Praha. Milovaná i zatracovaná. Jaký vztah k ní máte vy?
Prvních dvacet let svého života jsem prožila v Ústí nad Labem. Toto průmyslové město na severu Čech, tehdy plné smogu a štiplavého smradu z chemické továrny, jsem milovala. Znala jsem ho jako své boty,měla zde rodinu, přátele, prožila první i druhou lásku… Nikdy jsem si nedokázala představit, že bych se měla odstěhovat někam jinam.
Jenže, pak jsem se seznámila se svou třetí láskou a ta mým životem dokonale zamíchala. Přenesla mne přes hory a doly až do našeho hlavního města. Bylo mi čerstvých dvacet let a stěhování pro mne bylo velice emotivní. Strach, obavy. Jak to zvládnu? Kromě manžela tam přece nikoho neznám. Hlavou mi vířily různé katastrofické scénáře, ve kterých hráli hlavní roli nafoukaní Pražáci (tak jsem je do té doby vnímala) a nepřehledné velkoměsto, které mne schramstne jako malinu a už nikdy ze svých spárů nepustí.
Krátce po nastěhování jsem byla skutečně ztracená. Netrefila jsem ani z Václaváku na Staromák, a když jsme si dávali s manželem při cestě z práce někde sraz a plánovali vyrazit za kulturou, klepala jsem se strachy, zda to správné místo budu schopná najít.
Velmi brzy se však mé obavy a nejistota začaly rozplývat. Zjistila jsem, že Pražáci nejsou nafoukaní a že poměr těch namyšlených s těmi „normálními“ je v Praze úplně stejný jako v mém rodném městě. S mým zaměstnáním byly spojené pochůzky po městě a vzhledem k tomu, že jsem pracovala v Celetné ulici, se tyto pochůzky konaly především na Starém Městě, takže jsem brzy získala jistotu v orientaci staroměstskými uličkami.
A tehdy nastal ten zlom. Z původně nepřátelského města, kterého jsem se bála, se pro mne Praha stala doslova kamarádkou. O povinné pochůzky jsem se, k neskrývanému potěšení všech kolegů, hlásila sama a náramně si je užívala. Nikdo mne nelimitoval, nikdo mi nikdy nestopoval čas, který na nich strávím. Prošlapala jsem díky 
nim kompletně celé Staré město, prohlédla si všechny kostely, občas zabrousila i někam do galerie…
Praha mi učarovala. Ze svých školních let jsem znala jen apoštoly na Orloji, petřínskou rozhlednu, bludiště, ZOO a Technické muzeum. Ve svém dospělém věku jsem postupně odhalovala krásy Prahy a nemohla se jich nabažit. Dodnes mám v sobě ukrytý obrázek z novoroční noci na Karlově mostě: Pod nohama nám křupal sníh, z nebe se poklidně a líně snášely obrovské vločky a to vše bylo dokresleno matně osvícenými sochami na mostě a rozzářenými Hradčany na obzoru. Nádhera.
Dnes již bydlím v Praze více než čtvrt století a stále objevuji nová, mně dosud neznámá místa. Pro mne je Praha prostě krásná. Starobylá, impozantní. Město, které má duši. A i když mne občas přepadne nevýslovná touha uhnízdit se někde, kde lišky dávají dobrou noc, někde, kde nejsou neustálé dopravní zácpy, nehoukají každou půlhodinu sanitky, vím, že bych Prahu neměnila. A jsem moc ráda, že mne sem osud před sedmadvaceti lety zavál.
Jaký je váš vztah k našemu hlavnímu městu? Pokud zde bydlíte, jak jej vnímáte? A co ti, kteří mají své domovy jinde? Jezdíváte občas do Prahy a užíváte si tyto návštěvy? Nebo vás neláká a radši se jí vyhnete?
