Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Prvních dvacet let svého života jsem prožila v Ústí nad Labem. Toto průmyslové město na severu Čech, tehdy plné smogu a štiplavého smradu z chemické továrny, jsem milovala. Znala jsem ho jako své boty,měla zde rodinu, přátele, prožila první i druhou lásku… Nikdy jsem si nedokázala představit, že bych se měla odstěhovat někam jinam.

Jenže, pak jsem se seznámila se svou třetí láskou a ta mým životem dokonale zamíchala. Přenesla mne přes hory a doly až do našeho hlavního města. Bylo mi čerstvých dvacet let a stěhování pro mne bylo velice emotivní. Strach, obavy. Jak to zvládnu? Kromě manžela tam přece nikoho neznám. Hlavou mi vířily různé katastrofické scénáře, ve kterých hráli hlavní roli nafoukaní Pražáci (tak jsem je do té doby vnímala) a nepřehledné velkoměsto, které mne schramstne jako malinu a už nikdy ze svých spárů nepustí.

Krátce po nastěhování jsem byla skutečně ztracená. Netrefila jsem ani z Václaváku na Staromák, a když jsme si dávali s manželem při cestě z práce někde sraz a plánovali vyrazit za kulturou, klepala jsem se strachy, zda to správné místo budu schopná najít.

Velmi brzy se však mé obavy a nejistota začaly rozplývat. Zjistila jsem, že Pražáci nejsou nafoukaní a že poměr těch namyšlených s těmi „normálními“ je v Praze úplně stejný jako v mém rodném městě. S mým zaměstnáním byly spojené pochůzky po městě a vzhledem k tomu, že jsem pracovala v Celetné ulici, se tyto pochůzky konaly především na Starém Městě, takže jsem brzy získala jistotu v orientaci staroměstskými uličkami.

A tehdy nastal ten zlom. Z původně nepřátelského města, kterého jsem se bála, se pro mne Praha stala doslova kamarádkou. O povinné pochůzky jsem se, k neskrývanému potěšení všech kolegů, hlásila sama a náramně si je užívala. Nikdo mne nelimitoval, nikdo mi nikdy nestopoval čas, který na nich strávím.  Prošlapala jsem díky nim kompletně celé Staré město, prohlédla si všechny kostely, občas zabrousila i někam do galerie…

Praha mi učarovala. Ze svých školních let jsem znala jen apoštoly na Orloji, petřínskou rozhlednu, bludiště, ZOO a Technické muzeum. Ve svém dospělém věku jsem postupně odhalovala krásy Prahy a nemohla se jich nabažit. Dodnes mám v sobě ukrytý obrázek z novoroční noci na Karlově mostě: Pod nohama nám křupal sníh, z nebe se poklidně a líně snášely obrovské vločky a to vše bylo dokresleno matně osvícenými sochami na mostě a rozzářenými Hradčany na obzoru. Nádhera.

Dnes již bydlím v Praze více než čtvrt století a stále objevuji nová, mně dosud neznámá místa. Pro mne je Praha prostě krásná. Starobylá, impozantní. Město, které má duši. A i když mne občas přepadne nevýslovná touha uhnízdit se někde, kde lišky dávají dobrou noc, někde, kde nejsou neustálé dopravní zácpy, nehoukají každou půlhodinu sanitky, vím, že bych Prahu neměnila. A jsem moc ráda, že mne sem osud před sedmadvaceti lety zavál.

Jaký je váš vztah k našemu hlavnímu městu? Pokud zde bydlíte, jak jej vnímáte? A co ti, kteří mají své domovy jinde? Jezdíváte občas do Prahy a užíváte si tyto návštěvy? Nebo vás neláká a radši se jí vyhnete?