ze své hlavy, třeba na něj naléhají jeho rodiče.

On, na rozdíl ode mne, pochází ze zámožné rodiny. Já jsem vyrůstala ještě se dvěma sestrami a rozvedenou maminkou v paneláku na pražském sídlišti, on jako jedináček ve vile na Hanspaulce. Oba jeho rodiče zastávají vysoké funkce ve velkých společnostech a i přítel má nastartovanou velmi úspěšnou kariéru. Vím, že jeho rodiče z toho, že se do mě zamiloval, nadšení nejsou. Asi si představovali pro syna nějakou lepší partii. Já mám „jenom“ maturitu a pracuji jako účetní.

Musím ale říct, že i když jejich odmítavý postoj vůči mně cítím, oni se snaží nedávat to najevo a chovají se ke mně slušně a korektně.

Až teď vyvstal ten problém se svatební smlouvou. Podle ní bych se v případě rozvodu měla vystěhovat z bytu, ve kterém budeme bydlet. Byt je totiž mého přítele a koupili mu ho jeho rodiče. Je tam toho uvedeno víc, zatím je to jen návrh, ale stejně z toho nemám dobrý pocit. Připadá mi, jako by se chtěl předem pojistit, že o nic nepřijde. Jako takový chladný kalkul s našimi city a s naším vztahem.

Podepsali byste takovou smlouvu? Já se cítím strašně nedůstojně, doslova mě to ponižuje. Přítele ztratit nechci, ale mám strach, co bude třeba následovat. Nerada bych se ocitla v pozici nějaké nesvéprávné chudinky, která „přišla s holým zadkem“ a musí držet ústa a krok.