9.10.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 66 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3,1/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Praha. Milovaná i zatracovaná. Jaký vztah k ní máte vy?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Tak já jsem ortodoxní Pražačka, křtěná Vltavou. Prahu miluju, nedovedu si představit bydlet jinde. I po dovolený se na ní zase těším. Nejmíň 2x za měsíc se musím jít projít do centra, jinak mi něco chybí. Mám oblíbená místa hlavně u Vltavy. Ani ty davy lidí mi nerozčilují.
Meryl, jsem stejný případ.Vdala jsem se do Prahy ve 20 letech, v Prostějově ještě poslední rok dodělávala ekonomku. Nikoho jsem tu neznala a navíc byla neprůbojna puťka. Všechno se zvládlo, Prahu jsem s dětmi prohlíželi postupně, hodně jsem si jí zamilovala. Cítím takovou zvláštní pýchu, že jsem její součástí. A lidi
jsou všude stejní. Příjemní i ti druzí.
.jpg)
Narodila jsem se v Praze a 21 let zila na Proseku (kdyz nic jinýho byl odtamtud krásný výhled na celé mesto), ale do centra jsem zavítala tak 1x za mesíc a víckrát jsem nepotrebovala. Stacilo mi podjet ho metrem 2x denne. Az kdyz jsem se prestehovala k vikingum do mesta (pokud se to vubec dá tak honosne nazývat - pravda máme sámosku a skolu) kde lisky dávají dobrou noc, doslo mi, ze do velkomesta nechci, je to na me moc lidí, moc hluku, vsude fronty, v MHD clovek stojí na jedné noze a jeste ne na vlastní. Proste vychutnám si Prahu 1x do roka pri návsteve Cech, s dcerami prolezeme vzdycky vsechno mozný, ale stací mi. Netouzím po velkomeste, ani v Kodani, která je polovicní, me nevidí moc casto.
.jpg)
Jsem z malé polabské vesničky, středoškolské studium mě zaválo do Kladna a odtud je jen skok do Prahy. Jezdila jsem se do ní toulat a kochat. Dneska už v Praze dělám rok a užívám si ji. Prahu prostě miluju. Moje dcera tvrdí, že jakmile vystoupím z auta na pražský chodník, tak ožiju a "svítím" 
.gif)
PRAHU ABSOLUTNE NEMUSIM. Mam tam babicku, teticku, studovala jsem v Praze, bydlela tam na koleji, jezdim tam dodnes sluzebne.
Osvicene Hradcany jsou nadherne, nadherny je rozkvetly Petrin, Staromak pred Vanoci... a dalsi a dlasi..
Ale nelaka mne to. Na letosni 28.rijen jsme s kolegyni slibili detem vylet do Prahy do Narodniho muzea a ja uz ted mam deprese. Prahu fakt nemusim.
Nejlip je mi tam, kde houkaji sovy, kde voni seno a kde sumi les 
.jpg)
Mluvíš mi z duše, jsem úplně stejný případ, jen s tím rozdílem, že jsem se do Prahy nevdala z města, ale z malinké vesničky v Jizerských horách. A šok to byl teda pořádný...
Teď už jsem tu něco přes dva roky, ale pravdou je, že kromě lidí z prácě tu pořád nikoho neznám. Asi nejsem ten správný typ na seznamování či co. Ale na Prahu jsem si zvykla dobře, všechno je blízko, kulturní vyžití bohaté, fronty a spousty lidí mi nevadí a coby neřidiči ani ty zácpy... Na památky moc nejsem, takže mě manža provedl po těch základních, abych nebyla úplně mimo, ale jinak mě to moc neber. Ale stejně se každý měsíc těším na víkend k našim na hory, odfouknout si na tý naší chalupě na samotě u lesa.
Taky nedám na Prahu dopustit, vlastně všechny naše procházky jsou téměř vždy do centra, a pořád objevujeme něco nového, i když je fakt, že ty procházky končí vždy stejně...U hrocha nebo U tygra Jen poslední dobou po návratu z Dánska mě hrozně vadí špína, obechcané rohy domů od psů a podobně....
