Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Můj život se sesypal jako domeček z karet a na vině je můj manžel a jeho sestra. V podstatě se oba dva postavili proti mně a já mám pocit, že už to dál nezvládnu.

Po smrti manželových rodičů jsme zdědili jejich domek, sestra z něj byla vyplacena. My jsme se do domku nastěhovali, bydlíme v něm už více než deset let. Mezitím nám děti vylétly z hnízda a zůstali jsme sami.

Manželova sestra žila také v domku, společně se svým manželem a rodinou. Před dvěma lety se rozvedla a jelikož neměla kam jít (dům, v němž žili, byl jejího manžela ještě před svatbou), přistěhovala se i se svými dětmi k nám. Po poradě se mnou jí to manžel, tedy její bratr, navrhnul Považovali jsme to tehdy za správnou věc, je to přece rodina.

Zpočátku vše docela dobře fungovalo, ale postupem času se švagrová začala v našem domě stále více „roztahovat“ a dospělo to tak daleko, že si v něm já sama připadám jako nějaký trpěný podnájemník. Přitom jsem naši pomoc myslela jako dočasnou, doufala jsem, že si švagrová bude nějaké bydlení hledat. Dům totiž není dvougenerační, prakticky to vypadá tak, že my s manželem máme dvě místnosti, švagrová se svými dvěma dětmi také dvě a společně užíváme kuchyň a další příslušenství.

Už to samo o sobě je dost hrozné, hlavně porovnat se v kuchyni při vaření. Ona zcela běžně používá naše suroviny jako olej, cukr apod., s úklidem si hlavu neláme. Nesčetněkrát jsem s ní na to téma mluvila, ale náprava byla vždycky jen na chvíli.

Teď přišla s tím, že když my jsme jen dva, tak by nám mohla stačit v podstatě jen ložnice na spaní a obývák bychom měli všichni společný a ona by své dva pokoje rozdělila dětem, které jsou už v pubertě, takže syn by měl svůj a mladší dcera taky a s ní by ona v jejím pokoji spala.

Byla jsem proti a řekla, že si to nepřeju, protože tím bych už v podstatě ztratila jakékoli svoje soukromí. Co následovalo, mi připadá jako zlý sen. Řekla mi, že co si myslím, že v tomhle doma ona vyrůstala jako dítě, že na něj má v podstatě nárok, já že jsem vlastně přistěhovalec. Nejhorší na tom je, že manžel stojí na její straně a chce jí ustoupit a ten návrh se společným obývákem zrealizovat.

Je mi z toho úplně zle. Není s nimi žádná domluva, připadám si jako vyvrhel. Nejenom, že mne drtí neustálé hádky a ječení jejich dětí, společné hospodaření v kuchyni a neustálý binec, teď snad mám ještě vyklidit náš obývák a přenechat jim ho k dispozici a když budu chtít trošku svého soukromí, tak si zalézt do ložnice.

Nejsem přívrženec nějakých radikálních řešení, ale teď mám chuť jedno udělat. Na rovinu manželovi říct, ať si vybere mezi mnou a sestrou, že společný život v tomhle složení je pro mne neúnosný a dál ho nemíním trpět. Jenže co když to nakonec budu já, kdo se bude muset odstěhovat? Oni dva k sobě hodně tíhnou a manžel považuje pomoc vlastní sestře za zcela samozřejmou a bere ji jako svou povinnost.