Minimálně jednou ročně potřebuju relaxační výlet do Prahy 
Projít si centrum (a snažit se nevidět ty obchůdky s matrjoškama a ruskýma ušankama 
), dřív jsem na Karlově mostě postávala a poslouchala dixieland , teď nevím, s tou rekonstrukcí. Postát pod orlojem a pak si říct - to je všechno? 
A hlavně, nezapomenout zajít na Nový Svět. Tohle místo, kam moc turistů nezajde, ač od Lorety je to, co by kamenem dohodil, má pro mě nějakou magickou sílu
Víkend tam a hurá domů. Bydlet v Praze? Ani za zlaté prase 
Jsem typický maloměšťák 
Ač v důchodě,Prahu znám zhruba jako ty ze školních let.Bydlím v malém městě na Moravě a s občasnými zájezdy jsme procházeli vždy stejná místa.V celku mě Praha nic neříkala až teď na stará kolena jsem si ji zamilovala a snažím se ji poznávat.Doma si podle mapy vytýčím trasu a pak ji z kamarádkou projdeme.Jedna šž mě provedla částí Prahy a Kampou,poseděly na zahrádce,prostě taky krásný výlet
Ale pokud se mě nepodaří v Praze aspoň na čas ubytovat,tak ji hlouběji nepoznám
Plánů mám hodně a Praha v nich je
V Praze žiju víc jak 30 let, viděla jsem a obdivovala spoustu jiných měst i na jiných kontinentech, ale pak jdu třeba po Staromáku, rozhlížím se a říkám si: to je taková krása, nádhera, na prahu stejně žádné město nemá.....
V mládí jsem chodila s jedním Pražákem,ale když už se schylovalo k tomu,že bych u něj začala bydlet,tak jsem si přestavila,jak budu v malém bytě bez koupelny,se záchodem společným na chodbě,v domě,který se dnem i nocí klepal,jak ulicí svištěly tramvaje,bydlet až do skonání světa-a rozešla jsem se s ním(samozřejmě ten byt nebyl to úplně nejhlavnější,hoch byl lakomý,myl se málo a ještě i jiné jeho nepěkné vlastnosti začaly vylézat na povrch po prvotním zamilování)...Praha se mi líbí na výlety a návštěvy výstav,ale žít trvale bych tam nechtěla.jezdím tam několikrát za rok nakupovat,za příbuznými i za kamarádem,ale vždy se těším večer domů.Naše město je hezké,žiju tady už přes 50 let,a jsem tady doma...
Také pocházím ze severu čech, a Prahu mám velmi ráda, zajedu tam několikrát do roka. Vždy mě ohromí ta hektičnost, mraky lidí, zácpa na Barandáku či magistrále..ale ráda se tam vracím, at už za nákupy či na procházku....ráda se projdu od karlova mostu na hrad, po starých "zámeckých schodech", pak nerudovkou. MOc se mi líbí malé krámečky, které jsou sice na můj vkus předražené, ale je to v centru města..tak to beu a jen prohlížím a čichám
Zda bych tam chtěla bydlet? To nevím, spíš jen někde blíž Prahy...takhle to mám docela z ruky
.JPG)
Nesnáším Prahu a to fest...zlatá špinavá Ostrava nebo jednosměrkové Brno...
V Praze jsem bydlela skoro 4 roky. Zažila jsem tam nejhorší část svého života, takže když tam musím sama, znamená to pro mě stres už týden dopředu. Samozřejmě to nemá nic společného s městěm jako takovým, ale i tak
No, popravdě, Praha není špatná, ale můj 
to není. Já mám radši Brno. V Praze jsem byla hodněkrát, mám tam tetu, ale přijde mi moc zmatená, .... Musím ale přiznat, že o vánocích vypadá Staromák oproti náměstí Svobody v Brně jako královský. Výzdoba, stromek, stánky, .... prostě nádhera. To co je v Brně, je děs.
